IGS 2021 jako inspirace pro sklářský cestopis. Díl první, LASVIT, AVE CLARA, CRYSTALEX, a PRECIOSA
XIV. International Glass Symposium, česky XIV. Mezinárodní sklářské sympozium, je za námi, nastal čas bilancovat. Shrnuto jednou větou, bylo to opět super, zvláště s ohledem na to, že pořadatelé dlouho nevěděli, co a jak mají pořádat, protože s přípravou akce začínali v době, kdy Česko patřilo mezi státy nejvíce zasažené covidovou pandemií.
O sympoziu jsme publikovali rozsáhlý rozhovor s Alenou Forgáčovou, tajemnicí IGS, tak jen připomenu, že principem této mezinárodní akce je pozvání umělců z různých zemí a oborů, tedy nejen těch pohybujících se kolem skla, aby dva dny tvořili ve firmách sympozium spolupořádajících. První den jsou pracoviště přístupná akreditovaným hostům, druhý den pak může tvůrcům nahlédnout pod ruce i široká veřejnost v rámci akce Skleněná cesta. Výsledkem je společná výstava ve Sklářském muzeu Nový Bor, letos přístupná až do konce ledna příštího roku.
Vlastně nejlepší vizitkou Nového Boru, hlavního pořadatele sympozia, je již samotný fakt, že program proběhl ve stejně vřelé atmosféře podle stejného scénáře a v podstatě ve stejném rozsahu jako v minulých letech.
Nicméně dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Největší změny byly asi dvě. Jednak se zúžilo portfolio pořadatelských firem a institucí na čtrnáct (skončil například Egermann a Sklárna Slávia) a slavnostní zahájení se přesunulo z novoborského divadla do sídla firmy Lasvit, která se tak pochlubila novými prostory.
Z logiky věci tedy vyplývá, že jsme náš sklářský trip po Českolipsku zahájili v sídle Lasvitu, který si zřídil sídlo v komplexu totálně zrevitalizovaných historických domů nedaleko centra Nového Boru. Na rozdíl od jiných sklářských gigantů jde o poměrně mladou firmu.
Založil ji Leon Jakimič roku 2007 a rychle ji katapultoval mezi světovou špičku sklářských firem věnujících se návrhům a realizaci těch nejsložitějších a největších světelných objektů a skleněných architektonických prvků zdobících reprezentativní budovy po celém světě. Firma kromě toho dodává i kolekce užitného skla a skleněné umělecké objekty.
%20a%20kur%C3%A1torky%20a%20histori%C4%8Dky%20um%C4%9Bn%C3%AD%20Pavly%20Rossini,%20kter%C3%A1%20d%C3%ADlo%20Kopeck%C3%A9ho%20ne%C3%BAnavn%C4%9B%20propaguje%20v%20zahrani%C4%8D%C3%AD..jpeg)
Vrcholem úvodního večera v Lasvitu bylo uvedení malíře, grafika, sklářského výtvarníka, performera a v neposlední řadě i profesora Vladimíra Kopeckého do Síně slávy IGS. Kopecký sice 26. listopadu oslaví devadesátiny, ale jeho elán by mu mohl závidět leckterý padesátník. O tom se ostatně mohli zájemci přesvědčit hned druhý den ráno, když přímo ve vstupní hale Lasvitu předvedl své umění.
Pravděpodobně druhou největší atrakcí reprezentativního večera byla možnost důkladně si projít celý „Lasvit Head Quarter“, který vznikl již zmíněnou totální revitalizací a propojením několika budov. Přístupný byl i Černý dům, což je zkušebna, tajné pracoviště, ve kterém jsou testovány a pak opět rozebrány všechny výrobky, než odejdou k zákazníkovi. Vnitřní prostor připomíná renesanční divadlo a tak ho taky využili akrobaté z Losers Cirque Company.
Je pátek ráno. Po tiskové konferenci jsou novinářům a hostům IGS, mezi které patří i zahraniční pozorovatelé, nabídnuty dva mikrobusy s průvodcem, mající v plánu vyrazit na dvě různé trasy. Překvapivě, a trochu nespravedlivě, je zájem jen o trasu. kterou bych nazval jako Jižní, a tak obě vozidla vyrážejí stejným směrem.
My vyrážíme samostatně opačným směrem, a to do nedalekého Polevska, kde stojí sklárna Ave Clara, patřící, na rozdíl třeba od Lasvitu, k těm nejstarším fungujícím. Byla totiž založena již roku 1907. Auta parkující kolem sklárny, kde se dá i nedá, naznačují, že uvnitř nebudeme jedinými hosty.
