Kdyby bulvár existoval již v 17. století, byl by gotický hrad Kumburk pro pisálky zlatou žílou

03. 12. 2020 | 0:00

Kumburk, jedna z nejromantičtějších zřícenin Českého ráje, je opředený řadou legend, z nichž přinejmenším jedna se zakládá na pravdě, ale lidovým podáním byla upravena tak, že by si zasloužila zařadit jako varovný příklad dezinformací do skript pro začínající žurnalisty. Zbytky tohoto gotického hradu ovšem stojí za návštěvu především proto, že místo má úžasný genius loci za jakéhokoliv počasí, tedy i za mlhy a jinovatky, jak se vám v obrazovém tipu na výlet pokusím dokázat.  

Hrad Kumburk (MAPA) leží sice těsně před východní hranici našeho kraje, ale autem je dobře dostupný. Z Liberce dojedete skoro až pod něj asi za hodinu. K dispozici jsou dvě polooficiální parkoviště. Jedno poměrně velké se nachází u rozcestí Skalka pod Kumburkem vedle silničky ze Zboží do Brda. Druhé je menší, ale leží prakticky pod hradem. Pojedete-li od Žďáru u Kumburku, tak hned na první křižovatce nikam neodbočujte a pokračujte rovně kolem hospody Klepanda po úzké asfaltce (tedy pakliže ji někdo již neopatřil zákazem vjezdu). Překvapivě slušná silnička vás dovede do lesa až k místu pro tři až čtyři auta u rozcestí Kumburk zřícenina odbočka. Odsud to máte na hrad jen tři sta metrů, ale v sezóně nebo o víkendu může být plácek obsazen hradní posádkou.Na letecké fotografii je i dnes jasně patrné, že Kumburk má pro naše území netypické koncentrické uspořádání. (Foto: Zdeněk Fiedler, Wikimedia Commons)Zvolíte-li vlak, strategicky dobře je umístěná zastávka Syřenov na trati z Lomnice nad Popelkou do Staré Paky. Cesta z nádraží na hrad je značená žlutě. Na silničkách v okolí hradu je rovněž několik autobusových zastávek. Možných kombinací dopravních prostředků je tedy několik. Bohužel vás musím varovat, že jsem nenašel žádné spojení, které by cestu konkrétně z Liberce zvládlo rychleji než za dvě a půl hodiny.Výchozí bod nedaleko rozcestí Skalka pod Kumburkem.Nejlepším dopravním prostředkem je tedy vlastní automobil a výchozím bodem rozcestí Skalka pod Kumburkem. Nemusíte ani po červené, jak vám bude radit rozcestník. Nejjednodušší je dát se přímo za nosem po sousední polní cestě. Po asi 150 až 200 metrech se k vám připojí zleva červená značka, kterou jste prve odmítli. Po cestě (a červené značce) pokračujte dále k výše zmíněnému parkovišťátku a přístřešku rozcestí Kumburk zřícenina odbočka. Odsud se dáte vzhůru do kopce přímo k hradu. Jak prosté, milý Watsone!Rozcestí Kumburk zřícenina odbočka, odsud na Kumburk zbývá asi tři sta metrů.Zajímavé obohacení cesty můžete zažít, vyrazíte-li ze Skalky lesem po červené, jak radí rozcestník. Snadno se vám totiž stane, že již asi po 70 metrech minete nenápadné vidlicové rozdělení cesty, protože nesprávný směr vlevo je podstatně čitelnější nežli směr správný. Máte-li dobrou navigaci, nemusíte se potupně vracet, ale neohroženě pokračujte dál, jak naznačuje MAPA, paradoxně si zkrátíte cestu a nejen to, narazíte na pěšinu, vedoucí na Kumburk od jihu a procházející velmi zajímavou lesní partií, mající zvláště nyní v hlubokém podzimu uhrančivou a tajemnou atmosféru. S vaší červenou značkou se potkáte pár desítek metrů před