Kdo a kam by asi na sdílených kolech jezdil, když studenti mají "zaracha" a hospody postupně krachují?

Tahle stínohra už nikoho nebaví. Co že se mj. na březnovém zastupitelstvu řešilo?

Problematika kolem družstevních bytů se ve čtvrtek posunula jen díky diskusi občanů, protože bod vůbec nebyl na programu (a čas nemilosrdně kvapí), problém se splácením dluhu města opakovaně vyšel z chybné premisy a zabydluje se nám tu nešvar, že když něco nevyjde napoprvé, dává se to na program opakovaně, tak dlouho, až to vyjde. Tak se přihodilo, že se z medaile města stala bezcenná tretka.

Katastrofa.

Jediným bodem, který stojí za zmínku, je návrh ODS, aby jednání zastupitelů začínala už ve 13 hodin. Není důvod, aby kvůli planým, zhusta nesmyslným řečem, jež schůzi jen zbytečně protahují, zastupitelé na radnici trávili každou poslední čtvrteční noc v měsíci. A jednání se dá, bez ohledu na to, v kolik začíná, připravit tak, aby odsýpalo.

Pro začátek postačí, budou-li zastupitelstva začínat včas, ne se zpožděním akademické čtvrthodinky, a bude-li vyhlášená přestávka dlouhá tak, jak je deklarováno. Je-li z pětiminutovky pravidelně dvacetiminutovka, je to špatně. Timemanagement je základem schopného řízení. Čehokoliv.

S refinancováním dluhu s námi komedii hraje už třetí vedení města. Když se před 12 lety, za vlády s dominancí ODS, schválil dluhopis (díky němuž vznikly infrastrukturní stavby, od té doby se v krajském městě nepostavilo nic „nadstavbového“. Nic, co by se vymykalo běžné výstavbě a údržbě – chodníky, opravy domů, komunikace) bylo zakotveno, že do deseti, max. 15 let Liberec splatí první miliardu, k čemuž sloužil amortizační fond, do nějž město ukládalo peníze na splátku jistiny. Jenže amortizační fond se za vlády neekonomického „experta – katastrofixe“ ze Změny zčásti utratil, jen tak rozpustil. A splaceno tudíž nebylo skoro nic. Už mnoho let se dluh pouze refinancuje a splácejí se úroky. Jistina jen minimálně. Takto to potrvá dalších 15 let.

Zkrátka: S dluhem na věčné časy a nikdy jinak...

Teď (v období očekávatelně padajících příjmů z RUD) se s dluhem nic moc nevymyslí, to se mělo udělat v éře, kdy byly příjmy města, díky konjunktuře ekonomického cyklu, řádově o stomiliony vyšší. To se ale neudělalo, neboť radničním financím vládl politický aktivista. Jeho pohrobci dnes nezbytné refinancování kritizují, ale zapomínají, že měli celé čtyři roky na to, aby předvedli, jak se to mělo v době sílící ekonomiky udělat správně.

Klasika. Když mohli, nepředvedli nic. Dopadlo to jako vždycky.

Liberecká politika začíná být dost fádní, do každého je vidět jak do příslovečné hubené kozy. Jen teoreticky by mě zajímalo, proč se neopravuje bazén, když je tak jako tak už bezmála rok zavřený. To se čeká, až se otevře, aby se vzápětí musel kvůli roky plánované rekonstrukci zavřít? Nebo se město bojí vypsat tendr na zhotovitele, protože tuší, kdo se přihlásí, a budou-li dodržena pravidla soutěže, vysoce pravděpodobně i vyhraje? To se tolik bojí povyku z opozičních lavic? Bzukot bude vždycky, za každé situace, za všech okolností.

Do komunálních voleb zbývá rok a půl a za nynější radniční vládou zůstává, krom plánů, studií a výkresů, jedno velké nic. Nemyslela jsem si, že to budu muset ještě někdy napsat, domnívala jsem se, že přepřažením po posledních komunálních volbách léta bezčasí skončí. Omyl. Pokračuje, jen v jiných kulisách.

Jistě, i v kulisách pandemie, která vysává veřejné rozpočty jako houba, čímž řada věcí realizovat nelze. Jenomže právě proto by se velice hbitě mělo udělat alespoň něco, co tu zůstane budoucím generacím a nebudou to jenom dluhy. Rychle, než zdroje vyschnou úplně.

