Každý zná někoho, kdo by si očkovací dávku zasloužil víc než učitel či školník. Je to ale složitější...

27. 02. 2021 | 5:00

Řekněme si na férovku, že dokud nebudou otevřeny školy pro všechny děti a ročníky, k žádnému rozvolnění v obchodě ani ve službách nedojde. Jak by vypadalo, kdyby lidi mohli do hospody (do fitka, k holiči, do knihkupectví…) a děti nesměly do lavic? Vždycky se najde důvod, proč to nejde, ale zavřené školy jsou důvodem nejpádnějším, protože politicky nejtřaskavějším.

OCIrma6
Foto z prázdného očkovacího centra je z pondělí, kdy velkokapacitní zařízení začala fungovat. Asi na desetinu "plynu". Foto: Artur Irma

Takže nesmírně vítám, že krajská nemocnice začala zkraje týdne, bez pokynu shora, očkovat pedagogické pracovníky mimo centrální rezervační systém. Prostě měli vakcínu a chtěli ji vpravit do těla těch, na kom, v přeneseném významu, stojí posun k normálu. Proč? Protože bezpečná přítomnost a budoucnost dětí, vnoučat a pravnoučat zajímá nejvíce dospělých. Politika, rozum i cit.

Samozřejmě se strhlo názorové peklo, protože každý zná někoho, kdo by si očkovací dávku zasloužil víc než učitel či školník. Stejně tak každý zná nějakého učitele, který se, po jeho soudu, celoživotně, natož nyní, rozhodně nepřetrhne. Vydalo by na román, kdybych se měla horšit při představě, jak je očkována, pardon, ta „kráva učitelka“ (terminus technicus) ze sousedství, zatímco můj skoro osmdesátiletý příbuzný se všemi myslitelnými neduhy nemá nárok.

Vydalo by na ještě delší román, kdybych se začala veřejně divit, jak se k injekci, jež bude brzy vstupenkou do normálního světa, dostane i ten kantor penzijního věku, který letos ještě nepáchl na fakultu, protože mu ke splnění povinností stačí být pár hodin týdně on-line. Takže je na chalupě a vrní blahem. Splnil se mu celoživotní sen – učit, nevidět studenty a brát za to stoprocentní plat a penzi. Atd. atd. Příklady z reálného života.

Omezím se tudíž na konstatování, že někde se začít s logickou vakcinací mimo nepružný vládní systém muselo, když vakcíny začaly zbývat, a je fajn, že do toho liberecká nemocnice, navzdory očekávatelné vlně negace, šla. Ve špitále teď ale musí dělat daleko kontroverznější, nepopulárnější rozhodnutí...

Ještě více se mi pochopitelně líbí model „Injekce do každého ramene, které jde kolem“, ovšem ten je aplikovatelný až ve chvíli, kdy vakcína nebude těžce podpultové zboží, až bude pro každého a až budou souběžně jehly i stříkačky. A až ji bude někdo umět distribuovat.

Právě od nás odjel kurýr od Rohliku.cz, který přivezl velký nákup na x týdnů avizovaného lockdownu. Když jsem mu otvírala bránu, pomyslela jsem si, že když tato firma umí dovézt x položek jednotlivci, dokáže určitě stejně spolehlivě dovézt jednu položku na x adres v jednom rajonu. Když jsem nákup ukládala, mluvil v televizi ministr zdravotnictví a distribuci vakcín, kterou si právě u Rohliku vyjednala parta praktických lékařů, kritizoval s tím, že to nejde. Proč? To už neřekl, nebylo to předmětem tiskové konference (poslední dobou, nejen na vládě, nejčastější odpověď na jakoukoliv zjišťovací, tudíž nepříjemnou otázku).