Ochotně se nás ujímá výkonná ředitelka Adéla Šifová, se kterou se již známe z IGS 2018. Protože o výběru umělců spolurozhodují i firmy, které tvůrce během sympozia hostí, zajímá nás, podle čeho se rozhodovali v Polevsku. „Šlo nám o to, aby se ti lidé společně semkli, dokázali spolu spolupracovat, protože v první řadě sice chceme, aby vznikla krásná díla, ale také chceme, aby si to tady ti lidé také užili. A také jsme chtěli pozvat i někoho, kdo ještě na žádném takovémto sympoziu třeba ještě nebyl, což se nám povedlo s paní Muchou Plockovou, která je šperkařka,“ vysvětluje Adéla Šifová a pochvaluje si, jak se všichni hostující umělci svými záměry trefili do jejích představ.
Vychází najevo to, co jsme si potvrdili i na jiných pracovištích, a sice, že ne všichni tvůrci svá díla vytvoří za pouhé dva dny, které mají oficiálně k dispozici. Kupříkladu paní Mucha Plocková již začátkem týdne pro Ave Claru mimo program vytvořila miniexpozici z uranového skla, zářícího pod UV lampou na principu černého divadla. „Vzniklo to úplně náhodou. Tak krásně jsme si sedli, že jsme zrealizovali ještě tento malý projekt mimo IGS, a naprosto spontánně. Inspirováno atmosférou, tady vzniká asi sedmdesát procent všeho, co umělci tvoří,“ dokumentuje příklad plodné tvůrčí spolupráce Adéla Šifová.
Pro šperkařku a malířku Mucha Plodkovou byla práce se sklem novou zkušeností. Jako odkaz na svoji profesi vytvořila gigantický skleněný prsten. Zdá se, že díky IGS nebude tato zkušenost z hutě zkušeností poslední. „Já k tomu měla velký respekt, ale protože jsem prapůvodně vystudovala architekturu, k tomu 3D ve velkém mám blízko. A toto je pro mě velká zkušenost, až si říkám, jestli jsem se neminula povoláním. Zjišťuji, že velké skleněné plastiky by mě bavilo dělat. Již jsem se i nabízela, že bych si tu udělala nějakou praxi,“ loučí se s námi se smíchem vnučka Alfonse Muchy a další spolupráci nevylučuje ani ředitelka Šifová.
Crystalex CZ, s.r.o., Nový Bor
Vracíme se zpět do Nového Boru. Tady máme na tvůrce přítomné na pracovištích větší štěstí než v Polevsku. Ujímá se nás marketingová specialistka Eva Ježdíková a v první řadě nás provádí nově nainstalovanou pantografickou linkou, umožňující do sklenic sériově leptat jemné složité vzory, které běžnými postupy rytí nelze dosáhnout.
Prvním tvůrcem, kterého potkáváme, je Roman Vítek, který vlastně se sklem nemá nic společného, protože se orientuje na air brush a to na světové úrovni. Například vytvořil přilby české reprezentaci v ledním hokeji a biatlonistům ozdobil olympijské zbraně. Ke sportu má ostatně velmi blízko, deset let byl brankářem české florbalové reprezentace. Pracuje pro florbalový svaz a je trenérem reprezentačního florbalového týmu.
„Pana Vítka jsme původně oslovili kvůli návrhu originální národní fan kolekce. On vytvořil české symboly ve svém stylu a převedl je na obtisky pro potištění sklenic. Ty skleničky se již vyrábí,“ vysvětluje Eva Ježdíková. Kolekci IGS Roman Vítek obohatil, jak jinak než air brushem ozdobenými skleněnými helmami, vyrobenými ve sklárně u Jiřího Pačinka.
Barbora Zachovalová je další tvůrkyně, kterou nominoval na seznam tvůrců přímo Crystalex. Vlastně si ji vybral pro svou reprezentaci, protože Barbora je sice grafička na volné noze, ale Crystalex je jedním z jejích zákazníků a jí navržené kolekce jsou ve výrobě.
Nejvíce nás v Crystalexu zaujal František Jungvirt, student VŠUP, konkrétně ateliéru Ronyho Plesla a nyní umělecký ředitel designové společnosti KLIMCHI, specializované na umělecké sklo, kterého oslovili přímo organizátoři sympozia. Pro IGS vytvořil soubor Slow – Fast Collection, který nás zaujal již v rozpracovaném stavu a poutal značnou pozornost i na nedělní vernisáži na IGS vytvořených prací.
„Ten nápad jsem dostal hned v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že budu tvořit tady v Crystalexu. Inspiroval jsem se historií této sklárny a vytvořil jsem objekty, na kterých je záznam toho, co se tu historicky dělo. Jsou tam prvky jak strojní, tak ruční výroby,“ říká František Jungvirt a pak mi potvrzuje odhad, že na svém díle určitě nepracuje teprve od rána, když přiznává: „Realizace probíhala dejme tomu dva týdny. Pracovali jsme hodně experimentálně, byly tam nějaké zkoušky a tak dále.“
PRECIOSA – LUSTRY a.s., Kamenický Šenov
PRECIOSA patří mezi největší zaměstnavatele regionu a svítidla, která produkuje její lustrová divize, zdobí prestižní sály po celém světě. My zde ale tentokrát lustry obdivovat nemůžeme. Sálu montáže, připomínajícímu hangár pro C-4 Galaxy, sice vévodí gigantické mračno složené ze stovek průzračných modrých koulí, měnících se při určitém úhlu v text, ale fotografování a okukování je zakázáno. Zákazník dílo ještě neviděl, nehledě na to, že těleso zatím není kompletní.