první hradní branou.Lesy pod Kumburkem mají v pozdním podzimu neopakovatelnou atmosféru.V širším okolí hradu Kumburk byly vykopány archeologické nálezy z mladší doby kamenné, doby bronzové, železné i z ranného středověku, což výmluvně dokládá, že kopec měl startegický význam od nepaměti. Nicméně, hmotné důkazy, které by pomohly přesněji určit založení hradu, se zatím nenašly. Předpokládá se, že se tak stalo na přelomu 13. a 14. století a není vyloučeno, že hrad stojí na místě mnohem starší strážní pevnosti. Kumburk zřejmě založili Markvartici, což byla větev rodu Hronoviců. (Z téhož rodu pocházel i Pakoslav, zakladatel blízké Staré Paky.)Z mlhy se konečně vynořují obrysy kdysi nedobytných zdí.Hrad je poprvé písemně doložený až roku 1325 jako majetek Markvarta z Goldenburka. Ano, hrad měl původně název podstatně honosnější a podle jedné legendy byl plný zlata, měl dokonce zlatou střechu. Pan Markvart totiž uzavřel smlouvu s ďáblem. Goldenburk (Zlatý kopec) zmutoval na Koldenburk, Kolmburk, Kolburk a ten pak na dnešní Kumburk. Zmínka o zlatu zůstává záhadou, stopy po těžbě zlata, které by původní název elegantně vysvětlovaly, nebyly nalezeny. Že by měla pravdu pověst o zlatém pokladu v útrobách hradu, hlídaném velkým ohnivým kohoutem se žhnoucíma očima?Kumburk, dnešní vstup do hradu.Do velikosti, kterou dává tušit zřícenina i dnes, vyrostl původně malý hrad v celkem šesti etapách. Zásadní byla etapa třetí v letech 1360 až 1370, kdy vznikla i legendami opředená kulatá Panenská věž, a etapa čtvrtá na přelomu 14. a 15. století, do které je datována masivní hranolová věž. Dvě závěrečné přestavby měly především zlepšit obranyschopnost. Finální podobu dala Kumburku přestavba v letech 1454 až 1460, kdy vznikla dnešní první brána a obranný val byl osazen šesti baštami, z nichž jedna byla dělová, takže umožňovala aktivní obranu, což bylo ve své době celkem unikátní.Kulatá věž, někdy mylně spojovaná s vězněním Elišky Kateřiny Smiřické.Podrobnosti naleznete na www.nasepojizeri.cz. Dalšími velmi dobře vedenými zdroji informací jsou přímo oficiální stránky hradu www.kumburk.cz a www.interregion.cz. Hrad se vyznačoval na našem území netypickým koncentrickým uspořádáním, což je krásně vidět na letecké fotografii a poznáte to na vlastní nohy i vy, až budete stoupat do hradního centra. Na Kumburku stále chodíte dokola, ale vždy o patro výše.Na Kumburku se vystřídalo mnoho majitelů a rodů, a jak jsem již předeslal, váže se k němu řada pověstí. Kromě té o pokladu a kohoutovi to je například legenda o Meluzíně a Bílé paní (viz například babinet.cz) a o podzemních chodbách, údajně vedoucích až do Jičína (!). Kumburk ale žádné berličky legend nepotřebuje. Fascinující jsou osudy osob zcela reálných. Mě zaujala zejména osobnost Hynka Krušiny a tragédie rodu Smiřických.Vnitřek jedné z obranných věží.Pan Hynek Krušina převzal panství po smrti otce (Jan z Lichtenburka) velice mlád. Tedy převzal, o majetek se musel soudit, částečně i mečem, dokonce až s královnou. Možná i proto byl nejprve příznivcem umírněnějšího křídla Husitů a vedl řadu úspěšných tažení proti Zikmundovi. Husitské hnutí však zdaleka nebylo jednotné, jak ještě před časem proklamovaly učebnice dějepisu, a