Jako „žaludi“ vypadají v cyklistické přilbě úplně všichni, takže estetika může jít klidně stranou. Jde o zdraví i život

V praxi by to vypadalo tak, že lidé si zaregistrují své vozy do systému a platí podle toho, zda se jedná o místního obyvatele, návštěvu či služební vůz i podle toho, kolik aut domácnost využívá. Radnice by poté, co získá zpětnou vazbu, systém zavedla tam, kde ho lidé budou podporovat.

Na první pohled nápad dobrý, v praxi ovšem s mnoha „ale“. Co nahodilé návštěvy? Ty budou hlásit SPZ kam a jak dlouho předem? Dílem i výhoda, tchýně jen tak nikoho nepřekvapí… Co řemeslníci, kteří mají v domě co dělat? To jim bude parkování u domu organizovat zákazník? Co kurýrní služby? Atd.

Hlavně, aby systém uměl přečíst každou registrační značku. Znám systémy, kterým dělá potíže SPZ na přání, neboť má o znak víc než běžná espézetka. Znám zahraniční SPZ, které mají naopak znaků méně. Takové přes systém neprojdou. A kdo se bude o systémy starat? Město za obecní peníze? Tedy i za finance těch, kdo si parkování vyřešili za své, nebo auto považují za přežitek?

Uspokojivé řešení situace, kdy chce v lokalitě s x parkovacími místy zaparkovat dvakrát – třikrát více vozů, neexistuje, to si přiznejme. Proto by se mělo začít vytvořením nových parkovacích míst například tak, že se zjednosměrní ulice, na vytvořené ploše se nalajnují čáry pro podélné i kolmé parkování, aby jedno auto nezabíralo víc místa, než je nezbytně nutné.

Ač je to nepopulární, musí parkování za oběť padnout i nevyužívané "zelené" plochy, které už neslouží svému účelu. U řady paneláků zůstaly dětské koutky a hřiště, byť v domech už dávno bydlí jen samí penzisté, kteří zrezivělý kolotoč ve vysoké trávě nijak neocení.

Například.

Radnice ale takové „rady“ už dávno zná, jen se realizovaly málokde. Ona totiž teorie převáděná do praxe vždycky někomu vadí, protože jej omezuje. Proto je vlastně dnešní „divoká“ situace paradoxně nejpohodlnější. Navzdory tomu, že nikdo neplatí nic a hraje každé odpoledne "bojovku" s hledáním místa.

Z vlastní praxe řešené parkování znám. Máme zakoupené parkovací místo. Občas mi na něm stojí něčí návštěva, protože je ve chvíli jejího příjezdu volné. Jindy řemeslník či kurýr. Jistě, oni odjedou, ale já potřebuji zaparkovat hned. Když je návštěva, kurýr či řemeslník u nás, zabere zase místo někomu jinému… Takže také žádná pohoda. Vše funguje jen do chvíle, než je třeba zaparkovat někoho dalšího a samozřejmě není kde, protože všechna parkovací místa už někomu patří.

Kritikům toho, že liberecká radnice vybrala zhotovitele přestavby Liebigova paláce – budovy bývalé oblastní galerie z jediné nabídky, prozradím tajemství. Nic jiného jí nezbývalo. Nabídka se vešla do finančního limitu a neexistoval legitimní důvod celou soutěž zrušit.

Fakt, že se jiné firmy v rámci zadávacího řízení na mnoho věcí dotazovaly, neznamená, že se chtěly přihlásit. Zjišťovaly si jen informace, aby správně zanalyzovaly, zda se tendru zúčastní. Poté si vyhodnotily, že ne. Ona je totiž přestavba historického objektu vždycky podstatně komplikovanější než stavba budovy nové. Existuje tady velké riziko víceprací, a tím i kritiky, kdo, co a jak ve výsledku „předražil“, aniž by k předražení vůbec došlo.

Toto je pro stavební firmy rizikové zvlášť v Liberci, kde existuje parta politických podnikavců, kteří se specializují na kritiku každé stavby, aniž by cokoliv o stavebním byznysu věděli. Jen teoretizují a ve veřejném prostoru pomlouvají. Na to každá stavební firma žaludek nemá.

Banda takových bezskrupulózních amatérů je totiž hlasitou radniční opozicí, jíž jdou, neznámo proč, četná místní média „na ruku“. Poškození jména firmy je tím zaručeno. A to nemá nikdo zapotřebí, zvlášť v době, kdy je po stavebních kapacitách vysoká poptávka v pro firmy daleko serióznějších končinách.

Když ještě tahle skupina hochštaplerů byla ve vedení města, nedokázala zorganizovat ani vyspravení Lesního koupaliště za pár milionů. Stavba se musela reklamovat a předělat. Na žádný větší projekt jí nezbyly síly ani schopnosti.

V této souvislosti mi přišlo dost legrační, jak se na facebooku do sebe pustili minulý primátor z ANO, později z něj vyobcovaný, s nynější náměstkyní pro rozvoj, též z ANO. Radní se (z i mě dost nepochopitelných důvodů) právě teď pochlubila cyklostezkou kolem ČOV. To v politickém záhrobí probudilo exprimátora. Divil se, proč se chlubí tím, co zrealizovala „jeho“ parta. Jistě, zrealizovala, ale nedotáhla do konce. „Dílo“ za pár milionů rovněž zvrtala, kde se dalo.

Také toto dílko se muselo částečně přestavět, aby mohlo být konečně zkolaudováno. Doteď se kolem něj řeší reklamace. A stále tam nevisí zrcadlo. V nejnebezpečnějším místě pod mostem není z jedné strany žádné, tudíž tam není vidět vůbec, a z druhé strany je zrcadlo už mnoho měsíců rozbité, takže do úzkého, nepřehledného místa není vidět také. Nikdo se ani nesnaží odvrátit odpovědnost města tím, že by tam umístil alibistické značky „Cyklisto, sesedni z kola“, což na cyklostezce působí sice komicky, ale občas to je nezbytné.

To na cyklostezce kolem Baťova kanálu, kterou jsem měla tento týden příležitost vyzkoušet, je taková výzva u každého pilíře. Ne, že by tam někdo sesedal, ale každý tam jezdí na vlastní riziko. Prostor je navíc daleko širší a přehlednější než u stezky liberecké.

A když jsem skončila u rekreační cyklistiky, jíž věnuji podstatnou část letošního podivného léta, dovolím si skončit výzvou „Noste přilby“. Jako „žaludi“ v tom vypadají úplně všichni, takže estetika může jít klidně stranou. Přilby fakt zachraňují a nejsou na parádu. Viděla jsem už několik nehezkých úrazů a všichni ranění se shodovali v tom, že kdyby neměli helmu, dopadli by daleko hůře až nejhůře.

Na kole může lehnout úplně každý, i ten největší borec. Vteřina nepozornosti nebo nečekaná nerovnost, a je to. Jde o to, zda si člověk pádem z kola přivodí pár nehezkých modřin a odřenin, nebo následky do konce života. Bez helmy bohužel zpravidla platí druhá možnost.

Buďte na sebe opatrní a užívejte léta.

Alena Roubalová