IGS 2021 jako inspirace pro sklářský cestopis. Díl druhý, AJETO, TGK, PAČINEK a KOLEKTIV ATELIERS

Jedním z kamenů vytvářejících fantastickou atmosféru IGS je tradice zvát nejen výtvarníky a designéry, kteří se sklem v nějaké podobě pracují, ale také umělce z úplně jiných oborů. Často pak vznikají díla naprosto překvapivá a inovativní. Setkat se hned s několika takovými osobnostmi jsme měli v plánu odpoledne prvního dne IGS. Po exkurzi do Preciosy, která uzavřela první díl našeho sklářského cestopisu, jsme  zjistili, že plánovat trasu podle kritéria nejkratších ujetých vzdáleností není dobrý nápad, pakliže se chceme někde naobědvat a přitom ještě vidět umělce při práci na hutích, které končí dříve, konkrétně v Ajeto.

Rozhodování kam na rychlý oběd za nás řeší vývěsní štít motorestu U koně, který  míjíme cestou zpět do Nového Boru. Zvenčí budova sice nevypadá kdovíjak vábně, ale zdání klame. Evidentně dobře fungující hospoda s rychlou obsluhou nabízí skvělou českou kuchyni za slušné ceny. Snižujeme hrozící časový deficit, reorganizujeme program a v první řadě vyrážíme do Lindavy.

---

AJETO LASVIT EDITION, Lindava

Atmosféra uvnitř kultovní sklárny, ve které spatřila a jistě ještě spatří světlo světa řada špičkových skleněných kreací, je stále stejně excitující. Ajeto, vybavené i pro zážitkovou turistiku a pořádající pravidelné komentované prohlídky, má opravdu skvělé jeviště pro sklářská show.Přicházíme za nadšeného potlesku. Diváci ale netleskají nám, nýbrž sklářskému mágovi a velkému showmanovi Martinu Janeckému, který právě dokončil dílo a objekt připomínající hlavu Sochy svobody mizí v chladící peci. My toto představení bohužel projedli U koně, ale umíme si představit, o co jsme přišli, protože mistra Janeckého jsme zde viděli tvořit již několikrát. V sobotu, kdy bude Ajeto jednou z tradičně nejexponovanějších zastavení Skleněné cesty, by možná z ochozu létali i plyšáci a podprsenky.Zato Kurta Gebauera, živou legendu českého i světového výtvarného umění, zastihujeme uprostřed tvůrčí činnosti a zdá se, že směr, kam se bude výsledek jeho práce ubírat, byl nalezen. Když jsem se totiž mistra Gebauera na zahajovacím večeru ptal, co chystá, bezelstně mi odpověděl, že vlastně ještě přesně neví a nechá se inspirovat atmosférou místa. Se sklem jako takovým již zkušenost má. Sklo je součástí jeho návrhu na Cenu památkářů, která právě vzniká ve Skalici. Ale zde ve sklárně Ajeto Kurt Gebauer pracuje s živým sklem poprvé.

„Již máme šest hlav hotových v chladící peci, tři Edisony, dva milence a jednu strukturální hlavu. Teď se dělá housenka, ta je inspirovaná Housenkou, co mám od jara na pražském „Kulaťáku“ (viz wikipedia),“ přibližuje mi Kurt Gebauer dosavadní průběh prací. Těšit se můžou i účastníci zítřejší křišťálové cesty, protože Kurt Gebauer pokračuje: „Zítra budeme dělat nějaké Trubkouny, přinesl jsem obrázky toho, co se mi zdá, že by bylo tematicky zajímavé pro sklo, aby z toho nebyl kýč.“

A jak vypadá spolupráce mistra jiného oboru s mistry skla? Kurt Gebauer mi vysvětluje: „Rád bych, aby ty věci směřovaly k tomu, kdy sklo podpoří myšlenku věci. Skláři si se mnou vybírají, co ano a co ne. Je to dialog a bezvadná hra. Nejlepší je nemít úplně vyhraněný názor, protože to se pak člověk na něčem zasekne a odbourat to dá hodně práce.“

„Mě zatím na žádné sklářské sympozium nepozvali, protože sklo se chová spíš dekorativně a já jsem vnímán spíš jako brutalista, který si dělá legraci jak ze sochařiny, tak z politiky i z dalších věcí a tak dosud nikoho nenapadlo, že bych měl zkusit něco se sklem spáchat. Letos je úžasné, že někdo usoudil, že by se u mě mohlo něco se sklem urodit,“ uzavírá Kurt Gebauer a my vyrážíme po naší nové trase, která se z úhledného okruhu změnila na trajektorii vosy zavřené v bandasce, na další štaci.

