Břitké sondy s podtextem smutku, to je street foto Liberečáka Ibrahima Al Sulaimana

17. 09. 2020 | 0:00

Ibrahim Al Sulaiman, mezi přáteli nazývaný Ibi, se narodil v Deir ez Zor v údolí Eufratu. Vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě. První výstavu měl ještě v Sýrii, a to v roce 1995. Od roku 1997 žije a tvoří v Liberci. Pominu-li profesionální tvorbu, tak doménou jeho tvorby volné je především street foto a sociální fotografie. Pravidelně vystavuje, až do konce října například společně s Martinem Votavou, kolegou z klubu Fotošálek, v libereckých Lidových sadech. Zde jsme se také sešli a nad fotkami a dobře načepovanou svijanskou jedenáctkou dali řeč nejen o specifickém fotografickém žánru zvaném street foto.

Ibrahim Al Sulaiman.
Ibrahim Al Sulaiman.

V medailonku k výstavě se píše: „Ač Syřan, je liberecký patriot“. Jak se z tebe stal liberecký patriot?
Ano, jsem patriot. Liberec mě zaujal ne jako město architekturou, ale lidmi. Lidi jsou příjemní, přátelští. Hádají se, pomlouvají, ale druhý den si sednou a usmíří se. Takže lidi mě zaujali, já bych řekl zdejší sociální prostředí. 

Také se angažuješ ve veřejném životě. Například jsi to byl ty, kdo předloni (v březnu 2018) zorganizoval výstavu 4V1, první společnou výstavu všech fotoklubů. Já bych čekal, že se toho chopí spíš předsedové těch fotoklubů.
Abych pravdu řekl, vůbec to nebylo jednoduché, opravdu to byla práce jednoho člověka. Většina účastníků to uvítala, ale provázela to pasivita jednoho nejstaršího klubu a pak různé malicherné dohady o přidělenou plochu. Dělal jsem to i proto, že mám rád týmovou práci. Já i na nabídky sólových výstav vždycky někoho přibírám, jako třeba Petra Šimra do Malé výstavní síně.

Výstavu můžete v libereckých Lidových sadech navštívit až do konce října.V Liberci žiješ od roku 1997. Věděl jsi, že chceš v Česku zůstat, nebo jsi k tomu rozhodnutí došel až časem?
Ne, to jsem vůbec neměl v plánu. Měl jsem jiné nabídky. Třeba z jiných arabských států, z těch v uvozovkách bohatých, jako je například Kuvajt. Ale já nešel za penězi, chtěl jsem se vrátit domů do Sýrie a pracovat tam. Jenomže jsem nebyl ve vládní straně, rodina patří k umírněné opozici, a v Sýrii jsou média vládní. A nejen to, první stránka všech periodik je vyhrazená chvále prezidenta. Dá se říci, že to je další Kim. Mé možnosti tedy byly nulové, tady jsem již měl nějaké zázemí, tak jsem se vrátil.

A hned v roce 1997 jsi měl dvě autorské výstavy, jak se ti to podařilo?
Kamarád mi zavolal a říká: „Ibi, máš výstavu v Riedlově vile v Desné“, on to zařídil, aniž bych to věděl. Já protestoval, že nemám fotky, ale on na to: „Ale máš, ty fotíš lidi, jací jsou, tak to vystav.“ A pak tu výstavu navštívila paní ředitelka ze Smržovky, výstava se jí líbila a sehnala si na mě kontakt a já hned nato vystavoval ve Smržovce.  Díky svému geniu loci patří věž k nejzajímavějším výstavním prostorám Liberce.

Dobře si pamatuji, že jsi začínal u Kubáta a obrážel pro něj maturitní plesy a další akce. Kdy jsi přešel na volnou nohu?
Ano, dělal jsem pro něj dlouho, lidi si mě pamatují a dodnes mě zdraví. Vlastně jsem se osamostatnil když on skončil.

Na tak těsném trhu, jako je fotografie, zvláště v době, kdy si lidé většinu věcí fotí sami na mobil, je těžké se uchytit a hlavně pak uživit. Jak jsi na tom?
Už někdy v roce 2008 jsem si v nějakém odborném francouzském časopisu přečetl stať na téma, které profese jsou ohroženy rozvojem technologií, a fotografové byli na prvním místě. Myslím, že na druhém místě byla copycentra, minilaby a tak dále. Takže my jsme ohrožení od začátku. Dnes to myslím platí i pro video, dnes na mobil natočíš i svatbu.

