Několik „nej“ vážících se ke končícímu týdnu, poslednímu březnovému a druhému v době koronavirové

Ve srovnání mezi kraji je ten Liberecký k dnešní 11. hodině zpátky na pěkném posledním místě. Nad ním je kraj Pardubický (72), Královéhradecký (79), Jihočeský (84) a Karlovarský s 91 aktualizovanými případy. Je ale jen otázka času, než se pořadí prohodí. Mám jistou obavu, aby se tak nestalo, než dopíšu a zveřejním tento článek.

Což se stalo, po nedělním poledni už má Liberecký kraj sedm desítek koronavirem nakažených.

V úterý 24.3., když bylo v kraji 13 nemocných na COVID-19, jsme přestali zveřejňovat bližší informace o těch, co se nakazili. Rozhodli o tom hygienici a upřímně, s odstupem několika dní, to bylo rozumné. Lidi stejně začalo zajímat už jenom to, zda se nějaký případ vyskytl v jejich okolí. Pustí-li tuto informaci starosta příslušného města či obce, je na něm. Stejně jako odpovědnost za to, aby nedošlo k nějakému s tím souvisejícímu nepřístojnému jednání. Lidé mají oprávněně strach.

Pořád platí, že nejvíce nakažených má Liberecko, druhé v pořadí je Jablonecko. Následuje Semilsko a poslední je Českolipsko. Zda to tak bude i za pár hodin, poznáme. Do čísel z Liberecka se promítá skutečnost, že se nemoc objevila ve dvou domovech pro seniory, v Českém Dubu a na libereckém Františkově. To je to nejhorší, co se mohlo stát. O situaci průběžně informujeme ve zpravodajství, neboť i ta se mění stejně rychle jako počasí na horách. Bohužel.

V záplavě zpráv z končícího týdne poněkud zapadla ta týkající se pendlerů. Zpřísnění podmínek pro jejich pohyb za prací do Německa od čtvrtka přináší problémy lidem, kterým německý zaměstnavatel umožnil pracovat z domova. Komplikace jsou třeba se softwarovými licencemi platnými jen pro území Německa.

Česká vláda rozhodla, že v rámci boje s koronavirem zpřísní podmínky pro dojíždění za prací přes hranice. Chtějí-li takzvaní pendleři nadále pracovat v Německu a Rakousku, musí si tam zajistit ubytování. Za hranice nemohou vyjet na méně než 21 dní a po návratu na ně čeká dvoutýdenní karanténa. Státní hranice jsou po třiceti letech zase ostražitě střeženy, silové složky se na facebooku chválí, že odvádějí dobrou práci. Našince ale zamrazí a raději si ani nepředstavuje, co může následovat. Snad ne už zase jeden furt jako jednotka dočasnosti... To se říkalo, když nás "dočasně" v osmašedesátém obsadila okupační vojska a nebýt roku 1989 zůstala by nám tu na furt.

Některé pracovníky (příběhy dvou z nich jsme jako první přinesli v pondělí) zachránilo to, že se na ně přísnější pravidla nevztahují. Výjimka platí pro ty, kteří pracují ve zdravotnictví, sociálních službách nebo v záchranných složkách. Díky tomu může nadále do Liberce jezdit Čech bydlící v Žitavě, který v Liberci vede dva azylové domy. Ředitel liberecké oblastní galerie, který rovněž bydlí v Žitavě, je na nemocenské, po jejím ukončení může pracovat z domova – z Německa.