problémy Hynka Krušiny s radikálním křídlem, například přímo s Janem Žižkou, narůstaly. Žižka dokonce plenil Krušinovy statky. Roku 1427 se Krušina poddal Zikmundovi a byl potom naopak jeho oddaným služebníkem, což bylo velmi pragmatické rozhodnutí, za které byl po bitvě u Lipan císařem štědře odměněn.Bývalé centrum hradu.Mediálně zajímavá a mezi příběhy z historie hradů a zámků vysoko vyčnívající epizoda se odehrála za vlastnictví mocného rodu Smiřických, který vše, včetně Jičína, získal roku 1607. Hrad tehdy již neobývali osobně Smiřičtí, ale byl sídlem správce, vězením a servisní základnou. Ústřední postavou toho příběhu byla Eliška Kateřina Smiřická. Pověsti hovoří o její nešťastné lásce k neurozenému kováři, dlouhém věznění na Kumburku a o vysvobození statečným rytířem. Verzí je více, často spojených s legendou o Meluzíně. Skutečný průběh událostí, badateli zrekonstruovaný na základě dobových zápisů, byl poněkud jiný, a přiznejme si, že z dnešního úhlu pohledu mnohem peprnějšíNa vrcholu lze vlézt do velkého podzemního sálu.Eliška zřejmě byla sexuálně nezdrženlivá, jenže mnoho krásy nepobrala a navíc byla pokřivená nemocí či po úrazu. Takže záletníci, natož potencionální nápadníci, kolem ní nekroužili. Eliška si tedy muže lovila sama a využívala k tomu své postavení. Za její chování ji matka sice nechala zmrskat, ale to Elišku neodradilo a stalo se osudným kováři Jiřímu Wágnerovi. Kovář tušil, co mu hrozí, a na výzvy k návštěvě nereagoval, ale Eliška úmyslně poškozovala různé náčiní a Wágner byl nakonec v sídle Smiřických častěji, než by chtěl, a byl pravidelně znásilňován. Později u soudu dosvědčil, že ho Eliška několikrát přinutila k souloži, ale o tom dále. Oproti legendě se Eliška takto nenechávala uspokojovat na jičínském panství, ale v Kostelci nad Černými lesy.Potvrzeno, tady skutečně straší Meluzína.Pověst dále praví, že když se o nerovné lásce dozvěděl Eliščin otec Zikmud Smiřický, odvezl ji na Kumburk do vězení v Panenské věži. Některé prameny dokonce uvádějí, že byla vězněna na Hrubé Skále. Pravda je taková, že v Panenské věži vězení opravdu bylo. Podle malého půdorysu a archeologických nálezů soudě to bylo vězení nesmírně kruté, které by při delším pobytu připravilo o rozum a pak i o život každého chlapa, natož ženu. Eliška byla na Kumburk přemístěna z domácího vězení v Kostelci, do jakéhosi vyhnanství, aby dále nepoškozovala pověst rodu svým chováním. Na Hrubé Skále byl uvězněn kovář Wágner a Eliščina služebná jakožto spolupachatelka smilstva své paní.Nově zbudovaná vyhlídková plošina.Navzdory tomu, že starý Smiřický zemřel vzápětí po tomto sexuálním skandálu a že roku 1610 umírá i jeho žena Kateřina, zůstala Eliška na Kumburku vězněna i nadále, celkem tedy jedenáct let. V tomto bodě se pověst zakládá na pravdě. O nezištném a hrdinném vysvobození nebohé Elišky Jiřím Ottem z Vartenberka lze ale s úspěchem pochybovat. Otto, zvaný Kulhavý, mimochodem poslední potomek rodu, který kdysi Kumburk založil, byl opravdu chudý, ba zadlužený. Naproti tomu Eliška byla teoreticky majitelkou poloviny impozantního majetku Smiřických. Původně měla sice sourozenců víc, ale nejstarší Jaroslav zemřel již roku 1611, nejmladší mužský potomek