Signal Festival 2021 poněkud poznamenala nejen koronakrize, ale i urputná snaha o reflexi problémů lidstva. Studentskou výzvu vyhráli studenti TUL

21. 10. 2021 | 0:00

Největší český festival digitální a kreativní kultury, důstojně se řadící po bok obdobným akcím zahraničním, se letos v Praze konal již podeváté. Tedy když počítáme i loňskou, spíše symbolickou verzi vynucenou okolnostmi, které netřeba hlouběji rozebírat. Letošní Signal Festival měl podtitul Plán C. Nosným tématem byla ekologie a otázky změn a udržitelnosti z různých úhlů pohledu. 

3D projekce španělského studia Onionlab byla letošním vrcholem festivalu.
3D projekce španělského studia Onionlab byla letošním vrcholem festivalu.

Nekončící koronavirová pandemie se bohužel podepsala i na letošním Signalu. Oproti minulým ročníkům podstatně ubylo zahraničních umělců. Ti přitom byli jednou z největších devíz festivalu, protože přinášeli pohled na nové trendy zvenčí. Letos jich přijelo jen šest. Ubylo také instalací, což sice udělalo festival kompaktnější, ale nikoliv kvalitnější.

Každý návštěvník festivalu musel předložit doklad o bezinfekčnosti, za který získal zelený náramek. O tom, že máte Signal Pass, který vás opravňoval navštívit také tři placené instalace, informoval pořadatele náramek oranžový.

Na rozdíl od předchozích let byla rovněž méně výrazná stopa umělců z našeho kraje. Letos nás reprezentovali jen Vítězslav Plavec a Filip Zeman z TUL. Jako vítězové otevřené studentské výzvy Cena Neon, pořádané Signal Festivalem a společností Pražská plynárenská, měli instalaci v rámci doprovodného programu. Naproti tomu například tvůrci mající vazbu na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem byli zastoupeni hned několikrát.

Do planetária jste navíc potřebovali i doklad o rezervaci na konkrétní den a hodinu.

Pozitivním důsledkem koronakrize byla naopak novinka Signal AR, což byly instalace v rozšířené realitě, viditelné v ulicích Karlína pomocí mobilu nebo tabletu. Stačilo nainstalovat si apku a pak podle mapy hledat panely s QR kódy sloužícími jako vstupní body do rozšířené reality. Tato část Signal Festivalu neskončila s vlastním Signalem, takže můžete experimentovat i vy minimálně do doby, než panely znehodnotí nějací vandalové.  

U vstupních bran do krajin virtuální reality bylo během festivalu občas těsno. 

Přístupových bodů je po pražském Karlíně rozeseto celkem šest. Dvěmi virtuálními instalacemi přispěl Daniel Kupr, tvořící pod pseudonymem AOKU, po jedné pak vizuální designer Longly, Jan Kaláb, dvojice Hladil & Šupák a studio BRAINZ IMMERSIVE, které vlastně propaguje svoji s napětím očekávanou hru pro Play Station. Signal AR můžete také použít jako test schopností svého mobilu, protože vyžaduje přesnou GPS a dobře fungující kompas, akcelerometr a indikátor natočení mobilu. Vše potřebné o Signal AR naleznete na www.signalfestival.com/eventy/.

Noční zkoumání světa před apokalypsou od studia BRAINZ IMMERSIVE.

Nevirtuální část festivalu (viz www.signalfestival.com) se odehrávala ve třech oblastech, v Holešovicích, na Starém Městě a v Karlíně. K vidění bylo celkem 17 instalací, počítám-li i dvě instalace z doprovodného programu, přičemž Světlonoš Michala Škapy v Hale 29 Pražské tržnice byl vlastně relikt loňského covidového Signal Festivalu. Součástí doprovodného programu byly dále dvě výstavy, noc otevřených dveří Ateliéru Rychta v Holešovicích a audiovizuální performance a sympozium v divadle Archa. Doprovodný program jsem z časových důvodů nenavštívil, tak nemůžu hodnotit.   

Průmyslový palác v Holešovicích, jádro letošního Signal Festivalu.