V naší rodině se tento týden transportovali dva senioři 88+ k první dávce do centra zřízeného vedle jedné z pražských nemocnic, asistovali u toho oba synové 65+. Pro všechny by bylo přínosem, kdyby dávku rovnou dostali i oni a nemuseli do covidem zamořeného špitálu znovu, až na ně dojde řada. Chápu ale, proč to nejde. Nejsou učitelé ani dozorci, jsou inženýři. Vakcíny je jako šafránu a musí se přidělovat podle věku či povolání.

Pro našince, který se k dávce dostane někdy, protože není ani dost starý, ani dost důležitý, a přitom je masírován informacemi, jak všechno (např. cestování, tedy i odjezd na rok zaplacený zájezd, který svět neviděl a ani letos neuvidí) půjde jen s covid pasem (vydaným po absolvování obou dávek), by snad bylo spravedlivější, kdyby se na každý měsíc vylosovala dvě písmena z abecedy a o pořadí rozhodovalo jméno a následná obsílka/sms/e-mail...

Pak by ani nebyla potřeba nákladná mediální kampaň, která je při nedostatku vakcíny úplně zbytečná a je v našich současných reáliích především cestou, jak vpravit do inzertně strádajících médií veřejné peníze. Tady to opět hodně zavání po premiérově kolosálním střetu zájmů. Hádejte, kdo vydává nejmasovější tisk a jeho internetové dvojče, provozuje nejposlouchanější rádio a kamarádí s majitelem nejsledovanější televize? Právě do těchto mediatypů půjde z eráru nejvíce, v každé kampani rozhoduje změřená účinnost (čtenost a návštěvnost, poslechovost, sledovanost).

Pořádat a platit v této době kampaň na podporu očkování je jako pořádat v roce 1987 kampaň na podporu prodeje Škody Favorit. To bylo auto, na které byl milionový pořadník už asi dva roky předtím, než se vůbec začalo vyrábět. Když výroba se zpožděním začala, existovalo ono auto pouze jako podpulťák pro známé známých a v Tuzexu. V Mototechně, kde "nakupoval" plebs, jich standardně ke koupi byla nula.

Každopádně je nejpříznivější informací končícího týdne fakt, že v kraji začala fungovat očkovací centra. Existují a nehlásí potíže. Sice jedou jen na asi desetinu plynu, ale alespoň se všechno osahá a vychytá. Jako životní optimista doufám, že vakcína se zázrakem vyskytne (nebo že se na nás složí okolní svět, který nebude moci už nečinně přihlížet, jak tady zbytečně umírají lidé) a všichni, kdo chtějí, své dvě dávky dostanou.

Poslední týden v měsíci je tím, kdy jedná krajské i liberecké zastupitelstvo. Krajské probíhá v pohodě, tu a tam se z lavic, slyšeno od monitoru, ozve i srdečný, nikoliv ironický smích. Opozice prudí jen maličko a dobře seštelovaná koaliční mašina jede, navzdory všemu, co se děje venku. Je znát, že z krajského zastupitelstva vypadli věční potížisté, kteří ze všeho nejraději naslouchají jen sami sobě a chtějí ze všeho něco vytěžit. Tu přízeň veřejnosti za to, jak to někomu dobře cílenou urážkou či polopravdou nandali, tu nějaké peníze pro svoje neziskovky či vlastní titěrný pseudobyznys, tu funkci, k níž se sice váže minimální honorář, zato ale maximální výhodně zúročitelná informační nálož. Tak toho všeho je kraj ušetřen.

Ne tak Liberec, kde zbytky těchto vyšumělých aktivistů prudí pořád. Sice tam chodí už jen zlomek jejich původní sestavy, ale zdržují fest. Ať už frackovitým divením se něčemu, co je nad slunce jasné, nebo blekotavými analýzami, kdy autor vyjde z vlastní, zpravidla chybně stanovené premisy. Přehlídka ztraceného času.