Asi nejdiskutovanějším tématem na sociálních sítích je víkendový pohyb osob v přírodě. Vytvořily se dva nesmiřitelné tábory. V prvním jsou ti, co s přírodou za zády bydlí, a v druhém ti, co se na vzduch musí dopravit. Autem, na kole, po svých. Proto jsou okraje lesů plné aut lidí, kteří taky chtějí do lesa, proto se po cyklostezkách a okreskách prohánějí mj. cyklisté či běžci. Vůbec ne v tlupách, ale v povolených dvojicích či v rodinných sestavách. Pokrývky obličeje zpravidla mají, byť se v tom při sportu opravdu špatně dýchá. To nelibě nesou ti druzí a sociální sítě jsou plné nadávek a fotek. Otázka zní, jak k těm fotografiím z konkrétních míst kritici pohybu lidí z města přišli. Jedině tak, že tam byli také. Také šli na vzduch.

Už zbývá jenom to, že lidé z města začnou běsnit, že jim přespolní jezdí do supermarketů nalézajících se zase v jejich teritoriu. Sedět doma přece mají i ti bydlící mimo větší sídla. Toto je ale stejně „přiboudlá“ myšlenka jako ta, že by do přírody směli jen ti nedaleko od ní bydlící.

Bude-li tato „pakárna“ trvat ještě měsíc, jak avizuje vláda, máme se nač těšit. Všichni přece nejlépe vědí, co ten druhý dělá špatně.

Nejúžasnější příběh končícího týdne? V rekordním čase zrealizovaná produkce nanofiltrů do roušek, jež jsou prozatím určeny jen lidem z první linie. Na jejich výrobě se podílí Technická univerzita, dvě místní firmy a kraj, který to celé zatím platí z krizového fondu. Nanofiltrů se od poloviny týdne chrlí statisíce, a předtím se produkovaly v poloprovozu na univerzitě.

A tak, ovšem až s nejčerstvějším poznáním, mnozí nechápou, proč ty roušky s účinným filtrem nedostali i senioři v domovech důchodců a personál, jenž se o ně stará. Odpověď tuším: Lidí v první linii a jejich oprávněných nároků na ochranný materiál je víc, než produkce byla a stále je schopná pokrýt. A upřímně: Senioři bydlící v sociálních zařízeních a jejich obsluha byli do 1. linie zařazeni až se zpožděním. Až když se objevil celoplošný problém.

Nehodnotím, konstatuji, domnívám se. Že je nákaza nejrizikovější pro věkovou skupinu 65+ vědí ale všichni a od začátku. Přesto nejvyšší místa začala konat až ve chvíli, kdy se v ní nákaza objevila.

Za nejkurióznější příběh posledního březnového týdne pak považuji výrobu tkalounů na prastarém textilním stroji - interaktivním exponátu, který byl uveden do chodu v Jizerskohorském technickém muzeu v Bílém Potoce na úpatí Jizerek. Dědeček stroj do sebe pilně souká nitě a na opačném konci vyplivne tkaloun. Ten okamžitě odeberou šiči a šičky z okolí. Jsou potřeba k rouškám, aby je bylo zač uvázat k hlavě.

Nejužívanějším příslovím posledních dní je to o bitvě a generálech. Proto se zdržuji všech komentářů, byť mám oprávněný pocit, že to ve vrcholu pyramidy značně skřípe. Ministr zdravotnictví v poledním diskusním pořadu veřejnoprávní televize například úplně klidně řekl, že všichni, tedy kraje, nemocnice i domovy důchodců, si před 12.3. (termín vyhlášení nouzového stavu) mohly v zahraničí nakoupit bez omezení ochranných pomůcek, co hrdlo ráčilo. Jistě, zařízení cca do půlky února nakupovala, pokud bylo co, v množství obvyklém. Netušila, že za 14 dní spotřebují více materiálu než jindy za celý rok. Nerada používám příkrá slova, ale ministrova úporná snaha vylhat se z vlastního selhání je mohutná drzost.

Vezměme na vědomí, že konkrétní ministr neřeší všechno ze svého resortu sám, že má k dispozici ministerskou budovu s tisíci lidmi, kteří se musí starat, předvídat i předpokládat. A v dobách krize se tzv. smekat. Jsou za to námi všemi placeni.

Alena Roubalová