Street fotka až klasická.Přejděme k volné tvorbě, máš nějaké vzory?
Obecně se mi líbí československá klasická fotografie. Drtikol, Funke, Sudek… to jsou mistři. Z těch světových Henri Cartier-Bresson (1908 – 2004), to je klasik street fota.

Nosíš fotoaparát stále sebou, nebo si prostě řekneš: „Dnes je den pro street foto, dnes by to šlo,“ a vyrazíš?
Kamarádi mi vždycky říkají: „Kdy ty ten foťák konečně necháš doma?“ A já odpovídám: „Jak může člověk nechat doma občanku?“ Fotoaparát je prostě taková moje občanka.

Jeden by řekl, že takové téma se fotí samo. To je ovšem velký omyl...Podstatou street-fota je přítomnost člověka v zachyceném ději. Navíc většinou cizího a pokud možná zblízka, protože street-foto je založeno na situacích, na tvářích, na emocích. Má-li mít street-foto smysl, tak většinou vstupuješ lidem do soukromí, aniž by ses jich ptal. Po pravdě řečeno, já s tím mám občas problém. Jak jsi se s tím vyrovnal, jaký máš recept?
Když jsem začínal, fotografoval jsem třeba staré babky v Praze na Havelském trhu nebo na tržnici v Nitře. Takové ty ve staromódním oblečení, které už zmizí a nebude. Byly v pohodě a ještě se na mě smály. Teď v těch velkých aglomercích to je trochu jiné. Když je jen trocha času, snažím se jít dopředu a najít místo, aby seděla kompozice a já nerušil, byl nenápadný. Ale většinou to musíš zmáčknout hned, jinak to není ono. Když mě lidi vidí, tak s úsměvem poděkuju, to většinou funguje. V Čechách někdy dělám, že jsem turista a nemluvím česky, v zahraničí zase mluvím česky a dělám, že nerozumím. A vždy s úsměvem a vždy poděkuju. Když mi někdo naznačí, že si nepřeje být fotografován, tak to respektuji.Paní pod výprodejem vpravo to vzala s humorem, paní vlevo nikoliv.

Přesto, značná část tvých fotek je založená na ironii, hraješ si s posunutím smyslu, s kouzlem nechtěného. Fotografovaní lidé z toho tím pádem občas nevycházejí nejlépe. Třeba nevím, zda by se mě nedotklo, kdybych byl vystavován, jak stojím pod cedulí "Výprodej starých zásob". Máš nějaké reakce od fotografovaných?
Tak zrovna paní z fotky, kterou myslíš, mě potom, co na tu fotku narazila, vyhledala a požádala mě o kopii, kterou jsem jí pochopitelně udělal. Dodnes se zdravíme. Dokonce mi dala kontakt, abych se jí ozval, až ji zase vystavím, že přijde na vernisáž.

Když jsme si tvé fotky ve věži prohlíželi, padala jména míst z celé Evropy, ač to na fotkách  prvoplánově zdůrazněno není...
Když někde jsem, mám rád historické památky, ale ty jsou pro mě jen na podívání, já hledám mimo turistické tahy, v Curychu v opuštěných postranních uličkách, ve Štrasburku pod mosty. Ve Vídni je blešák, znám tam i místo, kde žijí bezdomovci. Na takových místech určitě něco najdu. Centra jsou prázdná, to platí i pro Prahu.Ibrahim Al Sulaiman si rád pohrává s kouzlem nechtěného a se skrytými významy.

Přemýšlel jsem, zda bych z tvých fotkek poznal, že nejsi Čech a odkud jsi přišel. Je to zakodováno v kompozici postav? V důsledně používaném low-key? Pak mě napadlo, že někde v pozadí cítím přítomný smutek. Jak bys to charakterizoval ty?
To musí poznat divák, já ne, já jsem autor. Ale s tím smutkem to je pravda. Lidé nadávají, ale my si tady žijeme báječně, obchody jsou plné, bydlíme v domech, není tu válka… jinde se válčí, lidi nemají co jíst i pít, proto je v těch fotkách asi ten skrytý smutek.