Během únorového jednání libereckých zastupitelů došlo k průlomu v kauze družstevních bytů. Zatím jen teoreticky se podíly města mohou na družstva převádět za korunu s tím, ať si daňovou povinnost každý řeší po vlastní linii. Přesně toto „družstevníci“ chtěli od začátku. Vedení města (kromě ODS) ale mělo jiný právní názor masírovaný najatou právnickou kanceláří a dokonale všechno zamotalo. Ne však úmyslně, jak mu lacině podsouvá opozice, nýbrž z jisté horlivosti a vstřícné (pardon, ale opět terminus technicus) předposr….i.

Světlo na konci tunelu svitlo nikoliv přičiněním koalice a už vůbec ne přičiněním opozice, která se opět snaží z nezáviděníhodné situace uživatelů bytů jen těžit. Do finále totiž dospěla causa jiných družstevních bytů, jejichž uživatelé zažalovali město Neratovice, že jim nechtělo byty, stejně jako v Liberci, převést podle původních smluv za korunu. Soudní pře proplula okresním i všemi odvolacími soudy, čímž vznikl judikát, podle nějž by se měly posuzovat všechny analogické příběhy v republice. A že jich je!

Soudním přezkumem prošel zatím jediný bytový projekt realizovaný v ČR v tak masovém měřítku. Byty s podobným osudem (sdružené financování výstavby formou dotace od státu a soukromých prostředků uživatelů, město je administrátorem a pozdějším spolumajitelem ve výši podílu odpovídajícímu dotaci státu) existují od Aše po okres Frýdek-Místek, což je nejvýchodnější město v Česku.

Vedení liberecké radnice budiž ke cti, že se snažilo věc řešit ku prospěchu družstevníků, že se staralo o jejich daňové povinnosti a že nakonec, když k tomu byl opravdu pádný důvod, couvlo. Nadto si nad ničím nemyje ruce – máte, co jste chtěli, ale souběžně zpracovává ještě další metodiky, jak k bytu beztrestně a bezplatně přijít. ODS se i nadále stará po své linii a může konstatovat jediné: „Na naše slova došlo“.

A opozice? Ta se mocně plácá po zádech a leckomu nasazuje psí hlavu, byť přispěla, jak je jejím dobrým zvykem, více "hubou než rukama". Ještě před rozhodujícím hlasováním si zastupitelka z opoziční party na facebooku dopisovala s právničkou družstevníků a vysvětlovala jí, že pro převratnou změnu usnesení nemůže hlasovat, neb bylo dodáno až tzv. na stůl a ona neměla čas si ho přečíst. Na to má samozřejmě právo, ale občas je třeba pohnout pozadím i závity.

Já materiály rovněž dostala až v průběhu jednání, na rozdíl od zastupitelů nikoliv už před jeho zahájením, stihla jsem je nejen během sledování zastupitelstva přečíst, ale po hlasování do pár minut napsat a vydat i článek. Každý jen děláme, co umíme.

Pro pořádek dodám, že pro byli nakonec úplně všichni na schůzi přítomní zastupitelé. 

I po čtvrtku si dál myslím, že Medaili města Liberce (Medaile města Liberec se uděluje jako čestné ocenění za občanské zásluhy o město Liberec v jakémkoli oboru lidské činnosti. Medaili města Liberce lze také udělit za celoživotní zásluhy) dostávají jen ti, kteří se opravdu o něco průkazně zasloužili a nijak se přitom nezpronevěřili řemeslu, za nějž jsou ceněni. Proto jsem moc nechápala jednu letošní nominaci. Důkazem, že Medaili města opravdu nemůže dostat úplně každý, je hlasování zastupitelstva, jímž po zásluze neprošel můj bývalý kolega a podřízený, který svou novinářskou kariéru končil ve službách propagandistického webu.

Ne ten, který navrhl, aby se o nominantech hlasovalo po jménech, nýbrž ten, kdo se zpronevěřil řemeslu, rozhodl o tom, že si člověk s diskutabilní minulostí žádnou medaili nezaslouží.

Všem normálním lidem hezký víkend.

Alena Roubalová

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace