„S obrazem stále pracuji tak, jako bych byl v temné komoře, a digitální úpravy používám co nejméně,“ říká Jiří Jiroutek, fotograf představující v Lázních průřez tvorbou

Stěny Podbazénového sálu jsou oděny do černé, ze které vystupují horizontálně uspořádané velkoformátové černobílé fotografie. Součástí tohoto výtvarného řešení Tomáše Rýdla a Martina Dostála jsou dva prostorové prvky. Martin Dostál, kurátor výstavy a jinak též dvorní kurátor liberecké Kunsthaly, vysvětluje architektonickou koncepci: „Nechtěli jsme, aby tu byla jen volná hala. Instalace na stěnách tvoří horizontálu. Tu doplňuje prostorová vertikála, ve které jsou oba Ještědy. A tam dozadu spadl jakýsi bílý meteorit. Jsou na něm barevné fotografie, tematicky jiné a mnohdy humorné.“
Výstava trvá do 17. dubna, přičemž ve čtvrtek 3. února její návštěvníky provede v komentované prohlídce Martin Dostál. My vám rozhovor s fotografem Jiřím Jiroutkem nabízíme již dnes.

Jaké byly vaše poslední dva roky jako fotografa na volné noze?

 Těžké. Nejen jako fotografa, ale obecně. Já jsem, když to tak řeknu, fotograf výtvarník, současně jsem ale i fotograf živnostník. Jsem živ ze setkávání s lidmi. Takže jsem tak trochu trpěl. Připadal jsem si jako tygr v kleci.

Někteří umělci se dokonce rozhodli dočasně změnit profesi. Uvažoval jste o tom?

Tak mě to tak daleko nedohnalo. Já měl co dělat, akorát jsem moc nevydělával. Mám totiž rozjeto hodně projektů, tak jsem se snažil čas využít smysluplně, posunout ty projekty dál. Ale popravdě řečeno, jakmile chybí svoboda, tak chybí i radost, a najednou jsem měl pocit, že mi věci vůbec nejdou od ruky.

Máte hodně široké komerční portfolio. Neomezuje vás práce na zakázku ve volné tvorbě? Nebere vám práce chuť po práci vlastně zase pracovat?

To víte, že to je dvojsečné. Ono na jednu stranu někdy nevíte, jestli jste v práci, nebo jestli odpočíváte, jestli tvoříte. Kdysi jsem viděl rozhovor s jedním kolegou fotografem a on tam řekl, že fotografování je životní styl. To se mi moc líbilo, tak to teď zopakuji. Žít jako fotograf znamená dívat se na svět trochu jinak než běžný občan. Snažíme se, nebo já se tedy snažím, ukazovat svoje vidění světa. Lidi mi třeba říkají, že si nevšimnou detailů, které zaregistruji já. A je to dáno tím pohledem. My se na svět díváme přes nějakou optiku, i když  nemáme zrovna u sebe fotoaparát. Stále vidíme situace, které bychom vyfotografovali.

Zatímco vaše komerční tvorba je převážně barevná, v tvorbě volné po barvě saháte celkem výjimečně. Co u vás rozhoduje o vyjádření se v barvě?

Pokud je barva důležitá jako informace. Pro mě je obecně barva další informace, která je navíc. Pro mě je často i rušivá. Proto používám přepis do černobílé škály a dodnes fotografuji na černobílý svitkový film. Fotografie z cest snímám digitálně, ale následně je také převádím do škály černobílé. To vám umožní soustředit se na kompozici. Pokud udělám barevný snímek, tak jen proto, že je barva důležitá ve smyslu výtvarného sdělení, že tam ta barva hraje.

Když jsem pročítal recenze vašich starších výstav, zaujala mě tato charakteristika vaší práce: “Jiroutek je analogový purista, který nerad uměle zasahuje i do pozitivního procesu“. Platí to stále?

Ano, to platí dodnes a vychází to z toho, že jsem začínal fotografovat na film a dodnes na něj fotografuji, i když dnes minimálně fotografie zvětšuji klasickou cestou v temné komoře. Ale s obrazem stále pracuji tak, jako bych v temné komoře byl. Digitální úpravy používám co nejméně. Nemám rád manipulované fotografie, vlastně skládané jako sendviče, koláže. Já je nepovažuji za fotografii. Jako nějaký výtvarný proces to vůbec nechci napadat, ale pro mě to již není fotografie. Pro mě je fotografie otisk reality.

Nad vaší knihou Fenomén Ještěd jsem si vzpomněl na zážitek z dětství, kdy jsem náhodně potkal Karla Plicku a sledoval, jak se připravuje vyfotografovat panorama Prahy. Snad půl hodiny čekal, hodnotil scénu přes barevné filtry a nakonec foťák sundal z těžkého stativu, sbalil si věci a odešel, aniž by zmáčkl spoušť. Jak ten proces probíhá u vás?