---

TGK - technika, sklo a umění s.r.o., Skalice u České Lípy

Firma TGK není běžnou sklářskou hutí. Přesněji řečeno, vlastní huť ani nemá. TGK se zabývá jednak nákupem a prodejem skla pro další zpracování a poradenskou činností a dále má několik pecí pro výrobu lehaného skla a pro tavbu skla do forem. Návštěva firmy proto do značné míry připomíná průchod skladem skleněných tabulí a dalších polotovarů všech myslitelných barev.

Při práci chvíli pozorujeme Silvii Levenson, Argentinku severského jména, momentálně tvořící v Itálii. Nepřítomný Vladimír Zbyňovský, kombinující sklo a kámen, je pro změnu Slovák trvale žijící ve Francii. Takovéto nejrůznější mixy národností a zemí pobytu jsou pro IGS zcela běžné, takže formulace „pocházející z…“ přestává mít smysl.

Jaroslav Švácha, jednatel společnosti TGK, objasňuje, jak se do Skalice u České Lípy dostala tak pestrá mezinárodní společnost tvůrců: „Například Silvii Levenson jsme si pozvali, protože to je dáma fusingu, což je metoda spékání skla, které se věnujeme. Každý hostitel má právo nějaké umělce nominovat a je na kurátorovi, v tomto případě tedy na paní doktorce Petrové z pražského Uměleckoprůmyslového muzea, aby pak výběr schválila tak, aby byl genderově vyvážený, aby se lidi neopakovali a tak dále. Tentokrát do toho trochu zahrál i covid, my třeba měli i zájemce z Mexika, ale bylo jasné, že to nevyjde.“

Dílně vévodí abstraktní ryba, již hotové dílo Jaromíra Rybáka. Ryba je častým autorovým tématem i podpisem. Tohoto živočicha totiž Rybák neúnavně zakomponovává již dvě desítky let snad do všech svých prací. Ryba na Rybákovi prostě nesmí chybět, i kdyby měla plavat na Sahaře. Pestrobarevný objekt z taveného lehaného skla je i reklamou TGK. „Toto sklo jsme vyvinuli my společně s Ornelou, protože na tavení plastik musí mít použitá skla speciální vlastnosti, aby držela pohromadě. Barevné tabule bohužel dovážíme ze světa, tak ať alespoň tyče jsou české,“ vysvětluje Jaroslav Švácha.

Rybákova ryba tedy není jen umělecký objekt. Plní i jisté evangelizační poslání, protože: „Teď jde o to, přesvědčit výtvarníky a skláře, aby s těmito našimi tyčemi pracovali, což není jednoduché. Skláři jsou konzervativní a věří svému sklu, které již dlouho používají. Takže toto je perfektní příležitost. Naše barevné tyče jsme dali panu Rybákovi a řekli, tumáš a pracuj!“ vysvětluje Jaroslav Švácha.

---

PAČINEK GLASS, Kunratice u Cvikova

Do skleněného království Jiřího Pačinka přijíždíme podle plánu v okamžiku, kdy zde spolu s majitelem sklárny tvoří Američan John Dexter, jedna z největších hvězd IGS. John Dexter je totiž jako umělecký šéf nebo scénograf podepsaný pod několika desítkami slavných filmů a divadelních inscenací předních scén. Seznam je velmi dlouhý a jmenovat pouze pát titulů, jako jsou Piráti z Karibiku, Hvězdné války a Ospalá díra, by bylo vytrháváním z kontextu, takže vás odkazuji na příslušné zdroje, například na www.imdb.com.

Když je dílo hotovo, je ihned vloženo do chladící pece, aby se do nedělní výstavy odstranilo pnutí, vzniklé ve skle během výroby. Zvláště u tak komplexní plastiky totiž hrozí reálné nebezpečí, že objekt praskne. John Dexter si ale obavy nepřipouští a během rozhovoru s námi si pochvaluje: „Jsem šťastný, je to ještě lepší, než jsem to navrhl. Má to větší kouzlo. Opravdu jsme všichni odvedli skvělou práci.“

Jak se dostal člověk, který vtiskl vizuální tvář tolika velkofilmům, na IGS a do Kunratic u Cvikova? Odpověď je jednoduchá: „Já zde již v létě pro svůj poslední film, na kterém jsem pracoval jako art director, vyrobil s Pačinkem přes padesátku skleněných figur a během té práce se z nás stali velcí přátelé. On sice jen trochu mluví anglicky a já neumím česky, přesto jsme si výborně rozuměli,“ popisuje John Dexter a my zjišťujeme, že bychom se spíš měli ptát, jak se Pačinek dostal k práci pro Hollywood. Je to prosté, Dexter si Pačinka našel na Googlu.

Zbývá vyřešit, co vyrobená scéna vlastně představuje. Zadáte-li „Ceremony of Tears“ do Googlu, zjistíte, že je tak označována konkrétní událost z amerických dějin, kdy v červnu 1940 domorodí Američané uspořádali třídenní obřad tohoto názvu před tím, než jim vybudovaná přehrada zaplavila peřeje, ve kterých po celé generace lovili lososy. John Dexter ale konkrétní historickou vazbu popírá: „Prostě mě to napadlo, ani nedokážu říci proč. Vymyslel jsem si to, pramení to z více zdrojů. Je to jen můj pocit, když přicházíte na večeři.“ 
Než na scénu nastoupí slavný nizozemský sklář Marco Lopulalan se svou ženou Ingrid jako modelkou pro bodypainting umělkyně Martine Grime, je program na chvíli přerušen. Přijíždí totiž skupina zážitkových turistů a okupuje sklárnu. Kromě komentované prohlídky hutě a galerie čeká účastníky džbánek piva cvikovského pivovaru, se kterým Pačinek spolupracuje. Velmi živo v Pačinkově bude i zítra dopoledene, kdy se v kostele přeměněném v Křišťálový chrám odehraje mše u příležitosti předání daru pro papeže. 

Z Kunratic odjíždíme s dobrým pocitem, že krize ve sklářství byla překonána. Alespoň to tak vypadá a tvrdí to i Jiří Pačinek, když s nadějí prohlašuje: „Konečně vítr fouká do našich plachet. Já bych teď opravdu potřeboval dvě další sklárny a do nich další skláře. I zakázky pro své dobré zákazníky posouvám na příští rok, protože to je prostě masakr, práce se na nás valí ze všech stran, takže jedeme non stop, makáme soboty neděle, vždyť my ani dovolenou neměli.“

---

Kolektiv Ateliers, Nový Bor

Kolektiv Ateliers je volný svazek několika výtvarníků, designerů a tvůrců nejrůznějších instalací, kteří osídlili brownfield nedaleko centra Nového Boru. Kolektiv jsme navštívili hned dvakrát. Poprvé ještě v pátek večer, kdy se zde odehrával „Kolektiv by Night“, již tradiční velkolepý mejdan spojený s taneční hudbou a večerními prohlídkami některých ateliérů.

Kolektiv Ateliers připravil i velmi zajímavou akci Novoborští malíři na IGS jako jeden z bodů doprovodného programu sympozia. Nás zaujala kupříkladu Kateřina Karlovcová, vystavující velkoformátové portréty vzniklé podle fotografií Janka Jiříčka, který se specializuje na fotografování nočního života. Kateřina tváře zachycené ve zcela jiné situaci zasazuje do nového kontextu.

„Výstavu jsme udělali, protože skoro všichni máme vazbu na sklářství. V Novém Boru se nakumulovalo hodně lidí, kteří malujou," vysvětluje Kateřina Karlovcová nápad s uspořádáním výstavy. Sama je malířka skla pracující na volné noze.  

Druhý den jsme v Kolektiv Ateliers potkali sympatickou Hanku Vítkovou, jejíž vtipnou mouchu a mucholapku jsme okukovali o Kolektivní noci. Nápad s přerostlou mouchou, uvězněnou pod poklopem na zrající sýry, a křišťálovou mucholapkou, měl překvapivou genezi. Hanka Vítková, mimochodem absolventka TUL, navrhuje v Kolektiv Ateliers hlavně osvětlovací tělesa. Když byla vybídnuta, aby vytvořila něco pro IGS, rozhodla se, že situace využije a vymyslí něco trochu jiného, něco méně vážně míněného, něco, co by lidi pobavilo. A tak vznikla moucha a lustr – mucholapka.

Celkem klidný pátek, vyhrazený na IGS médiím a odborné veřejnosti, končí. Zbývá nám návštěva čtyř pracovišť, dvou škol a dvou firem. A bude to náročné, v sobotu se dílny zaplní nejen návštěvníky IGS, ale zejména účastníky akce Víkend v Křišťálovém údolí. O tom se dočtete ve třetím a posledním dílu našeho sklářského cestopisu.Text a foto Mad, podklady a rozhovory Darka