Dorota Sadovská,  Alannah Robins, Alma Lily Rayner, Slovenka, Irka a Izraelka, trojice, která do Lázní importovala Spiritualitu i Návod na přežití

Spiritualita Doroty Sadovské a Alannah Robins, umístěná v chodbách vedoucích nad Podbazénovým sálem, bude otevřená do 2. ledna 2022. Jde vlastně o dvojvýstavu, protože umělkyně vystavené práce vytvořily nezávisle na sobě. Kurátorka Lenka Sýkorová odvedla dobrou práci, když jejich tvorbu propojila. Výstava objevuje překvapivě mnoho styčných ploch, a jakkoli to může znít paradoxně, odlišné pojetí spirituality obě autorky svým způsobem spojuje.
Slovenka Dorota Sadovská, absolventka VŠVU v Bratislavě a École Nationale des Beaux Arts ve francouzkém Dijonu, je od počátků své tvorby solitérem slovenské umělecké scény a je velmi dobře známá i v Česku. Pravidelně vystavuje prakticky po celé Evropě a její díla již visela, mimo jiné, i v USA, Japonsku a Mexiku.Sadovskou baví nabourávat klasická schémata, ale na rozdíl od některých jiných tvůrců to nedělá pro efekt a získání pozornosti. Její výpravy napříč nalinkovanými zvyklostmi jsou vždy v zájmu vyjádření myšlenky a nutí diváka k novému pohledu na věc. Současně pracuje s médii fotografie, videa, kresby i velkoplošných projekcí. Za zmínku stojí i to, že autorka vydává vlastní lifestylový časopis (například poslední číslo je ke stažení na www.sadovska.sk.)
Obrazy Sadovské často vstupují do prostoru, vytvářejí komplexní obrazové instalace. V jejím díle jsou jasně čitelné zejména dva předměty zájmu, tělesnost a v kontrastu s ní křesťanská ikonografie. Nebo že by ne v kontrastu, ale v souladu? Nebo jde o nalézání spirituality skrze formy a gesta těla? Odpověď na to můžete na liberecké výstavě hledat sami, protože velkou část v lázeňských „katakombách“ vystavených děl tvoří právě obrazy svatých a s nimi spojená křesťanská spiritualita. 
Nepoučený divák, nevěnující se cíleně ikonografii, to ale pravděpodobně pozná jen z popisků. Svatým totiž chybí nejen jejich atributy, ale i oděv a vlasy. Obrazy jsou monochromatické, malba je často redukována do linky, takže například hned první vystavené dílo, ikona Madony, se v podstatě stává piktogramem.
Tento přístup autorce umožňuje nacházet ve spiritualitě svatých nové významy, dnes mnohdy velmi aktuální. Panna Marie s Ježíšem může viset v kostele stejně dobře, jako by mohla být logem kampaně za svobodné kojení na veřejnosti. V porovnání s aktivistickými akcemi performerek kojících pod dohledem televizních štábů v bankách nebo v metru mi Madona Doroty Sadovské, svého času promítnutá na mrakodrap Slovenské národní banky v Bratislavě, přijde být mnohem výmluvnější. 
Nebo obraz sv. Zdislavy, mající přímou vazbu na náš region. Autorka jeho genezi vysvětluje takto: „Byli jsme loni v létě s celou rodinou v Jablonném a svatá Zdislava vznikla po rozhovoru s dominikány jako úvaha o přirozené roli ženy a jejím běžném životě. Vždyť sv. Zdislava byla i matka, měla čtyři děti.“ Až si výstavu projdete, určitě vás napadne, jak asi na neortodoxní interpretaci křesťanské ikonografie reagují věřící a církevní kruhy. Nabízí se příklad. Příští týden papež František navštíví Slovensko. Poslední mši bude sloužit pod širým nebem v Šaštíně, což je slavné poutní místo u hranic s Českem. Tým architektů, který navrhoval liturgický prostor, vyzval Dorotu Sadovskou, takže jediný obraz, který tam bude viset, bude její sv. Josef. „Velmi mě to překvapilo, místo toho, aby tam dali nějakou historickou kopii, tak vyzvali mě. Církev byla ráda, že vznikne něco nového,“ konstatuje umělkyně. 
Některá díla jsou vyřezána do plátna, stávají se tak prostorovými a světlo, ať již dopadající nebo procházející, získává novou roli. Stíny, které objekty vrhají, jsou podpisem prostředí, novou iterpretací, kresbou světlem, která zmizí s koncem výstavy. Tento efekt pomíjivosti může sloužit jako oslí můstek pro přechod k dílu Alannah Robins, umělkyně rozročené mezi Irskem a Švédskem, která hry světel a stínů využívá i jako základní vyjadřovací prostředek. Každopádně to je jeden z můstků, který obě autorky spojuje.

