Z vesnických kostelíků se stávají chátrající zamčené pomníky minulosti, skončí tak i vlastibořický kostel sv. Kateřiny Alexandrijské s dřevěnou zvonicí? 

Kostel (MAPA) má místo zdaleka viditelné věže dřevěnou zvonici a v areálu hřbitova se schovává za vzrostlými kaštany, takže je lehce přehlédnutelný. To možná vysvětluje důvod povzdechu Jany Hartlové, starostky Vlastibořic. Před vypuknutím Noci kostelů se mi svěřuje: „Doufám, že dnes přijdou lidi, protože když jsme pořádali první advent, tak nás překvapilo, kolik lidí vůbec neví, že tu máme takovýto kostel, a moc dalších ani nezná jeho historii. A mluvím i o starousedlících.“Velká škoda. Gotická stavba kostela s barokními a dalšími pozdějšími úpravami je sice zvenčí zajímavá snad jen tím, že nemá klasickou siluetu venkovských kostelů, přesto je celý areál svým způsobem výjimečný a skrývá řadu pozoruhodností a hádanek, které možná již nikdy nebudou vyřešeny.Může za to v první řadě skutečnost, že samotné Vlastibořice patří mezi nejstarší sídla našeho regionu. Tím nemyslím archeologické nálezy (uložené v českodubském, turnovském a svijanském zámeckém muzeu) dokládající, že oblast byla osídlena již před osmi tisíci lety, ale fakt, že první písemná zpráva, spojená s místní tvrzí, pochází z roku 1357.Stopy po tvrzi nehledejte, nacházejí se na soukromém pozemku a pozná je jen znalec. Ale projdeme-li se po vesnici plné malebných, evidentně velmi starých chalup, nalezneme další doklady stáří vesnice. Například památná vlastibořická lípa velkolistá (MAPA) podle některých odhadů pamatuje Jana Žižku (1360 - 1424), což je u kolosu, který je 22 m vysoký a jehož kmen má obvod 6,5 m, zcela reálné. Ostatně, v Česku jsou i lípy tisíc let staré. Vedle lípy stojící podstávkový dům patřil mezi první tři statky ve vsi a jeho historie tedy rovněž možná sahá až do 14. století.Co se stáří kostela sv. Kateřiny Alexandrijské týče, máme tu hned první kuriozitu. Významný historik J. V. Šimák (1870 - 1941) kostel v jedné ze svých raných prací nesprávně umístil již do století dvanáctého. Nevím, zda farář sloužící v kostele za 2. světové války četl Šimáka, nicméně jeho tvrzení, že takzvaný sanktusník sv. Jiří v malé kostelní vížce pochází ze 12. století, zachránilo zvon, ve skutečnosti odlitý až na počátku 18. století, před roztavením pro říšská děla. Dnes víme, že kostel je prvně písemně doložen roku 1352, reálně tedy bude ale starší.Asi hlavním lákadlem interiéru jsou za oltářem schované čtyři renesanční náhrobníky rodiny Kejů z Kyjova z let 1580–1619. Starší dva, evidentně původně zapuštěné do podlahy, mají český nápis, který je čitelný jen u muže. Náhrobník ženy je zcela ochozený, takže o jménu tajemné paní se dá jen spekulovat a co se vzhledu týče, můžeme nechat fantazii pracovat naplno. Skutečnou kuriozitou jsou mladší dva náhrobníky na paměť dětem, které byly zhotovovány jen ojediněle.Na kůru objevíme dva nástroje, malé varhany a pianino, přemístěné sem po zrušení školy. (Školu měly Vlastibořice již od roku 1617, zrušena byla pro malý počet dětí roku 1981). Když jsem pátral po stavu varhan, Miroslav Maňásek, který je administrátorem kostela již dvacet let, mi sdělil, že je nikdy hrát neslyšel a že měchy jsou uložené na půdě. Škoda, kdyby nástroj prošel alespoň částečnou rekonstrukcí, byl by krásným příkladem malých venkovských varhan.Kostelní loď kdysi lemovala vyřezávaná křížová cesta Dominika a Konstantina Buškových, řezbářů pracujících ve službách Rohanů. Toto historicky i umělecky cenné dílo si církev, zřejmě z obavy před zcizením, odvezla do litoměřického archivu. Tam je sice v bezpečí, ale bohužel skryto očím diváků.Naštěstí dnes kostel zdobí velmi povedená moderní křížová cesta z roku 2006, dílo studentů kvinty a sexty gymnázia Jeronýmova v Liberci. Z konce 18. století a pak z doby Rohanů, majících nad portálem kostela svůj erb, pochází i další dřevěná výzdoba kostela. Ve druhé polovině 19. století také vznikly plány na rozšíření kostela, k němuž ale již nedošlo.Pro návštěvníka je určitě atraktivní samostatně stojící dřevěná zvonice, která je na rozdíl od kostela z ulice zdaleka viditelná. Zvonice je doložená roku 1632, tedy pochází ze stejné doby jako slavná zvonice v Rovensku pod Troskami, přičemž signování na hlavním nosném trámu je z roku 1671. Dřevěné obložení pochopitelně prošlo několika výměnami.Zvonice měla původně tři zvony. Válečná rekvírování přežil jen zvon sv. Václava, vyrobený ve druhé polovině 15. století nebo ještě spíše na počátku 16. století. Za 1. světové války byl zrekvírován cenný zvon odlitý Valentinem