Inkubátor nemusí být jen podnikatelský, ale i umělecký, hledající sklářské talenty mezi nejmladší generací

Po přestěhování školního domova mládeže do bývalé sklářské rafinerie zůstala původní budova nevyužitá a Liberecký kraj, zřizovatel školy, se jí chtěl původně zbavit. To ale pedagogům přišlo být škoda a podařilo se jim prosadit plán na nové využití jako inkubátoru pro mladé umělce. Se svojí vizí hledání talentů pro sklářské obory mezi žáky ZŠ a ZUŠ nás Pavel Kopřiva, ředitel školy, seznámil již při příležitosti otevření centra odborného vzdělávání SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově vloni v září (viz obrazová reportáž). Myšlenka se stala skutkem. Nové dílny a ateliéry za 14 milionů korun jsou připraveny pomáhat objevovat krásu skla, budit zájem o obor, inspirovat. Inkubátor bude využíván několikerým způsobem. V první řadě bude po dobu povinné udržitelnosti projektu (a velmi pravděpodobně i po ní) sloužit přeshraniční spolupráci s družební základní školou v saském Reinchenbachu / O.L. (MAPA), kde byla v rámci téhož projektu vybudována učebna pro umělecké obory a bylo zavedeno víc hodin umělecky orientované výuky na druhém stupni.Hedvika Zimmermannová, zodpovědná za projekt na německé straně, vysvětluje: "Žáci mají díky tomuto programu možnost poznat další umělecké řemeslo a otevírá se jim možnost přeshraniční spolupráce, což je velká deviza. Děti se stávají sebevědomější, komunikují spolu, poznají obory, se kterými by se ve své oblasti jinak nesetkali, což je důležité, protože v této oblasti Saska je vysoká nezaměstnanost. Provázanost je i v tom, že v Reichenbachu / O.L. působí firma vyrábějící skleněné tyče, které používají i čeští skláři. Motivační workshopy, které mají za cíl vzbudit zájem o práci se sklem, tedy probíhají na české i německé straně. Projekt potrvá ještě tři roky a za tu dobu výměnným programem projde ročně sedm skupin po zhruba dvaceti dětech ze sedmých až desátých tříd (v Německu je poněkud jiný systém výuky). Děti pracují nejen v ateliérech, ale navštěvují i hutě, aby viděly, co práce se sklem obnáší v praxi.Druhým pilířem je spolupráce s českými ZŠ a hlavně ZUŠ, které si zde budou moci vytvářet programy podle svých představ bez časových a prostorových omezení. Pavel Kopřiva to rozvádí slovy: "Dosud byla praxe taková, že když přijela partnerská škola, museli jsme vyklidit nějakou učebnu a přizpůsobit výuku. Teď jim můžeme poskytnout prostory inkubátoru, kde se vzdělávají, aniž by nám zasahovali do výuky." Zájmovou oblastí evengelizace sklářského řemesla přitom není jen Liberecký kraj, ale i Ústecký kraj, ve kterém nepůsobí žádná škola tohoto typu, a dále ve své podstatě celé Česko. Ostatně SUPŠ sklářská v Kamenickém Šenově jako taková vzdělává zájemce z celé republiky i ze zahraničí programově. Inkubátor bude pochopitelně sloužit i SUPŠ sklářské. Kromě ateliérů a dílny mozaiky a vitráže zde je i pracoviště vinutých perlí, které zatím své prostory ve škole nemělo. Jinak bude ale škola inkubátor pro svoji výuku využívat spíše nárazově. Zástupce ředitele Jakub Jelínek, mající rovněž velký podíl na realizaci projektu, konstatuje: "Pochopitelně máme pevný rámec osnov, ale náš rozvrh je poměrně hodně klouzavý, protože se stává, že některé větší rozpracované realizace zabírají spoustu místa, a to se pak improvizovalo s přesunem výuky jinam a teď ten prostor konečně je." Pavel Kopřiva myšlenku dále upřesňuje a naznačuje využití inkubátoru po uplynutí doby povinné udržitelnosti projektu: "Pracoviště budeme používat stále jednak pro nábory a především pro partnerské školy. Mojí další vizí je, že sem budeme zvát naše studenty posledních dvou ročníků jako lektory. Spolu s pedagogy se budou starat o desetileté děti ze základních škol. Připadá mi totiž, že to bude bližší spojení mladších generací. Když něco vykládá starší fousatý pedagog, tak se ho děti bojí, zatímco od soukmenovců budou informace vstřebávat mnohem ochotněji." Inkubátor bude sloužit i jako místo setkávání lidí v době tradičních sympozií. Dosud škola vždy těžko hledala meeting point a ten nyní má naprosto reprezentativní. Prakticky všechny místnosti v prvním patře jsou vybaveny audiovizuální technikou. Podkroví dosud není zrekonstruované a po uplynutí doby udržitelnosti projektu je v plánu zde vytvořit ubytovací prostory například pro hostující umělce. Ale minulým čtvrtkem stavební ruch na škole utichl jen dočasně i z jiného důvodu. Zpracovávána je již projektová dokumentace a žádost o finance na rekonstrukci současného domova mládeže. Kraj s akcí souhlasí, takže nenarazí-li projekt na nějaký zásadní problém s památkáři, stavaři se pustí do práce pravděpodobně příští rok. Dá se říci, že ředitel Kopřiva se pomalu ale jistě stává stavařem, a on s tím souhlasí: "Ano, to již skoro jsem (smích), protože dnes, co si budeme nalhávat, spolupráce s vysoutěženýma stavebníma firmama se může změnit ve velké peklo. Tím nemyslím firmu, která zrealizovala tento inkubátor, ale to, co jsme zažili v COV, to bylo hodně napjaté. Firmy totiž dnes mají tolik práce, že nemají příliš velkou motivaci pečovat o svého klienta."Slavnostní otevření inkubátoru výtvarných talentů mělo ještě jeden rozměr, ač na povrchu humorný, významem mnohem hlubší. Před stříháním pásky se aktéři špičkovali, kdo má doma nejvíc pásek. S přehledem trumfoval Petr Tulpa, hejtmanův náměstek pro řízení rezortu školství, mládeže, tělovýchovy, sportu a zaměstnanosti. Později se mi svěřil: "Já na začátku svého volebního působení původně prohlásil, že neodejdu dřív, než budu mít deset pásek, mám na mysli z investičních akcí. Říkal jsem si, deset by bylo dobrých. Pak jsme po dvou letech zjistili, že jich mám již dvanáct. Tak jsem řekl dvacet a teď jich mám devatenáct. Potřebuji ještě jednu." Že by za účelem zisku pásek přebíral kolegům slavnostní akty, Petr Tulpa se smíchem odmítá: "V žádném případě, jsou to všechno čistě akce, za které zodpovídá investiční útvar odboru školství. Mým původním cílem bylo proinvestovat ve školství aspoň půl miliardy a teď to vychází na necelou miliardu. Z toho do COV přišlo 600 milionů a dále jsme do různých akcí každým rokem investovali 80 milionů, takže celkově to máte 920 milionů korun. Ještě mi tedy do té miliardy něco chybí, to už asi za půl roku nestihnu, ale jsem fakt spokojenej, já můžu odejít v klidu." Tak mě napadá, že fotka těch pásek, a že jich i za ostatní odbory bude, by na volebních billboardech působila podstatně přesvědčivěji než hesla. Prostě činy místo slov.Z vlastní zkušenosti vím, že když se něco přenáší ze starých prostor do nových, cestou se může ztratit něco z genia loci místa. Tu otázku jsem si kladl již při otevření nového COV a nyní mě napadla znovu. Karolína Kopřivová, pedagožka a výtvarnice úspěšná umělecky i komerčně, mě uklidňuje: "Já myslím, že podstatná je tvorba, která v tom prostoru vzniká. Na to musí člověk vydat nějakou energii a ta energie se v tom prostoru okamžitě objeví. Takže podle mě je celkem jedno, kde člověk tvoří. Důležité je, co tvoří. I ty provizorní prostory měly něco do sebe, ale určitě jsme rádi, že jsme v novém, a myslím, že jsme sem již vnesli ducha a především i tu energii." A stejný názor má i Míša Petrboková, žákyně druhého ročníku oboru Malba skla, když mě na odchodu ujišťuje: "V novém se nám tvoří rozhodně lépe než v provizoriu a také se nám k lepšímu opravil rozvrh, protože nemusíme nikam přebíhat. Na nové škole se mi líbí prosklené prostory, jsme přece sklářská škola a teď je všude spousta světla. Myslím, že to, že by se s novostavbou vypařil duch školy určitě nehrozí."

Text a foto Mad