Na LVT se našinec alespoň podíval na to, co pak už nikdy v reále, natož pak v regále tuzemského obchodu, neviděl

Nebudu onu drzou zhůvěřilost pitvat a zvětšovat jí dosah. Pevně totiž věřím, že tato nebetyčná drzost současnému ministerskému předsedovi a jeho cirkusu nemůže projít. Že parlamentní opozice ví, jak největší demontáž právních principů v polistopadových dějinách zastavit.

O zhodnocení návrhu novely zákona na otupení zákazů v zákoně, jenž musel vzniknout kvůli jednomu nenasytnému oligarchovi nevalné pověsti, se už ostatně postarali jiní. Cituji ze sociálních sítí:

Mafie Babišovců v přímém přenosu páchá největší státní loupež v dějinách ČR. Předložený návrh je čistým mafianským kontraktem na ochranu zájmů Andreje Babiše. Toto už není politika. Toto je organizovaný zločin prováděný poslaneckými hlasy.

Nebo:

Tenhle citát z pohádky Byl jednou jeden král si vzali za své poslanci, kteří předložili ke schválení zákon o tom, že Andrej Babiš nebude ve střetu zájmů. Stačí říct a prostě nebude. I kdyby stokrát byl. Nebude. A bude tma.

Nebo:

Mám skvělý podnikatelský záměr. Nejdřív namluvím důchodcům, že dostanou přidáno. Pak jim řeknu, že na to nemám, ale ty jejich peníze si naleju do vlastního podnikání.

Atd.

Shrnuji: Vykuchaný zákon o střetu zájmů v režii toho, co je v permanentním střetu zájmů, je čítankový příklad arogance moci. (T)Jak chutná moc, model 2026.

Protože se v zemi postupně mění pořádky, a samozřejmě, že výhradně k horšímu, je dobře, že liberecké Severočeské muzeum tento týden otevřelo výstavu věnovanou Libereckým výstavním trhům. Tedy fenoménu, jímž žilo město pod Ještědem každé léto.

Psaly se dny letních prázdnin v období normalizace a půlka země se sjížděla do Liberce na LVT. My, místní, jsme z dobře informovaných zdrojů (každý se znal s někým, kdo o tom něco slyšel) už věděli, že se tam hned první den budou prodávat vcelku nositelné džíny slovenské výroby i bundesrepublikové papírové bundy. A že se snad objeví i průsvitné deštníky z pevného igelitu, hit z Maďarska.

Kdo neměl patřičné známé, musel do fronty před bránu a v tlačenici doufat, že na něj něco zbyde. Ti, co potřebnou známost měli, dostali zboží stranou, tzv. pod pultem. Tehdy totiž fungoval v "socialistických rájích" systém rozsáhlých výměnných obchodů, kdy každý do řetězce vložil službu či výrobek, jímž disponoval. A tak se do systému dostávaly protekce v ordinacích lékařů, přednostní opravy v autoservisu či automatické pračky a šicí stroje. To vše v souladu s rčením Nikde nic není a přitom všichni mají všechno.

Před vchodem na LVT se pak v den D a hodinu H, kdy se otvíraly brány výstaviště, odehrávaly davové scény krocené policisty. To aby nebyl nikdo ušlapán a nebylo mu třeba na náhrobek napsat: Zemřel ve frontě na zboží, které tato země, alespoň na chvíli, viděla jen jednou ročně…

Tím ovšem ta klauniáda jménem LVT zdaleka nekončila. Když měl našinec nakoupeno a vítězoslavně si v protekcí získané igelitové tašce nesl i nedostatkové LVT řezy a pár flašek podpultového plzeňského piva, zašel konečně do výstavních pavilonů, aby se zde podíval na to, co nikdy v reále, natož pak v regále tuzemského obchodu, neuvidí. K okukování tu byly i tzv. exportní souběhy, tedy tovar vyrobený pro vývoz do ciziny, případně určený pro tuzex. Nebo jen výstavní jednorázové exponáty vhodné pro výstavu ve stylu Radia Jerevan.

Našinec slintal nad kolekcemi obuvi, látek, konfekce i doplňků, jež byly téměř stejné jako ty běžně prezentované v kapitalistických časopisech zásilkových obchodů Neckerman či Otto. 

Tak podobné oblečky, kabelky, prádélko či botičky byly v bolševickém Československu k vidění právě jen a pouze ve vitríně na LVT. A pokud našinec chtěl něco podobného i nosit, musel si to vyrobit nebo nechat vyrobit svépomocí. A tak naše matky šily klokanky z podvlékaček, hells bells ze závěsů a košile ze sypkoviny…

O LVT se tu takto mocně rozepisuji proto, že fakt nestojím o to, aby se tahle kratochvíle v jakékoliv variantě vrátila.

Kdo si chcete LVT připomenout a zavzpomínat si na staré hrozné časy (starší ročníky), nebo se vylekat, v čem jsme to museli žít (mladší ročníky), máte možnost výstavu s názvem Všechno, co jsme chtěli, navštívit do 8. listopadu.

Čímž jsme se dostali zpátky do současnosti:

Radnice pozvala novináře na stavbu libereckého bazénu, aby dala ve známost, že uvnitř městského plaveckého stadionu v Liberci, jehož oprava začala předloni na podzim, je už patrné, jak se prostory promění. Práce potrvají ještě rok. Hotovo má být 9. června 2027 a provoz zahájí areál s třemi bazény, saunami, fitness a pizzerii nejspíš o čtvrt roku později. Takřka kompletní rekonstrukce stadionu si vyžádá přes 800 milionů korun bez daně. Z budovy zůstal jen skelet, jinak bude vše nové.

Jsme v naději...

V Liberci skončí příští týden dopravní omezení ve frekventované Vítězné ulici, jejíž oprava měla původně skončit už před dvěma měsíci. Město za provedené práce zaplatí oproti vysoutěžené částce zhruba o tři a půl milionu korun více, skoro 74,4 milionu. Slavnostní předání hotové stavby se uskuteční ve středu 17. června. Vítězná ulice se proměnila v ukázkovou městskou třídu. Charakterem ji radnice přiblížila historické podobě z přelomu 19. a 20. století.

Co jiného, za ty "prachy"...

Příprava rekonstrukce mostu na I/35 v Liberci už komplikuje dopravu na průtahu městem i v okolí rušné křižovatky zvané Sněhulák na příjezdu od Děčína. Stavbaři ještě před víkendem začali připravovat dopravní omezení, samotná stavba začne v pondělí 15. června. Už o následujícím víkendu se navíc křižovatka v nočních hodinách pro dopravu zcela uzavře.

Bojovka začíná!

Tak raději něco pozitivního:  Víkend v Liberci je po dvou letech vyčleněn pro staroměstský jarmark, tentokrát s podtitulem Stroj času – setkání dvou císařů. Dvoudenní akce Liberec pomyslně vrátí do roku 1577, kdy mu císař Rudolf II. udělil městská práva. Vstup na celou akci je pro veřejnost zdarma.

Tak se běžte pobavit, krajské město za tuto kratochvíli platí i z vašich daní. Rychle, než všechny daně spotřebuje někdo jiný a někde jinde!

Hezký víkend.

Alena Roubalová

Fotogalerie: rekonstrukce Městského plaveckého bazénu, Liberec, foto: Artur Irma