Lišákem mezi lety 1739 až 1740. Představu o něm dávají na poslední chvíli udělané odlitky výzdoby.Jak bylo řečeno, kostel a zvonice jsou součástí areálu hřbitova. Do něj ještě patří barokní márnice zajímavá tím, že v ní byly uschovány kosti 140 obětí moru sužujícího kraj roku 1771. I hřbitov má své zajímavé náhrobky. Pochována zde byla řada osobností, které se podílely na stavbě novogotického Sychrova (například rodina Bušků), a uložena zde jsou i těla dělníků, kteří zahynuli během stavby sychrovského tunelu.Potenciál kostela a jeho areálu je tedy velký, ale zřejmě nikoliv v náboženské rovině. V současné době by vám na spočítání lidí, kteří se dvakrát měsíčně účastní bohoslužeb, někdy stačily i prsty jedné ruky. Otázkou je, jak kostelu vrátit smysl nebo mu dát novou funkci, a hlavně, z čeho investovat nutné rozsáhlé opravy. Odpovědi na tyto dvě zásadní otázky mi byly o páteční Noci kostelů zodpovězeny jen částečně a naopak vyvstaly otázky nové."Co bych navrhoval pro oživení zájmu o kostel? Musel bych o tom popřemýšlet. Já zajišťuji bohoslužby a opravy nejen tady, takže se člověk nenudí a na fantazii už mnoho času nezbývá,“ rozpačitě odpovídá na mou otázku člověk nejpovolanější, dlouholetý administrátora kostela Miroslav Maňásek, který má na starosti celkem čtrnáct kostelů. Pak doplňuje mé znalosti o poznatek, že například koncerty by se tu pořádat mohly, ale to není v pravomoci faráře, nýbrž přímo litoměřického biskupství.Na akci přítomný regionální historik Adam Rejha z Národního památkového ústavu, územní památkové správy na Sychrově, je pro zachování stávající funkce. Vysvětluje: "Já obecně, pakliže to je možné, bych kostelu ponechal jeho původní funkci, protože adaptace může poškodit jeho historickou hodnotu. Také jde o to, že jde o kultovní místo, takže i z toho důvodu bych byl velmi opatrný."Starostka Vlastibořic Jana Hartlová o získání kostela za účelem revitalizace například na komunitní centrum, jak to udělali v Bílém Kostele, neuvažuje. Nové zastupitelstvo své síly již napřelo do opravy společenského domu s restaurací a sálem. Nicméně osud celého areálu jí rozhodně není lhostejný. "Byli bychom rádi, kdyby se opravilo všechno, ale chybí zde komunita věřících, která by to rozhýbala. Církev nám bezúplatně předala hřbitov, o který se staráme. Nabízeli nám i kostel a zvonici, ale my jsme malá chudá obec a na opravy nemáme. Přiznám se, že o kostelu jsme zatím ani neuvažovali. My bychom hlavně měli zájem o zvonici, kterou máme i ve znaku a na vlajce obce. Tak té bychom si velmi vážili. Samozřejmě bychom ji v první řadě museli opravit. My ji dokonce i používáme. Když někdo zemře, tak jdeme zvonit,“ říká Jana Hartlová. Vlastibořičtí se snaží dělat i historické přednášky nejen pro místní obyvatele. Například pro Klub českých turistů uspořádali se souhlasem pana faráře exkurzi do kostela a do zvonice.Takže se dostáváme ke druhé otázce, a to kde získat peníze, aby se kostel se zvonicí nestal nebezpečným. Vzhledem k počtu účastníků bohoslužeb z milodarů asi těžko, ačkoliv Vlastibořice veškerý obnos, který se vybere na akcích vesnicí v kostele pořádaných, předávají faráři Maňáskovi. Severní část kostelní střechy pomohl opravit Liberecký kraj, jižní strana po opravě zoufale volá. Trochu paradoxní je, že zatím se ani nikdo neodvážil odhadnout, jak vysoké investice by byly na celkovou rekonstrukci zapotřebí. Starostka konstatuje: "Byli tu památkáři z NPÚ a stav zhodnotili tak, že investice by byly zapotřebí veliké. Ani řádově neřekli jak veliké. Po jejich návštěvě ale církev pár malých oprav a úprav již udělala. Také jsme se s panem farářem domluvili na nějaké další spolupráci." Použít bohužel nelze ani kouzelné slovíčko dotace. Tu by, teoreticky, mohly Vlastibořice podat, ale kostel by jim musel patřit, a jak bylo řečeno, do takového závazku se jim zatím jít nechce."Kdysi to bylo vymyšleno docela chytře, kostely byly vázány na velké pozemkové vlastníky, ti měli povinnost údržby a fungovalo to. To dnes neplatí, ale protože jde o součást našeho kulturního dědictví, měla by to být povinnost státu, což je koneckonců vyjádřeno i v památkovém zákoně,“ připomíná historik Rejha. S jeho názorem na věc nebude, zvláště po stále diskutovaných církevních restitucích, řada lidí souhlasit. Takže rébus zatím nemá jasné řešení. Vlastibořický kostel je přitom jen jedním z mnoha. Oproti jiným kostelům má ale lepší pozici alespoň v tom ohledu, že je svým způsobem jedinečný nejen svojí solitérní dřevěnou zvonicí. Nyní jde o to, aby někdo přišel s vizí a především s penězi.
Text a foto Mad