Čekal na světlo. No jasný, to je přesně ono. Popravdě, když je to místo, které můžu navštěvovat opakovaně, tak to dělám taky. Pokud jedete na druhou stranu zeměkoule, tak tam si to úplně dovolit nemůžete. Pak by asi přišla na řadu nějaká ta vylepšovadla Photoshopu, ale já se tomu i tak v maximální možné míře bráním. Neříkám, že jsem to v životě neudělal, to bych lhal a to já nerad. Ale když jsme u Karla Plicky, jeho díla si nesmírně vážím a mám některé jeho knihy. V části výstavy, kde mám své vzory, jsou i fotografie Čestmíra Krátkého, který Karlu Plickovi dělal asistenta a pak se to promítlo do jeho práce.

Jedním z vašich stěžejních dlouhodobých projektů jsou portréty. Ačkoliv jsou pořízené v přirozeném prostředí portrétovaných a s přirozeným osvětlením, řada z nich na mě celkovým vyzněním působí spíš jako dílo malíře než fotografa. Do jaké míry jsou vaše portréty aranžované?

Aranžované jsou úplně minimálně. Já portrétované navštěvuji v jejich prostředí, kde jsou doma a tedy uvolnění. Ale protože, jak jste řekl, pracuji s přirozeným osvětlením místa, jsem nucený používat stativ a volit řádově půlvteřinové expozice, takže pořízení záběru trvá o něco déle, než kdybych jen přišel a cvaknul to. Tím je zřejmě daný i výraz fotografované osoby. Použití stativu se tedy podílí na tom, že snímek působí malířsky. Fotografuji stále stejnou kamerou a stejným objektivem na svitkový film 6 x 6. To znamená dvanáct záběrů na filmu. Většinou použiji jeden nebo dva filmy.

Jsou nějací portrétovaní, které byste rád portrétoval, ale zatím se vám nepovedlo je navštívit?

No, spíš jsou takoví, kteří umřeli dřív, než jsem se k nim dostal. A řeknu to ještě takto, asi polovina nebo třetina těch lidí, které jsem zachytil na fotografiích, již bohužel není mezi námi.

V anotaci k této vaší výstavě mě docela překvapilo, že velký formát je pro vás novinkou. Já vaši volnou tvorbu vždy automaticky vnímal jako určenou pro formáty počítané nikoliv v centimetrech, ale v metrech. Pořizoval jste nějaké fotky přímo s tím, že budou určené pro velký formát?

Ne, takto jsem nepřemýšlel, ale větší formáty jsem měl vyzkoušené z výstavy Fenomén Ještěd. Tam jsem dělal fotografie metr krát metr plus pár pohledů ještě větších. Tak to byla má první zkušenost s velkoformátovou fotografií pořízenou na film. Tady převažují moje fotografie z cest, kdy používám digitál, protože tahat sebou filmy by asi nebylo optimální. S nápadem zvětšit je za mnou přišel kurátor Martin Dostál. Řekl: „Hele, malé fotky dokáže udělat každý, ale když chceš zaujmout jako fotograf, musíš vystavit velký formát.“ Jsou věci, které vyniknou až v tom zvětšení. Nejen detaily, ale třeba i celkové vyznění. A ten váš postřeh vnímám jako pochvalu, protože fotografovaný motiv musí velký formát také unést.

Fotky pořízené na mobil dnes nezískávají jen ceny v kategorii reportážní fotografie, ale jsou brány jako regulérní médium pro umělecké vyjádření. Neuvažujete, že byste to také zkusil?

Řeknu vám, že pro mě by to bylo nejlevnější, a popravdě řečeno mi hlava někdy nebere, co všechno fotoaparáty v telefonech dokážou. Viděl jsem snímky naprosto neuvěřitelné kvality, dynamiky a celkového podání. Já, když pracuji na zakázce, tak dnes již vesměs digitálně. Vše fotografuji do syrových dat a pak to v počítači zpracovávám a trávím tím večery a noci. Pak přijde kamarád s telefonem za pár desítek tisíc a výsledek má v ruce okamžitě. Tak to někdy až zuřím a říkám si, že kdybych si koupil mobil, tak bych ušetřil a za ty peníze mohl jet kolem světa.

Jste také pedagog a někde jsem v této souvislosti četl výrok, že učíte fotografy, aby necvakali, ale tvořili. Jakých dalších největších chyb se dnešní fotografové dopouštějí?

Přednáším na Liberecké škole fotografie, což není škola v pravém smyslu toho slova, protože nemá statut školy, ale žáky mám. Co se těch chyb týče, tak kromě toho cvakání bych řekl, že lidé dnes fotografují pro úspěch, pro lajky na Facebooku, na Instagramu. To na jednu stranu chápu, na druhou stranu nemyslím, že to je dobrá cesta, protože jim chybí soustředění. To soustředění, o kterém jste mluvil v souvislosti s panem Plickou. Že přišel se stativem a nakonec třeba ani nezmáčkl spoušť. Je za tím i dostupnost digitální fotografie a to, že za fotku, kromě počáteční investice do přístroje a karty, již vlastně nic nezaplatíte. Pak se již jen cvaká... Tak to je to, co se snažím změnit. Změnit myšlení, celkový přístup k fotografování.

Děkuji za rozhovor                 Ptal se a fotografoval Mad