Během zahajovacího čtvrtku jsem stačil navštívit instalace v Holešovicích a na Starém Městě. Mým prvním cílem bylo planetárium a na jeho skoro pětadvacetimetrovou kopuli promítaná projekce filmu Radikální kompromis. Pod projektem je podepsán Daniel Červenka, Signal Production (Daniel Červenka, Marek Šilpoch, Pavel Karafiát, Martin Fuchs, Trauma & Errol Vitro)a Planetum (Planetárium Praha). 

Projekt Radikální kompromis vznikl ve spolupráci Daniela Červenky, Signal Production a Planetum (Planetárium Praha). 

Potenciál projekční plochy jednoho z největších planetárií na světě a prostorového zvuku bohužel nebyl naplno využit a působil až trochu samoúčelně. Kombinování leteckých a družicových fotek těžbou zdevastované krajiny se záběry hornin a nerostů pod mikroskopem bylo sice působivé, ale po úvodní slibné části začalo být monotónní a změna dynamiky k lepšímu přišla až chvíli před závěrem. 

O Živý les Kateřiny Blahutové byl velký zájem.

Signal Festival je především festivalem světla a světelných instalací. Letos byl v rámci vytyčeného tématu navíc prošpikovaný díly reflektujícími dilemata udržitelnosti a ekologie. Nutno říci, že Kateřině Blahutové se výtvarno a společenský apel podařilo jako jedné z té menší části zúčastněných umělců spojit opravdu nenásilným a vtipným způsobem, který navíc vyústil ve slušnou sbírku na obnovu lesů.  

Výsek z interaktivní instalace Kateřiny Blahutové Živý les.

Živý les, nacházející se v Královské oboře coby kamenem dohodil od planetária, byl složený ze stromů, které rostly nebo chřadly podle toho, jak štědří byli návštěvníci, stromy zalévající drobnými mincemi. Že by všechny nafukovací kmeny ležely na zemi, opravdu nehrozilo, protože zájemců o péči o konkrétní kusy bylo (alespoň ve čtvrtek) stále dost.

Superar, 3D projekce na celou dvoranu Průmyslového paláce, barcelonského studia Onionlab.

Největší pecka letošního Signal Festivalu byla ukrytá ve dvoraně Průmyslového paláce. Tři ze čtyř stěn rozlehlé haly se staly dějištěm úchvatné 3D projekce, kombinované s prací několika desítek pohyblivých bodových reflektorů. Podle popisu mělo jít o reflexi toho, že na světě už nikdy nebude nic jako dřív nejen kvůli koronakrizi, ale kdybych si to nepřečetl, tak by mě to asi nenapadlo. Já celý spektákl vnímal prostě jako jednu velkou úchvatnou podívanou. Dílo nazvané Superar vytvořilo španělské multidisciplinární audiovizuální studio Onionlab. Studio se zaměřuje na produkci uměleckých děl a instalací souvisejících s technologiemi, uměním a designem a patří k naprostým světovým průkopníkům v oblasti videomappingu, což dokázalo i zde

Impakt Lukáše Dřevjaného.

Impakt Lukáše Dřevjaného byl partnerskou instalací World of Tanks, partnera festivalu. Ve stanu, umístěném před Průmyslovým palácem, se odehrávalo něco jako velká taneční párty s programovanými světlomety a projektory v miniaturním prostoru. Konečně proč ne, výsledek těžko popsat, to se musí vidět, slyšet a cítit ty vibrace. Mimochodem, Lukáš, alias oxoo se živí mimo jiné realizací světelných řešení scén divadelních inscenací a velkých diskoték. Impakt, popsaný jako ztvárnění reakce na dopad něčeho velkého, byl také jedním z mála projektů nezabývajících se přímo ekologií.

Studio 3dsense využilo možností, jaké poskytují světlomety elektroauta EQS, proto se instalace Mecedesu, partnera Signal Festivalu, jmenovala Mercedes-Benz Digital Light.

Podle mého soudu nejslabším článkem holešovické trasy Signal Festivalu byla další partnerská instalace v postranním křídle Průmyslového paláce, která nijak neskrývala, že jde vlastně o jednu velkou 3D reklamu v reálném čase. Středobodem scény evokující silnici byl EQS, nejnovější kousek high end stáje Mercedesu. Borci z českého studia 3dsense kreativně využili světlomety tohoto elektromobilu, které jsou schopny zobrazovat i různé symboly díky systému 1,3 milionu řiditelných mikrozrcadel. 

