Anifilm 2021 je minulostí, ale liberecký zámek zůstává částečně otevřený a hostí pozoruhodnou expozici k filmu Myši patří do nebe

Rodinný animovaný film Myši patří do nebe půjde do kin v říjnu, ale na Anifilmu si již odbyl českou předpremiéru a mezinárodní porota festivalu mu udělila zvláštní uznání. Ovšem historie tohoto ambiciozního animáku se začala psát již před jedenácti lety, kdy režisérka a výtvarnice Denisa Grimmová přišla s nápadem převést do filmové podoby stejnojmennou úspěšnou knížku pro děti autorky Ivy Procházkové.
Filmové zpracování respektuje hlavní dějovou linku knihy o myšce Šupito a jejím úhlavním nepříteli lišákovi Bělobřichovi, kteří se po nehodě dostanou do zvířecího nebe, kde se z nich časem stanou největší přátelé. Scénáristé Alice Nellis a Richard Malatinský ale příběh, který by v knižní verzi stačil tak na dvacetiminutový film, obohatili o další animačně vděčné linky i postavy. Práce na scénáři byla i z toho důvodu poměrně náročná a během několika let postupně vzniklo sedm verzí.
Do Liberce přijel výstavu představit Jan Bubeníček, který film společně s Denisou Grimmovou režíroval, a producent Vladimír Lhoták. Denisu bohužel zdržela ucpaná dálnice, takže na vernisáži chyběla. Pro producenta Vladimíra Lhotáka a režisérku Denisu Grimmovou to byl první film, Jan Bubeníček si sice celovečerní debut odbyl Smrtelnými historkami, animovaným kombinovaným trikovým filmem pro dospělé, ale celkově byla tato producentsko – režisérská trojice potenciálními investory vnímána jako debutantská, což mělo vliv na získávání peněz.
„Na takový velký projekt se peníze shánějí i obecně poměrně dlouho. Nám financování trvalo asi čtyři roky. Prali jsme se s tím, že jsme věděli, že takto náročný scénář jsme schopni zpracovat jen za určitého finančního komfortu a že potřebujeme více peněz, než jsme schopni sehnat v České republice. Proto film vznikl jako mezinárodní kooprodukce. Jeho rozpočet je devadesát milionů korun,“ vysvětluje Vladimír Lhoták.
Cestu k cíli lemovaly i absurdní situace. Vladimír Lhoták vzpomíná: „Byli jsme v paradoxní situaci, kdy na jedné straně jsme v České republice museli vysvětlovat, proč potřebujeme tolik peněz, když se animované filmy dají u nás realizovat výrazně levněji. Na straně druhé jsme z pohledu evropského rozpočtu museli ubezpečovat partnery, že kvalitní film za tyto peníze dokážeme vyrobit. Evropské animované filmy se totiž běžně vyrábějí za dvojnásobek až trojnásobek. Panovala tedy obava, zda to za ty peníze nebude ošklivé, lacině působící.“
Z původně české produkce se tedy stala produkce mezinárodní. K českému Fresh Films & Hausboot přibyl francouzský Les Films du Cygne, polský Animoon a slovenský Cinemart. Mezinárodní se stala i výroba filmu. Tak například klasicky se animovalo v Praze a ve Francii se dodaly sekvence počítačové animace a speciálních efektů. I distributora má film francouzského a již je prodán v patnácti teritoriích. Například do Velké Británie, Španělska, Portugalska, Ruska, Izraele, do severní Afriky a na Blízký východ.
Mezinárodní je rovněž herecké obsazení. Asi třetina loutek, většinou hlodavci, totiž vznikla v polské Lodži. Další skupina se zrodila na Barrandově v bývalém studiu Jiřího Trnky a některé protagonisty vyrobila přímo výtvarnice Denisa Grimmová u sebe doma. „Poměrně dobrodružné bylo to čekání, jak si spolu před kamerou sednou loutky vyrobené na různých místech. Především Polka myška a Čech lišák. Naštěstí to dopadlo dobře,“ konstatuje spolurežisér Bubeníček.
