Popis všech přešlapů a novodobé orwellovštiny by vydal na román s pracovním názvem 2020

Právě ukončený rok byl i rokem přestupným, volebním a mimořádně chaotickým. Jinými slovy nesmírně podivným, takovým, na který je lépe rychle zapomenout.

Než jsme se po loňském Silvestru rozkoukali, vtrhl i do našich zeměpisných končin koronavirus, který nepěkně zamíchal našimi životy. Vydatně mu v tom pomáhala vláda, která si doteď myslí, že se dá všechno vyřešit politickým marketingem, jenž velí připsat dílčí úspěchy sobě, a neúspěchy svést na ostatní. Nejlépe na ty, kteří za nic nemohou a nic nezmohou.

Otázka zní, jak by si v těžkých časech počínala jinak barevná vláda, ale to můžeme zjistit až letos po parlamentních volbách, kdy se karty rozdají nanovo. Pokud z nich opět vyjde jednoznačně vítězně ten, co umí jen křičet, manipulovat, zastírat a skuhrat, byť nevládne ani úředním jazykem, není nám pomoci.

Pravda, soutěž tuzemských politických sil je zcela vychýlena tím, že vlivná média nepokrytě podléhají svému papírovému nevlastníkovi, jenž jich v politickém souboji využívá měrou vrchovatou, a to složitější je v této nekalé konkurenci uspět. Kdyby se to jednomu nebo oběma zformovaným blokům demokratických politických sil povedlo, svitlo by světlo na konci tunelu, jehož je nám třeba jako příslovečné soli.

Příkopy, vyhloubené ve společnosti, se loni ještě prohloubily. Stát po orwellovsku proti sobě poštvává jednotlivé skupiny lidí, aby se prostý lid utápěl v nejednotě a nepořádal nějaké protivládní akce, jež mu pro sichr zakázal taky. Má tak „čas na práci“, mnohdy kvapnou a podle toho platnou. Asi největším úletem je fakt, že někdo musí být doma za sto procent měsíčního platu, někdo na šedesát a někdo za nulu. Jakoby potřeby státního zaměstnance v době pandemie byly o 40% větší než potřeby zaměstnanců soukromého sektoru a stoprocentní oproti živnostníkovi.

Po mém soudu je vrcholem mocenské zvůle i zákaz vycházení, řízená likvidace živnostenského stavu a založení generace méně vzdělaných ročníků, jimž bude čas proflákaný v rámci distanční výuky časem hodně chybět. Po první vlně, kdy se improvizovat muselo, se měly povinně sepsat osnovy pro nové formy výuky, aby si každý kantor nemusel počínat metodou pokus – omyl a sázet na to, že rodiče zvládnou „supl“ i další pololetí.

To je ovšem jen jeden z tisíce příkladů, co se v právě uplynulém roce nepovedlo. Popis těch dalších by vydal na román s pracovním názvem 2020. Orwellovštiny jsme loni okusili až hanba.

Zažili jsme podivné jaro, kdy za všechna příkoří, jež vnesla pandemie, mohli i podle vládní propagandy "rozcapení lyžaři, kteří si nedokázali odpustit broušení manšestru v Itálii" a přivlekli zákeřný virus do naší české zahrádky. Bezprostředně navázalo ještě podivnější léto, podzim i zima. První půle roku ale byla obdobím, kdy se zemí valily vlny solidarity i snahy pomáhat potřebným. Co nezajistila a nezvládla vláda se statisícovou armádou úředníků, zvládli dobrovolníci a samosprávy (mj. roušky, dezinfekce).

V létě mj. došlo k okradení statisíců klientů cestovních kanceláří, kteří nejen že většinou nikam nejeli (vláda kázala zůstat doma), oni se ani nesetkali se svými penězi, protože je cestovky se svolením státu okradly. Zákonný, na obě nohy kulhající lex voucher, hbitě zaměnily za vlastní poukázky a vyplázly na klienty drze jazyk.

Titíž, už jednou podvedení klienti, teď doplácejí zájezdy vybrané náhradou za ty loni neuskutečněné, přičemž vědí, že se loňská situace může opakovat i letos, pouze s tím rozdílem, že budou mít u CK deponováno více peněz než loni. Proč? Mj. proto, že musí doplatit zájezdy do plné výše, přičemž ne všichni budou moci odcestovat, i kdyby se hranice nakrásně otevřely. Ti s květnovým či červnovým odletem většinou nezískají očkování, jež bude vysoce pravděpodobně pro cestu letadlem povinné.

