Není radno pohrávat si s paragrafem o povinnosti starat se o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře 

Záměr pěkný, provedení v nedohlednu. Legislativní proces, zvlášť ten iniciovaný z kraje, trvá roky a není jasné, zda oslaví i úspěch. Rychlejší by to bylo vládní cestou, to by se ale muselo začít smekat ANO, které v nynější mocenské konstelaci prosadí, co si umane. Jenomže ANO to nevymyslelo a jeho ministři, kteří mají s bytovou tématikou co do činění, od té šlamastyky dávají už teď preventivně ruce pryč.

Ze zveřejněné korespondence je například patrné, že ministerstvo pro místní rozvoj jako instituce, která před čtvrtstoletím stála na počátku dnešní motanice, vzkázalo, že řešení je na obcích, kde se problematické byty nalézají. Přitom by stačilo, kdyby spáchalo metodiku aplikovatelnou na celou republiku. Stále platné a nikdy nezpochybněné více než dvacetileté smlouvy totiž odporují dnešní legislativě a podíly jsou, měřeno současnou právnickou optikou, nepřevoditelné. Resp. jsou převoditelné s vysokou mírou rizika pro ty, kdo pro věc budou hlasovat v nejvyšším orgánu obce – zastupitelstvu.

A tak se, při neexistenci ministerské metodiky či jakékoliv právní úpravy, každé město vydává vlastní cestou metodou pokus – omyl. Strany sporu si najímají drahá právní zastoupení, která na objednávku chrlí stohy posudků a analýz. Ty jsou ale vždy jen kamínkem do mozaiky „co právník, to názor“. Zatímco družstva a potažmo obyvatelé družstevních bytů mají jediný cíl – získat byt do vlastnictví, obce se v tom ztrácejí.

Nechtějí stát proti vlastním občanům a přitom vědí, že se zastupitelé schválení čehokoliv bojí jako příslovečný čert kříže. Není radno pohrávat si s paragrafem o povinnosti starat se o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře. Žádný zastupitel nemá zájem strávit nadcházející desetiletku v péči orgánů činných v trestním řízení a u soudů. Se vším příslušenstvím – dehonestací a společenským znemožněním v intencích rčení o šprochu a pravdy trochu.

Na prvním poprázdninovém libereckém zastupitelstvu alespoň padla dohoda o vzniku široké pracovní skupiny, která se pokusí neuvěřitelný mix problémů, kdy každé řešení generuje další právní i ekonomické potíže, rozmotat. Vítají to zastupitelé i uživatelé družstevních bytů, ale jásot je to, bohužel, více než předčasný.

Nechci nikterak hatit nadšení, ale pracovní skupina se odjakživa vytváří v situaci, kdy nikdo neví, jak dál, řečeno s klasikem „jak z toho ven“. Pak se odpovědnost rozprostře nejlépe na všechny strany sedící v zastupitelstvu a hledají se „průsečíky“, kompromisní řešení a další floskule. Tady to bude ještě komplikovanější, neboť každá partaj do toho jde s vlastními zájmy. Jediné, co je společné všem, je vygenerovat politicky líbivé, mediálně dobře prodejné řešení, které ovšem neexistuje.

Dost ztížené, ale opticky spravedlivé, je to i tím, že v pracovní skupině zasednou též zástupci tzv. družstevníků (dost to slovo nesnáším, protože mi to nějak zavání minulostí, ale pro zjednodušení dobré). To je další nesourodá skupina se společným cílem získat městské podíly co nejrychleji a nejlaciněji, nejlépe a opodstatněně za nic. To je zcela legitimní očekávání, neboť oni už svůj díl povinností vyplývajících z platných smluv splnili a totéž požadují od protistrany, města.

Nesourodá tím, že co družstvo, to jiný model, to jiná skupina obyvatel. Co by vyhovovalo (nebudu raději jmenovat, abych se nechtíc někoho nedotkla) lidem bydlícím v centru, nebude akceptovatelné pro lidi z periférie. Ony jsou totiž ty městské podíly různě velké a různě ohodnocené.

Osobně od pracovní skupiny jako celku nic neočekávám, protože se její činnost stejně smrskne na pár úvodních proklamací a následně to bude muset někdo odpracovat. Kromě zástupců už nyní pilných družstevníků, kteří mají jasnou motivaci, neboť jde o jejich bydlení, to vidím na Petra Židka (ODS) a Michala Hrona (SLK), kteří do problematiky hluboce pronikli a věnovali jí už spoustu času. Každý samozřejmě z jiného úhlu pohledu a s jinou metodikou, ale alespoň něco (a vůbec ne „z jiné planety“) vymysleli. Což se o kriticích z řad aktivistické opozice, ale i od satelitů SLK, nedá říct ani náhodou. Ti jen pustě, bez efektu, plácají na netu a mají panický strach z toho, aby náhodou nedošlo na finální hlasování.

Pak by museli své hojně publikované postoje zhmotnit v jedno zmáčknutí tlačítka. Opozice to má jednodušší, protože případný nesouhlas motivovaný strachem z možného postihu, vždycky dokáže skrýt za to, že nebude podporovat koaliční návrh. Nehrdinové z koalice, kteří, na rozdíl od svých kolegů ve vedení města, nepotřebují mít problém rychle z krku, si jsou vědomi, že nesouhlasem mohou způsobit rozkol nejen v koalici, ale i ve vlastních řadách. Jediný, kdo má jasno, je koaliční ODS, která ale svým umíněným postojem (převést podíly podle existujících smluv) soustavně riskuje svůj konec v koaliční sestavě.

Fakt koalici takové klubko potíží nezávidím a zcela odmítám bezobsažné „recepty“, jež tu a tam vypadnou od Změny či jejího béčka. Aby bylo jasno, nynější vedení města problém zdědilo a kdyby to všechno bylo tak jednoduché, jak dnes opozice (v minulém cyklu v koalici) tvrdí, mohla všem ukázat jak na to už v roce 2017 a 2018, kdy doběhly první dvacetileté smlouvy a družstevníci se na radnici přišli ucházet o svůj majetek.

A ono nic...

Krajské město konečně ustupuje od (po předchozí garnituře zděděných) dotačních projektů, kdy za drahé peníze realizuje levné bydlení. Pomocí veřejných peněz už zrekonstruovalo pár vybydlených městských domů, v nichž našli levné bydlení sociálně znevýhodnění. V pořádku, ale má to své hranice. Ještě je třeba opravit a vdechnout nový život s dobročinným podtextem troskám na třídě Dr. Milady Horákové, kolem nichž jede každý, kdo míří do centra od Prahy.

Dva domy u nemocnice, které měly rovněž posloužit sociálnímu bydlení, se ale město rozhodlo prodat. Tuší koronavirovou megadíru v městském rozpočtu a není čas na hrdinství. To je správný postup, protože kupec – nemocnice - jistě ví, co s nimi. Potřebuje prostor pro plánovaný parkovací dům i nový pavilon. Město v následujících hubených letech nebude mít na to, aby, byť s dotací, opravovalo další a další domy a zadělávalo si na budoucí náklady. Tyhle dotační orgie totiž jen finančně zatěžují budoucnost.

Oproti tomu je dobře, že zastupitelstvem, navzdory dost stupidní diskusi (roli partajního klauna si protentokrát vylosoval O. Petrovský, hodně lidí ze ZPL na zasedání vůbec nebylo, LOL losovat nemusí, J. Baxa a Z. Kocumová to zvládnou na každém zasedání) prošel záměr vylepšit „myší díru“ ústící do ulice pod arenou. Nalézá se pod železniční tratí protínající Liberec. Ona by ta diskuse nebyla tak košatá, kdyby se ve hře neprávem neocitla arena, kterou aktivistická opozice bytostně nesnáší a nevynechá žádnou příležitost, jak do ní kopnout.

 Liberec tím, že se s nákladem kolem osmi milionů připojí k projektu správce kolejišť, získá místo existující zatuchlé a strašidelné cesty pětimetrový tunel, kde se nebude při každém použití lovit bobřík odvahy. Navíc už existuje projekt, jak místo kompletně vylepšit rampou a napojením na budoucí  cyklotrasy.

Po mém soudu by se řídnoucí městské miliony měly vynakládat na vybudování či vylepšení něčeho, co může použít, bude-li chtít, úplně každý. Což určitě není příběh městem dotovaného bydlení v draze opravených domech na dobrých adresách. Nic složitého k pochopení ani pro zdatné lovce bobříků trapnosti.

Hezký víkend.

Alena Roubalová