Alannah Robins je nejen vizuální umělkyní, ale i zpěvačkou a aktivistkou. Absolvovala National College of Art and Design v Dublinu a byla zakládajícím členem Asociace atlantských umělců. Devět let rovněž vedla kolektivní studio a prostor galerie. Středobodem jejího zájmu jsou vztahy mezi spiritualitou a přírodou.
Na svém webu má Alannah Robins proklamaci, která dává návod, jak vnímat to, co v Lázních vystavuje. Cituji alespoň úvod: Věřím, že mýtus je pravdivější než historie. Věřím, že umělecký proces je vizionářský a že umělecká zkoumání povahy reality mají potenciál připravit cestu pro vědecké objevy. Jak řekl James Baldwin: „Účelem umění je položit otázky, které byly skryty odpověďmi“. 
Alannah Robins programově pracuje se světlem a se stíny, které její různě perforované objekty vrhají. Některé součásti se vznášejí volně v prostoru a tak se žádný okamžik nemusí opakovat. Další úhly pohledu objevíte, když budete prostor zkoumat výřezy v jejích obrazech. Prvek pomíjivosti autorka vkládá do některých vizí také zakomponováním svých vlasů.
Alannah Robins se na komentované prohlídce pro novináře nepochlubila, že je zakladatelkou a ředitelkou programu a rezidence Interface pro vizuální umělce, tanečníky, hudebníky a spisovatele v irském národním parku Connemara. Interface se nachází ve staré líhni lososů a nabízí mezinárodním umělcům příležitost prozkoumat průniky mezi vědeckým výzkumem a uměním v oblasti výjimečných přírodních krás.

V prvním nadzemním patře Lázní se můžeme v rámci již dvacáté osmé Intervence, cyklu představujícího finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, seznámit s Návodem na přežití umělkyně a aktivistky Almy Lily Rayner. Jde o jeden z nejvíce procesuálních společensky angažovaných projektů loňského ročníku. V místnosti je nainstalován vlastně jediný objekt. Tvoří ho velkoplošná projekce promítající výpovědi lidí, kteří prožili těžké, většinou sexuální trauma nebo se museli vyrovnat se svojí jinakostí a hledají nebo již našli cestu z toho ven. Podlaha je poseta dekami, na kterých můžete v klidu spočinout a pročíst si i tištěné materiály. Takže budete-li odhodlaní nahlédnout do tohoto světa, často skrytého násilí různých podob, budete si muset udělat čas.
Alma Lily Rayner se narodila v Tel Avivu, ale žije a tvoří v Česku, kde absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění a studovala i na UMPRUM a na FAMU. Pracuje s různými digitálními médii, audiovizuálním „zbytkovým materiálem“ a textem nebo mluveným slovem. Programově se zabývá sociopolitickými tématy spojenými s otázkou genderu, traumat a neviditelných forem násilí.
Vlastně není divu, Alma Lily Rayner byla sama obětí sexuálního násilí ve vlastní rodině. Nakonec přetrhala pouta a odešla do České republiky. Přestože jsou její projekty velmi osobní, jsou svázané s dlouhodobým výzkumem a zpochybňují dominantní mocenské systémy. Umělkyně své práce, přesahující často do veřejného prostoru, představila například v Praze, Berlíně, Paříži, Jeruzalémě nebo Benátkách. 
Návod na přežití propojil kolem dvou až tří desítek zájmových skupin lidí a vytvořil platformu pomáhající nejrůznějším způsobem postiženým lidem, takže zde nejde zdaleka jen o umělecký rozměr a jednorázovou záležitost, ale o projekt, který je živý a bude pokračovat. Instalace v Lázních vychází z projektu speciálně tvořeného pro výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020 v galerii PLATO Ostrava. Tam výstava sice trvala celých osm měsíců, ale kvůli koronavirovým restrikcím si ji zájemci mohli prohlédnout jen jedenáct dní. V Liberci bude Návod na přežití otevřený k vašemu studiu až do 5. prosince 2021 (tedy doufejme).

Text a foto Mad