Pro úplně běžnou veřejnost (tj. pro každého, kdo očkování chce nebo potřebuje) vakcína v dubnu nebude určitě, jak ostatně už dnes potvrzují vládní vakcinační scénáře. Takže přijde čas protekce, známostí… a no-name člověk, který ničím takovým nedisponuje, bude mít smůlu. Dokud někdo nevymyslí komerční očkování, čímž náklady na zahraniční dovolenou ještě stoupnou.

Podzim patřil druhé vlně pandemie a z ní plynoucích restrikcí. Kvůli nadcházejícím krajským a senátním volbám vláda ignorovala signály avizující, že jarní, mediálně přepálené zvládnutí situace bylo jen předehrou k tomu, co zákonitě muselo přijít. Druhá vlna naplnila nejčernější očekávání, systém zdravotnictví se dostal do úzkých.

Hned po volbách, jež Libereckému kraji přinesly třetí vítězství Starostů a odchod politicko-klimatických aktivistů do propadliště dějin, se obnovily restrikce, jež vyústily v pro některé obory opakující se lockdowny. Poprvé od konce války byl zaveden zákaz nočního vycházení, ke krachu dospěla celá odvětví služeb a kultury. V tom žijeme dosud, protože střídavé povolování a utahování šroubů ke kýženému efektu nevede.

Přelom podzimu a zimy přinesl poločas vládnutí v městech a obcích. Covid ochromil všechno, obecní erár zhubl ze dne na den a do koše letěl nejeden sebelepší záměr. Konkrétně v krajském Liberci poločasová bilance nijak oslnivá není a slibné záměry se budou s prázdnou kasou dohánět těžko. Toho samozřejmě využívá protiradniční propaganda, která vládla v letech, kdy všechno bylo, ve srovnání s dneškem, v pohodě a zalité sluncem, a přesto toho fakticky dokázala srovnatelně, ne-li méně. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu, ale pořád platí, že je lepší žádný než hloupý projekt.

Ve výčtu loňského roku samozřejmě nemůže chybět problém s převody podílů v družstevních bytech, jichž se zatím marně domáhají ti, kteří v nich bydlí. Tzv. družstevníci svůj podíl již dávno zaplatili a teď chtějí po městu jediné – aby splnilo to, co jim před dvaceti lety slíbilo a převedlo podíl města, k němuž samospráva přišla jako slepý k houslím, na uživatele takových bytů. Je z toho velká právně-politicko-lidská motanice, kdy každá strana má svůj díl pravdy a všichni vzývají spravedlnost a logiku. V nadcházejících měsících ale bude muset padnout rozhodnutí, jak dál, protože čas začal neúprosně odkrajovat promlčecí lhůtu a tento problém vymlčet nelze.

Přežijte následující dny, týdny a měsíce roku 2021 ve zdraví a spokojenosti, bude-li to jen trochu možné. Snad vás potěší konstatování, že minimálně z finančního hlediska si polepší většina pracujícího národa i penzisté. Zatímco zaměstnanci dostanou díky zrušení superhrubé mzdy a snížení daně z příjmu podstatně víc peněz každý měsíc, živnostník musí být vděčný alespoň za to, že zákonodárci kvůli dopadům koronakrize vypnuli až do konce roku 2022 diskutabilní elektronickou evidenci tržeb. A že ze všech „přilepšení“ se osob, jež si zvykly starat se samy o sebe, týká alespoň zvýšení daňové slevy na poplatníka.

Tečku za vleklou pandemií může udělat jen patřičná proočkovanost, takže si popřejme, aby vakcínu urychleně dostal každý, kdo o ni stojí. Vůbec k tomu nepotřebuje nějakou vládní kampaň za desetimiliony, protože přesvědčeného není třeba utvrzovat, co je správně, a odmítače nepřesvědčí vůbec nic, tím méně televizní spot, jehož sdělení přesahuje jeho mozkovou kapacitu.

Celá akce s kampaní na očkování mi přijde stejně účinná, jako kdyby před rokem 1989 běhaly po obou kanálech Československé televize spoty na VW Brouk nebo barevnou televizi Sony. Nic z toho nebylo běžně k mání, takže od zadavatele reklamy by to byly jenom vyhozené peníze.

Popřejme si také, aby se po tom velice zvláštním roce mohl každý člověk vrátit ke svému předcovidovému životu bez zákazů a rozkazů. Jsou-li hloupé, jsou nebezpečnější než pandemie sama.

Alena Roubalová