V řadě případů musely být použity netradiční postupy. Například kvůli zahraniční kooperaci nešlo loutky modelovat běžnou metodou, protože by se během transportu modelovací hmota roztekla. Takže se podklady vytvářely v počítači a posílaly jako data a Poláci si modely tiskli na 3D tiskárně.
Na české poměry byl velkorysý také počet pracovišť, kterých bylo jedenáct, z toho na osmi se souběžně natáčelo. Díky tomu štábu stačilo na výrobu filmu čtrnáct měsíců. Jan Bubeníček dodává: „U nás se natáčí běžně třeba na dvou placech zároveň, protože studia mají omezenou prostorovou kapacitu. Naproti tomu, když jsme byli na exkurzi u Wese Andersona, viděli jsme natáčení Psího ostrova na sedmdesáti placech zároveň. Tam byl frmol srovnatelný s hraným filmem.“ 
Hlavní protagonisté byli tedy velmi vytížení, ačkoliv například myší bylo deset kopií a lišáků osm. Důvodem bylo i to, že loutky musí často do "nemocnice" loutek. „Pro každé políčko filmu se na loutku musí sáhnout, a když má záběr tři sta oken, tak se na ni sáhne třistakrát a loutka se tím ničí,“ připomíná Jan Bubeníček. Takže při stavění nových scén a při prostorových zkouškách opět zaskakovaly náhledové 3D printy.
Dekorace vyrobila česká truhlárna Zdar a bylo jich vyrobeno osm desítek. Po natáčení je odvezly tři kamiony. Kromě dvou dekorací a asi dvaceti loutek, které jsou ve Francii ve stálé expozici muzea animace, jsou na liberecké výstavě k vidění všechny ucelené scény a herci. Takže máte unikátní možnost nahlédnout nejen pod pokličku natáčení animovaného filmu, ale především si můžete důkladně a do všech detailů prohlédnout většinu kulis a všechny protagonisty, z nichž někteří se na filmovém plátně mihnou jen na pár minut nebo dokonce vteřin. 
Jestli se divíte, proč si při naší slavné tradici animovaných filmů necháváme vyrábět loutky v Polsku, můžu vás ujistit, že jsem se divil také. Jan Bubeníček mě uvádí do obrazu: „Polsko má podobnou historii animovaného filmu jako Česká republika. I jejich ohromná státní studia zkrachovala, ale později než u nás, takže Poláci mají dodnes týmy, které pracují společně a mají větší kapacitu než my. U nás je dost malých studií a umíme animované filmy dělat, ale je tu malá kapacita a spousta úzce specializovaných odborníků šla bohužel dělat něco jiného.“
Příčin ale bylo více, Jan Bubeníček pokračuje: „My potřebovali desítky loutek, které navíc měly mít mimické schopnosti, což se u nás moc nepoužívá. Dalším důvodem bylo, že i taková věc jako loutky se vyvíjí. Vyvíjejí se nové hmoty na odlévání, na kostry a tak dále a to oni umí. S Poláky jsme rádi spolupracovali a hodně věcí jsme se od nich naučili. Například lišák má asi patnáct pohyblivých částí jen v obličeji, to jsme se zpětně učili od těch Poláků.“ 
Výstava má být otevřená do konce roku, ale neváhejte, příležitost nahlédnout takto do zákulisí výroby celovečerního animovaného filmu hned tak nebudete mít, což potvrzuje i producent Lhoták:
„Je to výstava pro všechny lidi, co si rádi hrají. Věci z loutkových filmů jsou fascinující v tom, kolik obsahují neuvěřitelných krásných detailů. V tomto měřítku a z jednoho filmu se to navíc opravdu málokde vidí. I proto, že ty věci nejsou zase tak trvanlivé, aby o moc přežily výrobu filmu. Kdybychom tuto výstavu chtěli uspořádat za pět let, bude tu polovina exponátů.“
A Pavel Horáček, programový ředitel Anifilmu, dodává: „Chceme se hodně orientovat na školní skupiny. Sociální zázemí zámku je v pořádku a místnosti se dají temperovat, takže zima by tu být neměla ani koncem roku. To problém není a věříme, že zvláště s říjnovou premiérou filmu o výstavu bude velký zájem.“
Text a foto Mad