To ale nevadí, i zde máme štěstí na přítomné autory a na huti můžeme vyzpovídat několik tvůrců pozoruhodných objektů. První na ráně, protože tábořící uprostřed sálu, je Jan Salanský. Zdejší prostředí dobře zná, ještě před krátkým časem tu pracoval a i dnes, když je na volné noze, s Preciosou dále spolupracuje. Vlastně by bylo přesnější napsat bratři Jan a Ondřej Salanští, protože spolu tvoří tým a na prodej svých nápadů si nedávno i založili firmu.
Jan Salanský do skloviny přidává europium, díky němuž čiré bezbarvé sklo osvětlené zdrojem UV záření aktivně září oranžově. To je rozdíl oproti sklu uranovému. Uran vlivem UV světla také svítí, ale sklo je i v neosvětleném stavu jasně signálně zelené. Kolekce se jmenuje Underground, protože europium se těží pod zemí a kamenné formy na objekty byly vytesány na základě momentální inspirace přímo na místě v Preciose.
„Prvotním impulsem bylo vytvořit svítící table ware, ale nechtěli jsme do toho vkládat elektroniku a ledky. Tak jsme se zaměřili na vzácné zeminy. Naše servisy můžou být použité například v barech a na diskotékách. Konec konců, jestli někdo chce mít překvapivé intimní večeře, zažít něco jedinečného, tak proč si i domů nepořídit něco s europiem…,“ naznačuje možnou cílovou skupinu zákazníků Jan Salanský.
Také s dámami z designového ateliéru PRASKLO firma spolupracuje již několik let a to na pohled trochu bizarním způsobem. „Několikrát do roka přijedou a proberou si naše vyřazené kusy. My jim je rádi dáme, protože nám sekundárně také dělají reklamu a spolupráce s nimi je velmi příjemná,“ naznačuje základní princip spolupráce produktový manažer Josef Oulehla.
%20a%20Kl%C3%A1ra%20Vacul%C3%ADkov%C3%A1..jpeg)
Petra Švejdarová, zakladatelka ateliéru, a Klára Vaculíková totiž se sklem pracují tak trochu naruby. Východiskem udávajícím další směr toku myšlenek obou tvůrkyň je tvar, případně i způsob poškození vyhlédnutého kusu křišťálu. Toto sklo pak skloubí s betonem někdy až do brutalistické tvorby a upcyklovaná krása je na světě.
„Jako ateliér fungujeme od roku 2019. Nejprve jsme začali u kontejnerů, na půdách a po antikvariátech. Spolupráce s Preciosou vlastně začala přes jiné aktivity. Teď, díky pozvání na IGS, začínáme i zkoušet vytvářet vlastní skleněné polotovary,“ přibližuje mi vývoj původně na upcyclingu postavené myšlenky Petra Švejdarová. Zajímavý je původ názvu PRASKLO, ona se totiž Petra se sklem, které potřebovala nařezat, zpočátku dost prala a často jí to prostě prasklo.
Myšlenka nechat si vyrobit úmyslně nedokonalé skleněné kousky podle vlastních představ má pro laika překvapivé úskalí. „My potřebujeme sklo s vadami, vyrobené třeba ze starého skla. Jenže to dělá sklářům bordel v peci a znehodnocuje další tavbu, tak jsme to ještě nezrealizovali. Ale tím směrem to určitě směřuje. Asi nám nezbyde, než si koupit malou pec a v té si dělat vlastní bordel, to by bylo ideální,“ uzavírá Petra Švejdarová.
Erin Dickson z Velké Británie Preciosa hostila na základě pozvání pořadatelů IGS. Podrobnosti její koncepce starých železných továrních okenních rámů, zasklených rozbitým sklem pokrytým kamínky Stardust z produkce PRECIOSA ORNELA, byla laděná měsíc předem, takže Erin mohla začít okamžitě pracovat.
Plni dojmů vyrážíme z Preciosy a při pohledu do rozpisu obsazenosti pracovišť tvůrci zjišťujeme, že máme-li mít šanci ještě odpoledne někoho vidět při práci, tak z logistického hlediska naše trasa nebude vůbec efektivní, zvláště když se chceme stihnout naobědvat. A o tom je druhý díl našeho sklářského cestování.
Text a foto Mad, podklady a rozhovory Darka.
Sdílet článek na Facebooku
Sdílet článek na X.com
Související články