Jindřich Jiří byl slabomyslný a tedy z dědictví vyloučený. Respektovaný Albrecht Jan organizoval druhou pražskou defenestraci, takže se o Jičínsko příliš nezajímal, a zdejší kraj fakticky ovládala mladší Eliščina sestra Markéta Salomena a Eliška jí překážela, což byl skutečný důvod dlouhého zajetí Elišky na Kumburku po smrti rodičů. Po smrti slavného Albrechta Jana roku 1618 se naplno rozhořela bitva o dědictví. Takže za romantickou legendou o hrdinství ve jménu záchrany vězněné šlechtičny se skrývá příběh intrik a pragmatismus ve jménu mamonu. Romantické na tom snad bylo jen to, že se Eliška nechala roku 1619 unést za hluboké nociKumburk učaroval i Karlu Hynku Máchovi. Jeho návštěvu připomíná pamětní deska.Okamžitě následovala svatba a Otto s Eliškou vítězně zabrali Jičín, ale šťastně až do smrti nežili. Zikmundova poslední vůle totiž trvala na tom, že dcery, mají-li se stát dědičkami, musí být před vstupem do manželství panny. Otto sice prohlásil, že Eliščina panenská blána byla neporušená, ale Salomena, spolu se svým již druhým manželem Slavatou, rozdělení dědictví celkem důvodně hnala k soudu. Její nárok na veškerý majetek měla potvrdit již výše zmíněná výpověď kováře Wágnera. Ano, otázkou je, zda nebyla sepsána pod nátlakem, vždyť nebožák byl stále vězněný na Malé Skále, ale to již asi nikdo nezjistí. Do případu se vložil dokonce sám král a nechal Ottu, odmítajícího opustit Kumburk, až do rozsudku preventivně uvěznit. Soudci ale již nerozhodli, zasáhl osud. Slavatovi se povedlo vniknout do Eliškou uzavřeného Jičína. Za dodnes ne zcela vyjasněných okolností pak vyletěla do povětří jičínská prachárna a s ní i zámek a část členů poroty. Následkům exploze podlehla i Eliška Kateřina. Vítězství si neužila ani Markéta Salomena. Po bitvě na Bílé hoře musela uprchnout do zahraničí. Dementního bratra byla nakonec donucena vydat Albrechtovi z Valdštejna, který byl po linii své matky spřízněn s rodem Smiřických. Stal se tedy opatrovatelem Jindřicha Jiřího a po jeho smrti mu majetek Smiřických padl do klína.My z vyhlídky nic neviděli, ale za lepšího počasí prý nabízí výhled na Jičínsko, Veliš, Zebín, Prachov, Bradlec, Tábor, Kozákov, Ještěd, Podkrkonoší, Krkonoše, Náchodsko, Orlické hory a blízkou Zvičinu.Za třicetileté války obsadili Kumburk Švédové a plně využívali jeho nedobytnost. Kumburk nakonec padl za oběť největšímu ničiteli našich starých hradů, kterým nebyly ani hordy obléhatelů, ani mor, ani éra budování komunismu, ale císař a král Ferdinand III., který vydal výnos o likvidaci hradů, u kterých hrozilo, že by je mohli znovu obsadit nájezdníci nebo lapkové. V plnění výnosu svého otce pokračoval císař Leopold I. Na Kumburk došlo roku 1658. Podle návrhu stavitele Františka Pieroniho de Galliano byly pod neuralgické body opevnění umístěny sudy s prachem a hrad byl rozvalen. Stavební materiál z velké míry rozebrali místní obyvatelé.
Dnes je hrad v majetku obce Syřenov a spravuje ho Sdružení pro záchranu hradu Kumburku, jehož zásluhou byla, mimo jiné, na vrcholu hradu zřízena vyhlídka.Hrad udržuje a snaží se ho postupně zrekonstruovat Sdružení pro záchranu hradu Kumburku.
Text a foto Mad

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace