Ohlédnutí za Signal festivalem aneb dvě stopy opět vedou na sever

Byly obavy, že letošní ročník Signalu může být výrazně poznamenán hned třemi jinými událostmi. Tou nejvýznamnější byla pieta za Karla Gotta, která v pátek opravdu výrazně zasáhla do laserové produkce na Vltavě v oblasti mostu Legií. Ten samý večer se konalo i senzační fotbalové utkání Česko - Anglie (2:1), na které přijelo několik tisíc rowdies. Do třetice mohli problémy způsobit ekologičtí aktivisté, kteří v sobotu bojovali za budoucnost planety ochromováním dopravy. Nakonec se ale ukázalo, že jestli se něco zadrhlo, zprodukoval si to Signal sám, ale to si nechme na závěr. Po zkušenostech z let minulých jsme si na festival vyhradili dva večery. Ukázalo se sice, že pakliže by se člověk příliš nekochal na jednom místě a měl trochu štěstí s dopravou, bylo letos, na rozdíl například od loňska, reálné vše stihnout za jeden večer, ale proč si instalace neprohlédnout bez stresu a plnými doušky si nevychutnat atmosféru, že? Letos byl Signal rozdělený na tři celkem kompaktní trasy, Malou Stranu (7 instalací), Staré Město (4 plus jedna instalace) a Karlín (6 instalací). Čtvrteční výpravu jsme zahájili rekognoskací meteoritu světoznámé architektky Evy Jiřičné, spadlého do Vojanových sadů. Zde nacházíme první stopu vedoucí do Libereckého kraje. Na technické realizaci impozantního díla, tvořeného krystalem z polopropustných zrcadel a vlastním skleněným "meteoritem" o průměru několika metrů, se totiž podílel Lasvit z našeho Křišťálového údolí a AGC, což je sice společnost belgická, ale mající výrobu i v Liberci. Vnímání díla je rozděleno na dvě fáze, nejprve je divákovi nastaveno zrcadlo, ve kterém by měl zpytovat své svědomí, což je podpořeno světelnými efekty různých barev. Pak se rozzáří meteorit dopadlý na zem, aby zde udělal pořádek. Ve tmě pod zářící koulí z Lasvitu lze rozeznat siluety ležících hříšníků. Nutno říci, že diváctvo si dílo přizpůsobilo k obrazu svému a vnímalo ho především jako atrakci pro pořízení hromadných portrétů. Inu, až vesmírný dráb přiletí, on vám to spočítá!

Podle nás nejlepší z malostranské části Signalu ale byla Simple Harmonic Motion for Lights at the Czech Museum of Music istambulského umělce Mema Aktena, která dokonale využila chrámové lodě bývalého barokního kostela sv. Máří Magdaleny, dnes Českého muzea hudby. Škoda, že zde tento gigantický hudebně světelný nástroj nezůstane umístěný napořád. V jeho útrobách byste mohli hodiny sledovat interakci minimalistické hudby a světla a porovnávat výsledek s matematickým vyjádřením na 3D modelu promítaným tam, kde býval oltář. Nebo byste si sem mohli přijít odpočinout, meditovat. Z malostranské trasy musím ještě vyzdvihnout expozici Trabi v Petřínských sadech, od které jsem já osobně původně neočekával vůbec nic. Kolonu trabantů, svítících studeně do noci a symbolizujících legendární exodus Němců přes pražské velvyslanectví Spolkové republiky Německo, který se odehrál těsně před Sametovou revolucí, vytvořilo studio Signal Production ve spolupráci s organizací Post Bellum. Jak název studia napovídá, jde o kolektiv, který festival roku 2013 založil. Do každého trabantu byla umístěna televize, na kterou byly promítány autentické výpovědi svědků a přímých účastníků této dějinotvorné události. Překvapující byl i zájem návštěvníků a pozornost, s jakou výpovědi sledovali. Přesto si musím rýpnout, instalace měla dva nedostatky. Trabanty, zapůjčené od českých sběratelů, měly české espézetky. Nedostatkem druhým bylo, že čtvteční návštěvníci neviděli expozici zcela dokončenou. O den později byly světelné zdroje umístěné i do interiéru vozů a scéna ještě získala na přízračnosti. Jak jsme zjistili v pátek, totéž platilo o více expozicích, například i o projektu I’m Leaving the Body globální iniciativy Big Light, zaplňujícím dvoranu Invalidovny, který na 100% rovněž fungoval až druhý den. Ale to se již pohybujeme po karlínské trase. Zde byly k vidění především dva videomappingy. První se promítal, stejně jako loni, na kostel sv. Cyrila a Metoděje. Turecké studio Nohlab vytvořilo nádhernou ukázku čisté práce, dokonale využívající strukturu stavby. No, ale na druhou stranu, takových věcí jsme již viděli hodně. Svým způsobem byla zajímavější sponzorská interaktivní hra, běžící v pauzách mezi produkcemi, kdy se kostel proměnil v terénní závodní dráhu. Stačilo se přihlásit mobilem, a když jste měli štěstí a web nebyl zahlcený, mohli jste se vydovádět do sytosti. To mezinárodní tým ILLO, sídlící v Itálii, se fasádou o pár bloků dál ležící školy příliš omezovat nenechal. Pro člověka, majícího za sebou zhlédnutí několika instalací valících na diváka apokalyptické zvuky, byl hravý videomapping Ottanove osvěžujícím větrem, zvěstujícím navzdory podzimu příchod jara. Vrchol Signalu se podle mnohých (já se nemohu rozhodnout) nacházel v karlínském paláci pojišťovny Kooperativa. V prvním patře budovy je velká výstavní síň, která byla poskytnuta pro tvůrčí výboje ruského multimediálního studia Dreamlaser. To, věrno svému názvu, celou galerii prošpikovalo červenými lasery, které prostor rozřezaly na pohyblivé sekce, vytvořily zde labyrinty laserových pavučin a z čista jasna se objevující a zase mizející závory a mříže. Projít si tímto rudým peklem byl zážitek, který se opravdu vryje do paměti. Někomu možná vryl i trvalou stopu do sítnice některý z agresivních laserů, protože toto bylo z bezpečnostního hlediska vskutku na hraně. Staroměstský okruh jsme si nechali na pátek. Zde tvořila další vrchol festivalu druhá liberecká stopa. Mladí architekti Adam Cigler a Petr Vacek se totiž seznámili během studií na liberecké Technické univerzitě, Fakultě umění a architektury. Na Signal pronikli díky tomu, že vyhráli grantovou otevřenou výzvu Signal Calling. Pro zahradu kláštera sv. Anežky České vytvořili složitý zrcadlový objekt s jednoduchým názvem Reflexe. Konstrukce nesoucí několik desítek šestiúhelníkových zrcadel připomínala plástev. Ve skutečnosti se díky tomu, že každé zrcadlo bylo samostatně řiditelné, stávala kouzelným zrcadlem transformujícím okolní realitu, kdy se dav diváků chtě nechtě stal součástí kompozice. Celkový dojem umocňovalo měnící se barevné osvětlení pozadí zahrady. Nápad jednoduchý jako pověstná facka a výsledek naprosto geniální. Zrcadlová síň Klementina je místem, o kterém se dá říci, že hostí Signál pravidelně a vždy to je zážitek. Letos se o něj postaral kooprodukční projekt Multiverse.pan studia Fuse a BDC - Bonanni Del Rio Catalog. Videomapping promítaný na velká zrcadla umístěná tak, že vytvářejí iluzi nekonečna, je vizualizací teorie nekonečného množství paralelních vesmírů.  
A jaký byl letošní signal celkově? Ve čtvrtek nás při vyzvedávání Signalpassu zaujala festivalová trička s nápisy jako "Loni to bylo lepší" a "Příště již nepřijdu". Stálo za to investovat peníze kromě vstupného i do některého trička? Myslím, že do trička "Loni to bylo lepší" nikoliv. Sice mě zklamal například 3D videomapping, který po produkci z roku 2016 (viz naše reportáž) může těžko něco překonat, a i některé další expozice nepřinesly nic pozoruhodně nového (například ta od absolventů univerzity Bauhaus), ale festival se stal kompaktnější, zvládnutelnější a zřejmě díky faktickému zavedení vstupného na víc instalací zmizely v předchozích letech ohromné fronty. Za fatální ovšem považuji selhání festivalové aplikace s mapou. Ta fungovala jen v pátek a v sobotu některým lidem padala. Na Google play byla totiž údajně nejprve omylem umístěna nedoladěná verze, takže ti, kteří si pospíšili, na to doplatili. Horší ale bylo, že podle reakcí na FB a podle důrazného varování na www.signalfestival.com se někomu mohlo podařit omylem nahrát mapu loňskou, kdy Signal využíval úplně jiné lokace. Na to se mohli chytit zejména početní zahraniční turisté. Také sobotní výzva na FB, že festival okamžitě a nutně potřebuje další dobrovolníky, působila podivně, jakoby ji nepořádal již posedmé ostřílený štáb. Nemile nás překvapila i výše zmíněná čtvrteční nedokončenost některých instalací. Každý neměl čas si některé lokace projít dvakrát. Ale celkově vzato, nákup těch dvou triček by byly vyhozené peníze.

Text a foto Mad