V plánu je toho dost - Central Station, Skloexport jako dům úřednictva, Pastýřská, parkhausy, dostavba dolního centra... například. Ale jsou to pořád jenom plány a řeči. V praxi to vypadá tak, že se k žádné nové realizaci ani neschyluje. Poklepávací kladívka zrezivěla stejně jako nůžky na přestřihávání pásek.

Zato se ale mudruje o rozvoji udržitelné mobility (RUM), přičemž ve stotisícovém městě pořád máme jen dvě větve jediné cyklostezky a pár cyklopruhů vyznačených barvou. Zkuste jet po oné jediné cyklotrase od pavlovické čističky do centra a pak třeba k přehradě. Budete se proplétat mezi chodci, kočárky, psy, auty i světly semaforů. V Barvířské stezka náhle skončí a musíte nějak překonat terminál. Vždyť tam nejsou "vyzebrované" ani přechody.

Když se s nasazením života dostanete na Jabloneckou, musíte pokračovat hustou dopravou k rušné světelné křižovatce u Textilany. Zapomeňte na to, že byste jeli po chodníku kolem tramvajové trati. Tam nemáte co pohledávat, byť tam moc chodců nechodí. Chybí ale značení (známé z jiných měst, například z Prahy 6), že se mají chodci a cyklisté o široký chodník podělit, což se vyznačí štětkou. Nakreslí se čára, na jednu půlku panáčci - chodci, na druhou postava na kole...

S nasazením života pak překonáte křižovatku, nebo kolo raději přetlačíte po přechodech pro chodce, a konečně jste ve Zvolenské, kde je provoz o poznání slabší, a posléze konečně u přehrady. A tady, kolem vody, jsou pro cyklisty zákazové značky... Už to trvá roky a tři garnitury již hlásaly, jak právě toto změní k lepšímu. Jsou z toho opět jen řeči a plány.

Řečeno s klasikem - je to marný x3.

Proto je nesmysl řešit v této době bikesharing - sdílená kola a za peníze města k tomu. Kdo a kam by asi tak na nich jezdil, když studenti mají zaracha, hospody postupně krachují a nesmí se ani za hranice města/okresu? Vidím to kolem Vltavy, kde sdílená kola k dispozici stále jsou, protože v Praze je služba v režii soukromníků. Nikdo teď na sdílených bicyklech moc nejezdí, protože není kam, chybějí studenti i cizinci. Parky jsou plné domorodců a za hranice města se nesmí.

A navíc: Většina lidí má svoje kolo a ocenila by, kdyby se za veřejné peníze utápěné v bikesharingu raději postavily další trasy pro cyklisty. Aby nemuseli používat silnic a někdy i chodníků, nestojí o to. Není nic horšího než kličkovaná mezi chodci a uhýbaná před auty lepícími se k zadnímu blatníku.

Kdyby se o rozvoj cyklodopravy nestaral kraj, nebylo by nic.

Už rok žijeme v pandemických omezeních, už rok přežíváme a živoříme. V lepším případě. Přibývá těch, kteří nepřežili. V chaoticky řízeném Česku jich je přes 25 tisíc, v kraji 1118. Drsné konstatování, k němuž není co dodat.

Ti se už sčítat nebudou. O nic nepřijdou. Sčítací akce s datem startu zkolabovala. V sobotu v 6.57 stránky statistiky, kde se máte povinně sečíst, nefungují. Spadly. Další důkaz neschopnosti cokoliv zařídit na první dobrou je tu.

Tečka ovšem musí být pozitivní, v původním toho slova významu, tedy kladná: Liberečtí Bílí Tygři ve čtvrtfinále play-off převálcovali Hradec Králové 4:0 a v příštích bojích narazí na pražskou Spartu, letošního vítěze základní části. Loni to byli Tygři, kdo tuto část extraligy vyhráli, nebylo jim ale dopřáno, aby v nadstavbové části bojovali o titul. Letos tu šance je, škoda jen, že v divácky velmi omezených podmínkách. 

Tak hezký víkend, první jarní a předvelikonoční. Další nenormální v řadě. Kolik jich ještě vydržíme?

Alena Roubalová