Kocour Pacourek dětem ukazuje, že Severočeské muzeum v Liberci není žádná zaprášená instituce a pobaví a poučí i dospělé

Publikaci tvoří pracovní listy s příběhy muzejních exponátů, obsahující úkoly s vyprávěním svázané, což by nebyla až tak velká novinka. Podstatný je inovativní a neotřelý přístup, to jak je celá věc podána. Nutno říci, že výtvarná složka texty kongeniálně doplňuje, takže lze právem říci, že jde o dílo autorské dvojice. Požádal jsem o rozhovor její libereckou polovinu, tedy ředitele muzea Jiřího Křížka, takže přišla řeč i na uplynulou sezónu a plány do budoucna.Jak a kdy projekt Pacourkova muzejního inventáře vznikl?

Dětský muzejní inventář vznikl eruptivně, náhodou. Teď spolu shodou okolností hovoříme vedle dětských šatniček, které k tomu daly popud. Nejmenší děti ještě neznají číslice, proto je každá skříňka opatřená ilustrací některého z našich sbírkových předmětů. V době, kdy vypukl covid a já musel být doma, mě to inspirovalo k nápadu psát minipříběhy o těch předmětech. Jak se do muzea dostaly, jak se u nás cítí… Je to popularizace toho, jak muzeum funguje pro nejmenší návštěvníky, kteří jsou ještě v mateřské škole nebo začínají na prvním stupni základní školy.Kresby v Inventáři jsou opravdu krásné, přitahují pozornost, vtahují nejen děti do příběhu, kde jste autorku sehnal?

Když se mi narodilo první dítě, začal jsem pro dceru psát muzejní bajky, takové pohádky o muzeu a o muzejním kocourovi. Sháněl jsem někoho, kdo by mi to ilustroval. Dlouho jsem nikoho nemohl najít, až jsem přes sociální sítě narazil na Kamilu Francovou, studující výtvarné umění v Olomouci. Ona maluje kočky takovým svébytným způsobem, tak jsme se domluvili. Již její ilustrace k označení skříněk mi přišly být velmi půvabné. Nejsou to jen takové nějaké kresby, jsou to jakoby dětské kresby dávající předmětům tvář. Exponáty mají oči, ústa, nohy, různě se pitvoří. Nakonec to dopadlo tak, že Kniha pohádek se stále rodí, předběhl ji Pacourkův muzejní inventář, který nejen ilustrovala, ale navrhla typografii a vizuál celého projektu.Již jste naznačil, že projekt je primárně určený pro nejmenší, ale Pacourka si můžou na informacích koupit pro své ratolesti třeba rodiče a i já, když jsem si to četl, jsem se rozhodně nenudil. Takže, mohl byste upřesnit cílovou skupinu?

Já se to snažím psát tak, aby se i dospělí, až to budou svým dětem číst, zároveň taky sami pobavili. Ten slovní humor některé dítě možná ještě nepochopí, ale dospělý ano, má to prostě více vrstev. Přitom jsem dbal, aby to nebylo ukecané. Ta empatie, přiblížení se dětskému čtenáři, mi u některé dětské literatury chybí. I pro nás to je do budoucna téma. Chceme se dětské knižní formě a ilustraci šířeji věnovat nejen výstavní činností.Máte na Pacourkově muzejním inventáři postavený nějaký muzejní edukační program?

Ano, vlastně je to zatím především program pro mateřské školy, kdy lektoři s dětmi procházejí muzeum po Pacourkových stopách. Je to program zaměřený zejména na vysvětlení činností muzea a jeho pracovníků. Jak se se sbírkovými předměty zachází a tak dále. Chceme rozbít stereotypy. Spousta dospělých předává dětem stereotypy, že muzeum je taková zaprášená instituce, ve které se nic neděje. My chceme dokázat opak, chceme náš svět oživit.Pacourkův muzejní inventář tvoří jednotlivé číslované listy, uložené v deskách. Poslední list má číslo 28. Jenomže větší část čísel chybí. Již v první desítce tuším chybí osmý list a dále je seznam velmi prořídlý. Jak to?

Těch příběhů o muzejních předmětech jsou tři tucty, tedy 36. Toto je první tucet. Já příběhy řadil tak, aby tam byla nějaká návaznost, protože některé listy na sebe odkazují, ale zároveň karty můžou fungovat samostatně. Nechal jsem na kolegyni výtvarnici, co ji zaujme. Takže tím pádem některé předměty přišly na řadu dřív, jiné přijdou později. To je dáno také tím, že to není klasická komerční zakázka. Prostě studentka ty listy vytváří, jak má čas, jak ji co zaujme…Co Pacourkovu muzejnímu inventáři říkají vaši kolegové? Myslím nejen koncepci, ale třeba i tomu, že tam zaměstnancům konkrétních profesí dáváte velmi osobitá jména. Je tam tuším ředitel Hroch, konzervátor Strakapoud...

Zaměstnanci muzea se dělí na několik skupin. Jedna si, celkem právem, ťuká na čelo a ptá se, co to má znamenat. Ano, dělám si tam nějaké fórky, ale ne ve zlém, třeba paní sekretářka Fretková je opravdu rychlá. Na druhou stranu, kdo to vzal naplno za své, to jsou muzejní pedagožky. Pro ně to je pracovní nástroj, dělaly mi k tomu i korektury a redakční práci. Ony mají zkušenosti, vědí, jak s tím pracovat. Tady jsme na jedné vlně.Já s těmi jmény měl trochu problém v tom, že se mi občas stírá rozdíl mezi fikcí a skutečnými osobnostmi s poněkud neobvyklými jmény. Třeba hned na druhém pracovním listu se hovoří o Gustavu Edmundovi Pazaurkovi, Pacourkovu muzejním předchůdci…

Ano, to je skutečná postava a vlastně souvisí s tím, proč se projekt jmenuje zrovna Pacourkův muzejní inventář a kde se vůbec vzal kocour Pacourek v muzeu. Gustav Edmund Pazaurek byl největší postavou v dějinách Severočeského muzea. Tento pražský Němec byl velký patriot, který se nesmírně významnou měrou zasloužil o rozvoj muzea. Za něj byla například vystavěna tato budova. A mně se navíc líbilo to jeho jméno a on byl také takový vousatý jako kocour. Proto se tím dobrým duchem muzea stal kocour.Závěrem z jiného soudku. Za pár dní začne rok 2023. Jak hodnotíte uplynulý rok, který byl vlastně prvním rokem Severočeského muzea v novém kabátě?

Jednou z mých obecných životních zkušeností je to, že lidé špatně snášejí změny. Naše expozice z osmdesátých let byly totálně dožilé. Za normálních okolností je expozici třeba podstatně obměnit každých patnáct let. My jsme museli skočit do 21. století a vynechali jsme tak jednu etapu. Proto se to některým lidem zpočátku zdálo být příliš divoké. Ale jak se říká, lidi hlasují nohama, a tady je výsledek jednoznačný. Školy k nám chodí v takové míře, že již nejsme schopni vyhovět poptávce. Návštěvnost je výborná. Zavedli jsme dobrovolné vstupné, což byl velký experiment. Návštěvnost byla kolem čtyřiceti tisíc lidí a na dobrovolném vstupném se utržil asi milion korun. Takové výsledky muzeum nikdy v minulosti nemělo. Takže na tomto konceptu chceme dál pracovat. Ten rok byl úspěšný i v oblasti naší odborné činnosti. Kolegyním z muzejní knihovny a umělecko historického oddělení se podařilo zrealizovat tříletý projekt, ze kterého tu je stále ještě například výstava knižní vazby. Muzeum není jen o zábavě, ale i o výzkumné činnosti. Musí se rozvíjet i po této stránce a to je v dnešní době velmi obtížné.A co rok 2023?

Bude schvalován projekt revitalizace muzejního parku, máme připravený projekt na modernizaci knihovny a restaurování knižních fondů. Co se týká výstav, příští rok bude rokem Ještědu. Uplyne 60 let od soutěže a 50 let od otevření. A my budeme slavit 150. výročí od založení našeho muzea. Chystáme hned několik akcí a chceme vydat rozsáhlou monografii, která tu zatím chyběla, čímž splňujeme vnitřní dluh vůči zaznamenání vlastní historie. Plánujeme také nové výzkumné projekty ve spolupráci s TUL. No myslím, že toho bude požehnaně…

Tak ať vám to všechno vyjde a pozdravujte kocoura Pacourka. Děkuji za rozhovor.

Text a foto Mad