Špičkový fotograf reportáží a žánru street foto Jan Šibík řekl: „Street foto je v podstatě banalita, člověk chodí po ulici a fotí momentky…“ A také: „Podle mě street fotografie nejde moc do hloubky, ale je to skvělý trénink.“ Co ty na to?
Šibík je především reportér, který cestuje po krizových místech. Třeba jako můj bratr, který dělá reportéra v Sýrii a několikrát málem přišel o život. Když koukám na jeho fotky války, obdivuji je a uvědomuji si, že když je fotil, třeba právě o fous unikl smrti. Ano, když srovnám válku a street-foto, je to banalita.Street foto je o hledání a objevování věcí a nečekaných souvislostí.

Musím se přiznat, že jsem Šibíkovo vyjádření trochu vytrhl z kontextu, protože on jedním dechem dodal, že street foto by si měl vyzkoušet každý, protože nás učí dívat se, všímat si věcí, vidět věci...
Určitě, to je naprostá pravda. Ne každý člověk umí vnímat věci kolem sebe. Já když jdu, nekoukám dopředu, ale pořád mě to nutí skenovat vše kolem. 

Volnou tvorbu fotografuješ prakticky jen černobíle, pokud vím, tak na digitál. Neláká tě klasický proces a kinofilm?
Fotografuji na digitál, ale v hlavě mám klasický proces. Takže já fotografuji analogově na digitál. Dokonce se mi na jedné výstavě v Polsku stalo, že jeden fotograf, mimochodem absolvent FAMU, na moje fotky řekl: „Analog je analog.“ Myslel, že fotím na film.

Všudypřítomná reklama dostává nový význam. Možná smysluplnější...Vídám tě se zrcadlovkou. To není úplně ideální stroj pro nenápadné lovení náhodných prchavých okamžiků. Jaké vybavení používáš pro street-foto? 
Používám zrcadlovku Canon, někdy s teleobjektivem 70 – 200, ale můj základní objektiv je 24 – 105.

Ještě bych se vrátil k té výstavě 4V1. Já si odnesl dojem, že liberecké fotokluby spí, zaujalo mě minimum fotografií. Jak to vnímáš ty? 
Jeden fotoklub výstavou ukončil činnost, takže dnes máme tři činné fotokluby. Dva z nich vznikly již za starého režimu, je tam stará škola, jenže vývoj jde dál. A to stará garda nechápe. Nechápe třeba fotografickou abstrakci, pro ně musí být pořád strom stromem, stůl stolem. Tím stará nemyslím nutně věk. Třeba Martin Votava, se kterým zde vystavuji, je osmdesátník, ale na jeho fotografiích to nepoznáš, je to mladík. Takže tam je střet mezi mladou a starou generací a ta mladá generace, když vidí střet, tak z klubu odchází. Bojím se, aby nezanikly i ty kluby. Já jsem členem Fotošálku, my jsme tolerantní, dokonce jsme se jednohlasně usnesli, že nemáme prezidenta, jsme fotoklub bez prezidenta. Jednou z našich akcí je například salón Tolerance na liberecké přehradě.

Čtyři ženské krajiny najdete až nahoře ve věži.Až do návštěvy věže Lidových sadů jsem netušil, že se zabýváš i akty, i když to jsou vlastně spíš krajiny žen. Jsou trefně instalované až úplně nahoře „v oblacích“. Proč jich tam není více?
Já to tam dal vlastně proto, že člověk, když přijde, projde si zezdola nahoru street fotografií, sociální fotografií, tak ať si nahoře, v oblacích, oddechne. Jsou to čtyři slečny, čtyři kopce, každý ten kopec je jiná osobnost. Jeden konzervativní člověk na to koukal a pak povídá: „Nemyslíš, že to je Ještěd?“ Já se ho zeptal, jestli mu to něco nepřipomíná, myslel jsem jestli třeba krásné prso nebo něco, a on odpověděl, že ne, že kouká na Ještěd. A o tom to je, tam je Ralsko a Ještěd.

Co je pro tebe na focení nejtěžší?
Myslím, že obecně nejtěžší je, aby fotka měla myšlenku. Krásně to vidíš třeba právě na fotkách ženského aktu. Když chceš fotit akt, musíš si dát hodně, hodně velký pozor a dopředu musíš mít jasno, jakou myšlenku do toho vložíš, jinak v tom lidi nevidí metaforu, ale jen nahou ženu a v lepším případě si řeknou: „To je ale pěkná holka.“ A takových fotek je dnes většina.Ibrahim Al Sulaiman.

Děkuji za rozhovor.                     Ptal se a ve věži libereckých Lidových sadů fotografoval Mad

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace