Několik „nej“ vážících se ke končícímu týdnu, poslednímu březnovému a druhému v době koronavirové

29. 03. 2020 | 12:00

Už na novinářské škole nás naučili, že není nic staršího než včerejší zpráva. V době koronavirové platí, že není nic staršího než pár hodin stará zpráva. Liberecký okres má po poslední aktualizaci v 10.25 hodin 69 nakažených zákeřným virem, včera večer jich bylo šedesát, dnes ráno 68. Číslo se zvýší po každé aktualizaci, jíž provedou hygienici nebo zveřejní ministerstvo zdravotnictví.

hraniceAčr3
Armáda si pochvaluje, jak se jí s ostatními silovými složkami státu daří střežit státní hranici... Foto: FB AČR

Ve srovnání mezi kraji je ten Liberecký k dnešní 11. hodině zpátky na pěkném posledním místě. Nad ním je kraj Pardubický (72), Královéhradecký (79), Jihočeský (84) a Karlovarský s 91 aktualizovanými případy. Je ale jen otázka času, než se pořadí prohodí. Mám jistou obavu, aby se tak nestalo, než dopíšu a zveřejním tento článek.

Což se stalo, po nedělním poledni už má Liberecký kraj sedm desítek koronavirem nakažených.

V úterý 24.3., když bylo v kraji 13 nemocných na COVID-19, jsme přestali zveřejňovat bližší informace o těch, co se nakazili. Rozhodli o tom hygienici a upřímně, s odstupem několika dní, to bylo rozumné. Lidi stejně začalo zajímat už jenom to, zda se nějaký případ vyskytl v jejich okolí. Pustí-li tuto informaci starosta příslušného města či obce, je na něm. Stejně jako odpovědnost za to, aby nedošlo k nějakému s tím souvisejícímu nepřístojnému jednání. Lidé mají oprávněně strach.

Pořád platí, že nejvíce nakažených má Liberecko, druhé v pořadí je Jablonecko. Následuje Semilsko a poslední je Českolipsko. Zda to tak bude i za pár hodin, poznáme. Do čísel z Liberecka se promítá skutečnost, že se nemoc objevila ve dvou domovech pro seniory, v Českém Dubu a na libereckém Františkově. To je to nejhorší, co se mohlo stát. O situaci průběžně informujeme ve zpravodajství, neboť i ta se mění stejně rychle jako počasí na horách. Bohužel.

V záplavě zpráv z končícího týdne poněkud zapadla ta týkající se pendlerů. Zpřísnění podmínek pro jejich pohyb za prací do Německa od čtvrtka přináší problémy lidem, kterým německý zaměstnavatel umožnil pracovat z domova. Komplikace jsou třeba se softwarovými licencemi platnými jen pro území Německa.

Česká vláda rozhodla, že v rámci boje s koronavirem zpřísní podmínky pro dojíždění za prací přes hranice. Chtějí-li takzvaní pendleři nadále pracovat v Německu a Rakousku, musí si tam zajistit ubytování. Za hranice nemohou vyjet na méně než 21 dní a po návratu na ně čeká dvoutýdenní karanténa. Státní hranice jsou po třiceti letech zase ostražitě střeženy, silové složky se na facebooku chválí, že odvádějí dobrou práci. Našince ale zamrazí a raději si ani nepředstavuje, co může následovat. Snad ne už zase jeden furt jako jednotka dočasnosti... To se říkalo, když nás "dočasně" v osmašedesátém obsadila okupační vojska a nebýt roku 1989 zůstala by nám tu na furt.

Některé pracovníky (příběhy dvou z nich jsme jako první přinesli v pondělí) zachránilo to, že se na ně přísnější pravidla nevztahují. Výjimka platí pro ty, kteří pracují ve zdravotnictví, sociálních službách nebo v záchranných složkách. Díky tomu může nadále do Liberce jezdit Čech bydlící v Žitavě, který v Liberci vede dva azylové domy. Ředitel liberecké oblastní galerie, který rovněž bydlí v Žitavě, je na nemocenské, po jejím ukončení může pracovat z domova – z Německa.

Asi nejdiskutovanějším tématem na sociálních sítích je víkendový pohyb osob v přírodě. Vytvořily se dva nesmiřitelné tábory. V prvním jsou ti, co s přírodou za zády bydlí, a v druhém ti, co se na vzduch musí dopravit. Autem, na kole, po svých. Proto jsou okraje lesů plné aut lidí, kteří taky chtějí do lesa, proto se po cyklostezkách a okreskách prohánějí mj. cyklisté či běžci. Vůbec ne v tlupách, ale v povolených dvojicích či v rodinných sestavách. Pokrývky obličeje zpravidla mají, byť se v tom při sportu opravdu špatně dýchá. To nelibě nesou ti druzí a sociální sítě jsou plné nadávek a fotek. Otázka zní, jak k těm fotografiím z konkrétních míst kritici pohybu lidí z města přišli. Jedině tak, že tam byli také. Také šli na vzduch.

Už zbývá jenom to, že lidé z města začnou běsnit, že jim přespolní jezdí do supermarketů nalézajících se zase v jejich teritoriu. Sedět doma přece mají i ti bydlící mimo větší sídla. Toto je ale stejně „přiboudlá“ myšlenka jako ta, že by do přírody směli jen ti nedaleko od ní bydlící.

Bude-li tato „pakárna“ trvat ještě měsíc, jak avizuje vláda, máme se nač těšit. Všichni přece nejlépe vědí, co ten druhý dělá špatně.

Nejúžasnější příběh končícího týdne? V rekordním čase zrealizovaná produkce nanofiltrů do roušek, jež jsou prozatím určeny jen lidem z první linie. Na jejich výrobě se podílí Technická univerzita, dvě místní firmy a kraj, který to celé zatím platí z krizového fondu. Nanofiltrů se od poloviny týdne chrlí statisíce, a předtím se produkovaly v poloprovozu na univerzitě.

A tak, ovšem až s nejčerstvějším poznáním, mnozí nechápou, proč ty roušky s účinným filtrem nedostali i senioři v domovech důchodců a personál, jenž se o ně stará. Odpověď tuším: Lidí v první linii a jejich oprávněných nároků na ochranný materiál je víc, než produkce byla a stále je schopná pokrýt. A upřímně: Senioři bydlící v sociálních zařízeních a jejich obsluha byli do 1. linie zařazeni až se zpožděním. Až když se objevil celoplošný problém.

Nehodnotím, konstatuji, domnívám se. Že je nákaza nejrizikovější pro věkovou skupinu 65+ vědí ale všichni a od začátku. Přesto nejvyšší místa začala konat až ve chvíli, kdy se v ní nákaza objevila.

Za nejkurióznější příběh posledního březnového týdne pak považuji výrobu tkalounů na prastarém textilním stroji - interaktivním exponátu, který byl uveden do chodu v Jizerskohorském technickém muzeu v Bílém Potoce na úpatí Jizerek. Dědeček stroj do sebe pilně souká nitě a na opačném konci vyplivne tkaloun. Ten okamžitě odeberou šiči a šičky z okolí. Jsou potřeba k rouškám, aby je bylo zač uvázat k hlavě.

Nejužívanějším příslovím posledních dní je to o bitvě a generálech. Proto se zdržuji všech komentářů, byť mám oprávněný pocit, že to ve vrcholu pyramidy značně skřípe. Ministr zdravotnictví v poledním diskusním pořadu veřejnoprávní televize například úplně klidně řekl, že všichni, tedy kraje, nemocnice i domovy důchodců, si před 12.3. (termín vyhlášení nouzového stavu) mohly v zahraničí nakoupit bez omezení ochranných pomůcek, co hrdlo ráčilo. Jistě, zařízení cca do půlky února nakupovala, pokud bylo co, v množství obvyklém. Netušila, že za 14 dní spotřebují více materiálu než jindy za celý rok. Nerada používám příkrá slova, ale ministrova úporná snaha vylhat se z vlastního selhání je mohutná drzost.

Vezměme na vědomí, že konkrétní ministr neřeší všechno ze svého resortu sám, že má k dispozici ministerskou budovu s tisíci lidmi, kteří se musí starat, předvídat i předpokládat. A v dobách krize se tzv. smekat. Jsou za to námi všemi placeni.

Alena Roubalová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace