V ruprechtickém kamenolomu se rodí Milosrdný bůh 20. století. Víme, jak bude monument Jaroslava Róny vypadat

Využil jsem exkluzivní nabídky být přítomen na schůzce, na které majitel obou monolitů, všestranný umělec Jaroslav Róna, představil svoji vizi a s odborníky řešil další postup proměny menšího bloku na monumentální výtvarné dílo. V ruprechtickém kamenolomu společnosti Ligranit mají i s takovýmito zakázkami bohaté zkušenosti. Marek Pernička, ředitel společnosti, rekapituluje: „Mám zato, že toto je již naše třetí nebo čtvrtá spolupráce. S panem Rónou jsme totiž začali spolupracovat již asi před šesti lety ještě za ředitelství paní Erbové. Pan Róna si zde nechal vyhotovit sochy kompletně včetně dolešťování a s naší prací byl spokojený. Na druhou stranu my byli spokojeni s jeho zakázkami, protože to je pro nás dobrá publicita.“Kromě dobré publicity mají pracovnící lomu ještě jeden důvod, srdeční. Marek Pernička pokračuje: „A hlavně to je to nejlepší, na co lze náš kámen použít. Vezme se naše žula a nerozřeže se na obrubníky nebo na desky, ale bude stát někde jako kus umění a přežije nás všechny.“Jestli čekáte, že se v kanceláři ruprechtického Ligranitu jednoho dne objevil Jaroslav Róna se skicou gigantické sochy a požadavkem na vylomení kamene odpovídající velikosti, jste na omylu stejně jako já. „Tyto monolity vznikly tak, že jsme se dostali do části našeho nejstaršího lomu Lednice, kde se naskytla možnost takto velký blok kamene vytěžit. Oslovili jsme pana Rónu, on již v minulosti projevil zájem, kdybychom vytěžili něco velkého, ať se mu ozveme. Pan Róna se naší nabídky hned chytil,“ vzpomíná ředitel Pernička. Na tomto místě je třeba připomenout, že to byl husarský kousek. Taková věc se povede jednou za deset, možná za dvacet let a na liberecké monolity nemá ani Mrákotínský obelisk, památník obětem 1. světové války, zdobící třetí nádvoří Pražského hradu, odhalený roku 1928 na počest desátého výročí vzniku Československa. Bylo to poté, co se první verze obelisku roku 1923 při samém závěru transportu rozlomila.Na otázku, zda dva roky, co monobloky leží nečinně v Ligranitu, nejsou dlouhá doba, Marek Pernička bez váhání odpovídá záporně: „ Nám nevadí, že je tady skladujeme. Je to ozdoba pro náš lom a s jejich vyzvednutím nespěcháme.“ Tolik ke vzniku unikátních monolitů. K tomu, jak hodlá naložit s menším monolitem, mi poskytl rozhovor přímo mistr Róna.

Red.: Co bude monument představovat?
Jaroslav Róna: Ta socha se jmenuje Milosrdný bůh 20. století, což je ironický název. V podstatě to je monstrum, protože 20. století podle mě bylo asi nejšílenější století v dějinách lidstva. Tedy zatím a když nepočítáme Čingischána a jeho následovníky. Chtěl jsem udělat takovou varovnou sochu, monolit, který by zároveň evokoval aztécké a keltské sochy a bohy. 

Red.: Pro koho projekt realizujete?
Jaroslav Róna: Šutr nestárne, já stárnu. Kdybych měl čekat, až někdo přijde, tak to bych možná umřel a žádné sochy by nebyly. Takže vyrábím sochy a během času, kdy se vytváří, já na ně sháním peníze a řeším, kde budou. Jinak to dnes realizovat nejde. Pro tuto zatím zájemce nemám, ale jsem rád, že se mi podařilo zaplatit, co jsem zaplatil. Ale vyvíjí se to slibně i s jinýma sochama, takže pokud teď něco prodám, tak budeme moci v pohodě pokračovat. Já vlastně přelévám ty peníze za sochy do dalších soch a můžu si to dovolit i proto, že jsem také malíř a žiju z prodeje obrazů.

Red.: V čem je prodej monumentálních kamenných soch specifický?
Jaroslav Róna: Velké kamenné sochy se těžko nabízejí, protože se nedají nikde vystavovat. Bronzové sochy se můžu snažit dostat někam, kde je uvidí hodně lidí a kde najdou kupce. Teď se mi je podařilo dostat i do zahraničí, například na velkou výstavu do Německa a v srpnu budu mít sochu v Benátkách. Takže já to dělám takto za chodu a z toho, co prodám, financuji tyto velký kamenný sochy. Ty jsou to, co mě teď nejvíc zajímá. Dostat velkou kamennou sochu do krajiny, aby tam fungovala jako solitér. 

Red.: A jak jste v tomto úsilí daleko?
Jaroslav Róna: Pro Milosrdného boha 20. století zatím vyhledáváme vhodné místo, nejlépe takové, které má nějaké tragické historické konotace. Mně se tady líbí, přestavuji si nějaký syrovější hornatý terén, tak jsem myslel, že by mohla být umístěná někde v Libereckém kraji, a asi sochu jako prvnímu Libereckému kraji nabídnu. Ale není to nutné, uvidíme, odkud se mi podaří získat zájemce nebo finančního spolupodílníka. Už jsem do ní dost nainvestoval sám, takže by to nemělo být ani příliš drahé. Zatím, vzhledem k současné situaci, tím nikoho nechci zatěžovat, chápu, že peněz je teď zapotřebí jinde.

Red.: Větší monoblok váží dokonce víc jak sto tun, jaké plány máte s ním? 
Jaroslav Róna: Tak s ním již mám rovněž záměr. Když to je takový mimořádně veliký kus, chtěl bych ho použít pro památník holokaustu na pražském nádraží Bubny, na jehož budování se jako člen správní rady Památníku Šoa Praha o.p.s. aktivně podílím. Peníze bychom nějaké měli získat, ale zatím je fyzicky nemáme, a já tu sochu začal plánovat poměrně nedávno, takže zatím to nemá pevné kontury, je to jen idea. Bude se to odvíjet právě od toho, jak se mi podaří dofinancovat tento projekt. 

Děkuji za rozhovor      Text a foto Mad