Zbytečná póza, která víc odhalila, než zakryla. Opoziční ostřelování oslav Listopadu 89 zcela minulo cíl

Už osmnáctého se ale události na pražské Národní třídě probíraly v libereckém divadle, které jako první mimopražské vzápětí vstoupilo do stávky. Události nabraly rychlý spád a kopírovaly dění v Praze. Tam už od soboty stávkovaly vysoké školy i divadla, den na to - 19.11.1989 vzniklo Občanské fórum.

Liberecká radnice a další partneři letos už v pátek 15.11.2019 a pak během celého víkendu uspořádali důstojné připomínky listopadových událostí 1989, o mnoha z nich jsme psali ve zpravodajství. Nebyli bychom ale v Liberci, aby dobře míněná snaha připomenout si ony dnes památné, tehdy nesmírně hektické dny, nedostala facku od lidí, kteří se tehdy vůbec nezapojili, byť na to měli věk, a tudíž i příležitost. Tu měl totiž před třiceti lety každý.

Slyšel ale snad někdy někdo o studentském vůdci Janu Korytářovi, jenž se klidně mohl stát mluvčím středoškoláků, kteří v Liberci Sametovou revoluci zahájili? Vždyť mu bylo sedmnáct a "dnes je dost starý na to, aby poslouchal řeči lidí, kteří ho nezajímají a jedl s nimi chlebíčky," jak se vyjádřil před víkendem. Pamatuje snad někdo z té doby Marii Pavlovou, která podle svých slov „zdvihla ze židlí mimo zajeté koleje mnoho kolegů“ v nemocnici, kde pracovala? A co Josef Šedlbauer, tehdy dvacetiletý vysokoškolský student VŠCHT? Taky ho z té doby neznáte? Jistě se na své alma mater nějak zapojil, jako v té době každý... Martina Mejstříka, jednoho z vysokoškolských lídrů, studenta DAMU ale znáte, ne? Žil s rodiči v Liberci a roku 1982 maturoval na frýdlantském gymnáziu...

Zůstali v té době bezejmenní, jako statisíce jiných a nikdo jim to rozhodně ani v nejmenším nevyčítá. Vůbec jim ale nepřísluší, aby dnes věci hodnotili z luxusního třicetiletého odstupu. Je až nevkusné, když se dnes, se znalostí všeho, co se za 30 let přihodilo, tváří jako ti „náramně moudří“, kteří všechno prohlédli a patřičně pojmenovali. O jejich soudruzích (míněno v původním smyslu tohoto slova), kteří v té době maximálně tak tahali umělou tatrovku po pískovišti, hovořit netřeba. Ti jsou úplně mimo a jejich „vyznání“ k Listopadu 89 je jen naplněním hloupého partajního rozkazu.

Změna totiž slavnostní chvíle organizované radnicí bojkotovala a napadala je na svém propagandistickém kanále s tím, že si neváží lidí, kteří je pořádají a kteří se jich jako oficiálně pozvaní hosté účastní. Hlavně ale nedokázala rozdýchat, že (a ze změnařských „vyznání“ zveřejněných už v pátek 15.11.2019 to čouhá jako sláma z bot) se vše odehrává podle not sepsaných jejich bývalým stranickým kolegou, který včas prohlédl, opustil její chřadnoucí řady a zůstal ve funkci náměstka primátora ještě další volební období. Jistou hořkost lze možná i pochopit, ale proč promítat svou frustraci z cizího úspěchu právě do připomínky tří desítek let, kdy národ dostal šanci žít svobodně a mimo totalitu?

Tuhle pózu Změna nezvládla, protože se jí žádných ovací „za hrdinství“ nedostalo. Naopak. Už jsem to psala v pátek, bylo dobře, že zůstala doma. Alespoň nezpůsobila žádný průšvih. Možná oslnila pár svých příznivců, ale těm už stejně není pomoci. Změna mohla mlčky nepřijít, čímž by těm bystřejším bylo jasno, co si o radničních oslavách myslí. Jejích hlasů k přijetí deklarace potřeba nebylo.

V listopadových dnech roku 1989 se ale v Liberci zapojili jiní, kteří buď jen byli ve správný čas na správném místě, nebo už tehdy geniálně zavětřili příležitost, nevím. Každopádně to ale byli lidé stateční a schopní. A těm bylo třeba za jejich tehdejší postoje a odvedenou práci oficiálně poděkovat. K tomu se vedení města rozhodlo a usoudilo správně. Nešlo aktéry tehdejšího dění pozvané na radnici vylustrovat podle toho, jak se projevili později. V sobotu se proto v obřadní síni děkovalo všem bez rozdílu. Ať už v létech následujících dokázali či ztropili cokoliv. V mých očích je ale mezi aktéry libereckého listopadového dění víc těch, co následně uspěli a prospěli. Ve svých oborech i v politice. Což je pro zahořklou ZPL nepřekonatelné.

Kdyby se před třiceti lety zapojil někdo, kdo dnes reprezentuje Změnu, vedení města by mu veřejně poděkovalo také. Z této části politického spektra ale nebylo komu. Změna se totiž zformovala až poté, co se stalo pár historických chyb. Na politické výsluní se vyškrábala po zádech svých občas chybujících předchůdců a zájem veřejnosti získávala výhradně jejich soustavnou kritikou až dehonestací. Vsadila na správnou kartu a uspěla.

Volby ji vynesly do čela radnice, kde mohla předvést, že umí víc než kritizovat. Dnes už také víme, jak to dopadlo. Na první pokus se v čele města ohřála jen jednu zimu. Napodruhé to sice už vydalo na celé volební období, pokazila ale všechno, co šlo. Včetně své pověsti. Proto jí dnes nezbývá, než prskat z opozičních lavic a politikařením hatit i tak celospolečensky kladně přijímaný státní svátek, jímž připomínka 17. listopadu 1989 bezesporu je.

Alena Roubalová