Francouz Joanie Lemercier obohatil Signal Festival dílem View from the Moon.

Přecházím na Staré Město. Ve Stínadlech na boku jednoho z činžáků nehybně visí Měsíc v úplňku. Omyl, to není Měsíc, to je totálně vyprahlá Země bez oceánů a známek jakéhokoliv života, našeho nejbližšího souputníka věrně připomínající. Musím uznat, že dílo Joania Lemerciera, ekologického aktivisty a vizuálního umělce z Francie, bylo opravdu velmi působivé. 

Staroměstské náměstí využil mezinárodní tým Accurat pro svůj The Room of Change.

Staroměstskému náměstí vévodily dva obří led zobrazovací panely, na kterých se promítal projekt The Room of Change, který lze považovat spíš za vědecký elaborát o změnách pozemského života podaný uměleckou formou. Není divu, Accurat je mezinárodní studio zabývající se výzkumem dat, designem a inovacemi. Sídlí v Miláně a New Yorku a jeho tým čítá tým 35 vědců, analytiků, designérů a vývojářů.

The Room of Change mezinárodního týmu Accurat.

Při vší úctě k tomuto projektu, který si již odbyl premiéru na La Triennale di Milano, se domnívám, že spíš než na festival světel by patřil třeba na Jeden svět a podobné jiné akce, kde by měl i mnohem trpělivější publikum, ochotné celou projekci nejen sledovat, ale vychrlené informace zpracovat.

Instalace Permafrost Šimona Maška a Josefa Schmidta.

Areál Klementina byl v předchozích ročnících zpravidla místem, které hostilo nejlepší instalace festivalu. Letos byla návštěva Klementina jedním velkým zklamáním. Z mého pohledu zde byla nejzajímavějším objektem krychle z velkých kostek ledu tvůrců Šimona Maška a Josefa Schmidta, osvětlovaná reflektorem. Před zraky návštěvníků tající led nebyl kupodivu apelem na mizející alpské ledovce, ale připomínkou události, ke které došlo před časem na Sibiři. Tam se díky alarmujícímu oteplení uvolnil z tajícího permafrostu anthrax. Do ledu měly být údajně promítány množící se bakterie a instalace měla reagovat na publikum, ale já nic takového ve čtvrtek nepozoroval.  

Lucie Kramperová, audiovizuální instalace Reality Check.

Dalšímu nádvoří Klementina vévodila instalace Reality Check tvůrkyně Lucie Kramperové, zkoumající dopad ze všech stran na nás útočících informací rozdílné kvality a pravdivosti. Za tím účelem jste si měli stoupnout mezi čtyři obrazovky, kde ale bylo neustále plno, takže zamýšlený efekt informační tsunami se vytratil. Ze dvou k vám promlouval Charlie Chaplin se svým vizionářským projevem z filmu Diktátor a Greta Thunberg pro změnu se svým emotivním projevem před Valným shromážděním OSN. Během toho na vás zbylé dvě obrazovky chrlily informace relevantní i fake news. I o této instalaci se domnívám, že by více zapadala do koncepce trochu jiné akce.

BirdScape Kláry Míčkové v areálu Klementina.

Zeď, na kterou Klára Míčková promítla své hejno, již hostila zajímavější vizuální kreace. Skoro v celém areálu Klementina na návštěvníky útočila zvuková instalace Martina Marka nazvaná Změnu klimatu popíráš i ty a podobně jako dílo Lucie Kramperové se zabývala hodnověrností a manipulativností médií. Mě bohužel nijak neoslovila, spíš mi narušovala dojem z ostatních instalací. 

Na Žofíně jste mohli přemýšlet nad smyslem objektu S-V-Ě-T-L-O od Borise Petrovského.

Mým posledním cílem na staroměstské trase byl Slovanský ostrov, na kterém stál objekt  S-V-Ě-T-L-O v Německu žijícího a tvořícího Borise Petrovskeho. Instalace LCD panelů, měnících se nahodile z čirých na bílé, byla exponátem, u kterého dávala větší smysl návštěva ve dne než v noci. Ani tento exponát ale žádný wow efekt nevyvolával. 

Karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje zažil již nejeden videomapping, tentokrát ho využil Phil Max Schöll pro projekt The Wind.

Je pátek, vyrážím do Karlína. Množství lidí na ulicích signalizuje, že včerejší pohoda asi vezme za své. Prvním cílem je kostel sv. Cyrila a Metoděje, který své průčelí propůjčuje videomappingu již několikátou sezónu. Tentokrát ale vidíme něco jiného. Berlíňan Phil Max Schöll si hraje s architektonickými prvky kostela v minimální míře. Jediné, co využívá koncepčně, je rozeta nad vstupním portálem. Bohatě zdobená fasáda se stává obyčejnou projekční plochou, což potvrzuje i rámeček, ohraničující Schöllovo tvůrčí hřiště.

Davy lidí se valí karlínskými ulicemi.

Videomapping The Wind předvedl zajímavé světelné divadlo dobře sehrané s chvílemi až trochu agresivní hudební složkou Juliana Stettera, ale opět, kdyby na přeplněném trávníku Karlínského náměstí byly před kostelem sedačky, ze židle by mě to nezvedlo.
Diváci, čekající na další projekci, si (stejně jako minule) mohli stáhnout další apku a krátit si čas ovládáním vtipného interaktivního odpočtu, který pro Mercedes, partnera festivalu, vytvořilo (stejně jako v Holešovicích) studio 3dsense.

Před budovou Kooperativy. V pozadí Rozkvétání světla ateliéru Vrtiška & Žák.

Obavy se naplňují, na rozdíl od celkem klidného čtvrtka se páteční večer stává silně hektickým. Karlínem proudí řeky lidí, tak masivní návštěvnost jsem nezažil na žádném z minulých ročníků. Prostor u budovy Kooperativy je přeplněný natolik, že k interaktivní kinetické instalaci Rozkvétání světla dvojice autorů Romana Vrtiška a Vladimíra Žáka se lze jen těžko probojovat, natož si vyzkoušet interaktivitu světelných vrtulí, které je možno roztočit tak, že se promění v pestrobarevné květy. Zcela okupován je i prostor kolem tabule s QR kódem pro Signal AR, který oživí fasádu budovy Kooperativy.

Instalace Unshaped italského studia Quiet Ensemble.

Prodírání se davem do Karlínských kasáren vzdávám úplně, ač tam vystavují umělci z TUL, a tak je mou poslední karlínskou zastávkou Hauch Gallery, ve které je volněji, protože instalace Unshaped italského studia Quiet Ensemble patří do trojice placených instalací. Musím napsat, že ač tato instalace, skládající se z velké mikroténové fólie osvětlené několika světly a nadnášené ventilátory podle instrukcí počítače, byla, lidově řečeno, sice jednoduchá jako facka, přesto patřila k tomu lepšímu na letošním Signal festivalu

Objekt Jeff konceptualistky Mileny Dopitové.

Do karlínské trasy patřil i objekt Jeff konceptualistky Mileny Dopitové, evokující čerpadlo těžící ropu. Prohlédnout jste si ho mohli, a možná ještě můžete, i ve dne. Jediný rozdíl oproti noci spočíval v tom, že po soumraku Jeff svítil a vahadlo se pomalu kolíbalo. Vzhledem k tomu, že jeho umístění kongeniálně doplňuje příď lodi ostrova Štvanice, jsem pro, aby zde tento objekt zůstal.

Dav před Karlínskými kasárnami.

Martin Pošta, ředitel a jeden ze zakladatelů Signal Festivalu, v bilančním rozhovoru na www.signalfestival.com říká: „Teď se mi v hlavě rodí něco, co ještě není zcela vykrystalizované, ale určitě Signal Festival dozná změn… ...otázkou je, pro koho to budeme dělat a pro kolik lidí to budeme dělat.“ Tak doufejme, že ty změny nebudou pokračováním některých trendů letošních a o Signal Festivalu se bude zase psát jen v superlativech.

Text a foto Mad

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace