Žádné mediální klišé s dítětem táhnoucím na packu medvídka ušpiněného na dlouhé cestě do bezpečí. To je skutečnost

Putinovské choutky jsou smrtelně nebezpečně průhledné a odporné. Potvrzují to události tohoto týdne, za všechny hrůzy jmenujme útok na ukrajinskou atomovou elektrárnu. Tady už končí veškeré teorie, že se konflikt brzy urovná a svět se pootočí zpátky do klidných, pohodlných kolejí. Nepootočí, ony koleje ten ruský mužik definitivně vyrval pomocí kluků, jejichž život pro něj má cenu pytle bezcenných rublů.

Tento týden jsme svědky vlny neuvěřitelné lidské solidarity, kdy Česko, (zatím) bez reptání nahnědlých „vlastenců“, přijímá ukrajinské uprchlíky a poskytuje jim, co je v jeho silách. Že to ale nepotrvá věčně už lobotomiovci řekli dost jasně. Takže si užívejme cenných chvil, kdy se národ moc nehádá a pomáhá.

Připletla jsem se k dobročinné epizodě (jedné z tisíce, které se souběžně odehrávaly jinde a jindy), kdy do hotelu Arena přijela skupina matek a dětí. Žádné mediální klišé s dítětem táhnoucím na packu medvídka ušpiněného na dlouhé cestě do bezpečí, nýbrž k smrti vyčerpané maminky s dětmi nejrůznějšího věku. Na Ukrajině nechaly chlapy, rodiče, kamarády…, a s jedním kufrem, batohem na zádech a pár igelitkami z hodiny na hodinu opustily vše, co jim bylo drahé.

V Liberci, kam zamířily díky rychlé akci svého krajana dlouho zde žijícího, se jim dostalo zázemí péčí Nadace Syner, která jim s přispěním mateřského Syneru a jeho dceřinných společností, zařídila a zařídí téměř vše, co bylo, je a bude potřeba. Zatím je pomoc dimenzovaná na sto osob, ale bude-li potřeba, další kapacity se najdou. Jako se našly před dvěma lety, kdy bylo třeba dovézt a rozvézt statisíce roušek, zajistit nákupy potřebným a zorganizovat další covidovou pomoc.

Obdobně se k charitě postavila celá plejáda dalších firem sídlících v regionu a jejich nadací, všichni pomáhají, jak to jde. Jablotron mj. ustřihl své služby pro klientelu v Rusku a Bělorusku, čímž si byznysově určitě neposloužil, ale udělal ve správnou chvíli správnou věc. Stejně jako hotelový řetězec Pytloun, který vystavil stopku Rusům a Bělorusům. Zdánlivě to zní logicky, ale dlužno podotknout, že cestovní ruch je stále na nule, a pokud někdo vyhledá služby hotelu a píše azbukou, určitě to nebude kovaný putinovec. Spíše někdo, kdo z jeho spárů už dávno unikl, ale ruský pas mu zůstal.

Rozhodně nejsem ta, která by se nad čímkoliv měla horšit. V situaci, kterou žijeme, je třeba především pozitiv. I když věta, co všechno ještě budeme chválit, když je to kvůli dobročinnosti, platí. V úterý se uskutečnily první dobročinné koncerty pro Ukrajinu. Ten liberecký začínal odpoledne a navzdory jistým potížím s přenosem a streamem byl po mém soudu hodně povedený. Režie i dramaturgie určitě přesáhly regionální rámec.

Jeho o poznání větší „brácha“ z pražského Václaváku, vysílaný přímým přenosem ČT i Novou o pár hodin později, splnil svůj charitativní rámec do puntíku, ovšem na výkony některých účinkujících se v recenzích rozhodně ódy nepěly. I laikovi bylo jasné, že to (pardon) „dědkům“ z Pražského výběru příliš neladilo a Marii Rottrové, při vší úctě k ní, moc nezpívalo. Ikona české hudby nadto zvolila píseň "Lásko, voníš deštěm", singl roku 1981. Fakt, že autorem českého textu je Jaromír Nohavica, celkovému vyznění příliš neprospěl. Jarek si totiž stále na prsou hřeje medaili prezidenta Putina, a nemíní ji vracet.

Na severu Čech se hned v úterý otevřelo Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině. Má zkratku KACPU LK, zapamatujme si ji, protože to, bohužel, nebude žádná jednorázovka s jepičí existencí. Kdyby byl opak náhodou pravdou, určitě nebude šťastnějších lidí široko daleko. V KACPU se plynule proměnilo největší krajské očkovací centrum. Aniž bych to chtěla nějak zlehčovat – prvními dveřmi se vystěhovávalo vakcinační centrum a druhými se tam už hrnul materiál pro uprchlíky. Na vydechnutí nebyla ani minuta.

Covidová zkušenost, kdy na řeči bude čas „až potom“, teď je třeba „hrábnout“, se tu projevuje naplno. A je fajn, že v areálu krajského úřadu existuje budova, která byla původně obsazena jen zčásti a účel jejího využití se může proměňovat podle společenské potřeby. Tady se proměna (jako hodinky šlapajícího) vakcinačního centra v centrum pro běžence udála přímo před očima a od prvních okamžiků jede na plný výkon. Poděkování patří úplně všem - těm, co velí, i těm, kdo povely proměňují v realitu. Klobouk dolů.

V mezích možností příjemný víkend.

Alena Roubalová