Je čas vydat nové propagační materiály? Liberecký kraj má totiž nový symbol, Jizerskohorské bučiny, ale davy japonských selfíčkařů se zatím nečekají 

Česká republika má od čtvrtka na prestižním a zavazujícím seznamu světového dědictví UNESCO zapsánu již šestnáctou položku, viz www.unesco-czech.cz. Zápis Jizerskohorských bučin je ale svým způsobem přelomový, protože jde o naši první přírodní lokalitu prohlášenou za součást celosvětového dědictví. Ne že by se Česká republika o zápis přírodní lokality v minulosti již nepokoušela.
Laika majícího před očima například notoricky známé panorama pískovcových věží Českého ráje možná překvapí, že tak krásná lokalita neuspěla a „nějaký les“ na severní straně Jizerek ano. František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, poodhaluje zákulisí bojů o zápis: „Povedlo se nám to po třicetiletém úsilí. V devadesátých letech jsme měli navržené kvalitní lokality, ale neprošly. Například Žofínský prales v Novohradských horách neuspěl mimo jiné proto, že byl malý.“
Skalní města Českého ráje také neprošly. „Ten Australan z hodnotící komise stál na vyhlídce, kouká na skály a pak povídá: "No dobrý, ale co je to támhle za strom?" A já na to, že to je borovice vejmutovka. On na to: "Co s tím uděláte?" Borovice vejmutovka je k nám totiž naimportovaná z Ameriky. Pak pokračoval dalším dotazem: "Co je zase tamto?" "No to je silážní věž," povídám. A tak to pokračovalo dál. Nakonec pohled na Český ráj shrnul slovy, že když on u nich doma vkročí do skalních měst, vidí jen skály od obzoru k obzoru a mezi nimi žádné vejmutovky ani silážní věže,“ přidává František Pelc osobní zážitek do značné míry ilustrující, jak přísný je a na jakých detailech může záviset výběr přírodních pokladů do pokladnice světového dědictví.
Hodnota Jizerskohorských bučin spočívá v tom, že jde o opravdu velký zachovaný komplex lesa, který je přírodní, fungují zde přirozené principy vývoje bez velkého zasahování člověka. Takových společenství dnes mnoho nenajdeme. Například v přírodních lesích je přirozenou obměnou dáno, že jsou rovnoměrně zastoupeny všechny věkové stupně, což v případě bučin znamená od 0 až do 350 let. Naproti tomu hospodářské lesy jsou lesy věkových tříd, které, když přijde čas, jsou „sklizeny“ a nově osazeny.Ostatně i na severních svazích Jizerek se člověk pokoušel vytvořit hospodářský les, což je vidět například z vyhlídky Krásná Máří nad Hejnicemi, kde je jasně patrná hranice mladších bukových porostů z roku 1915, které nahradily lidské snahy o „průmyslový“ les. K tomu pokusu je doloženo vyjádření tehdejšího lesníka, který prohlásil: „Táta to zkoušel a já to vzdávám, protože ten buk vždycky vyhraje.“ Poznámka: Co to je přirozený les a jak funguje, velmi kvalitně dokumentuje naučná stezka Oldřichovské bučiny, o které jsme v rámci našich tipů na výlety publikovali obrazovou reportáž loni.
Bučiny v podstatě sahají od Liberce až po Nové Město pod Smrkem, což je pás dlouhý přes dvacet kilometrů. Celé území se pochopitelně na seznam UNESCO nedostalo. Centrem je oblast zhruba od Oldřichova v Hájích po Hejnice, ve které se nachází NPR Jizerskohorské bučiny. Její první zóna má zhruba 27 km². Vyhlášené oblasti leží v katastru Raspenavy a Hejnic. Zápis do světového dědictví UNESCO se týká 445 ha jádrové oblasti NPR plus 189 ha vnitřního ochranného pásma. Konkrétně jde o dvě jádrové části NPR Jizerskohorské bučiny - Poledník a Štolpichy, kde od roku 1960 probíhá přirozený vývoj. Zbylá část NPR a její ochranné pásmo představují ochranné pásmo péče o krajinu a udržitelného rozvoje.
Oceněné území je dobře přehlédnutelné z vyhlídky Krásná Máří. Jiří Hušek, ředitel regionálního pracoviště Liberecko Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK), se rozhlíží po krajině a vzpomíná na návštěvu hodnotitelů z IUCN (Mezinárodní unie ochrany přírody), která Jizerky navštívila na podzim 2020: „Chodili tu, tady jsme s nimi prošli ty svahy dolů a oni jen hekali námahou a stále říkali: "Very impressive. Very impressive". Pak konstatovali, že při návrhu jsme byli hodně skromní a že charakter bučin je takový, že by šlo navrhované území podstatně rozšířit.“
Jizerskohorské bučiny jsou ale „jen“ kamínkem v mozaice nadnárodní lokality světového dědictví, složené z řady dílčích území nalézajících se v různých státech Evropy. „Původně to začalo v Karpatech, kde jsou velmi kvalitní a rozlehlé bukové lesy. Odtamtud vzešla iniciativa, protože jsou ohrožené těžbou. Pak se k tomu začaly přidávat bučiny i jinde v Evropě. Zejména v západní Evropě jsou tato lesní společenství raritní a velmi ceněná, ale tam to je tak, že tato území jsou již nějak ovlivněná lidskou činností,“ vysvětluje Jiří Hušek.
Původně bylo vytipováno 29 reprezentantů. Z nich bylo z různých důvodů 14 vyřazeno. 6 lokalit prošlo s připomínkami a podmínkami a  9, mezi nimi Jizerskohorské bučiny, bylo schváleno bez výhrad. Na seznam UNESCO byly kromě bučin jizerskohorských nakonec zařazeny čtyři lokality polské, po třech lokalitách francouzských a italských, dvě švýcarské, jedna severomakedonská a jedna z Bosny a Hercegoviny. Zařadili jsme se tak po bok takových jmen, jako je proslulý Yellowstonský národní park, Bělověžský prales, Bajkalské jezero, africké pláně v Serengeti, Velký bariérový útes u Austrálie nebo vodopády Iguazú na hranicích Brazílie a Argentiny.
„Nechci tomu říkat marketingová značka, ale v podstatě to je známka nejvyšší kvality v ochraně přírody. Když přijmeme takovou značku, tak přijímáme závazek, že se k tomu území budeme chovat tak, aby to před mezinárodním společenstvím obstálo. Je to návod k tomu, jak se k tomu území máme jako společnost dále chovat. Nejde o ochranáře, ti mají jasno, ale jde o místní komunity, o směrování místního rozvoje a pochopitelně o hospodaření, protože podstatná část těch bučin je stále nějak hospodářsky využívaná,“ připomíná Jiří Hušek. 
Ovšem zejména místní obyvatelé si řeknou, že mít za humny les, který je na seznamu s Bajkalem a se Serengeti, je sice hezké, ale jaký to bude mít praktický dopad pro jejich život? Jiří Hušek ujišťuje: „Dopad na praktický život lidí to žádný mít nebude. Nebude se zvyšovat stupeň ochrany ani nepřibudou další omezení. Pochopitelně počítáme, že návštěvnost tohoto území se nějak vyvíjet bude, ovšem nemyslíme, že by se sem hrnuly nějaké miliony návštěvníků ročně.“ A Jaroslav Demčák, starosta Hejnic, které leží přímo pod jádrem vyhlášené oblasti, dodává: „Myslím, že bučiny nejsou tím hlavním cílem našich turistů. Myslím, že lidé tu oblast navštěvují spíš kvůli skalním vyhlídkám, vodopádům a dalším přírodním útvarům.“ 
Severní svahy Jizerek totiž navštěvuje specifický typ turistů, lidé, kteří vyhledávají víc přírodní krásy a nevadí jim obtížnější a namáhavější terén, mnohem složitější, než jaký je v turisticky přetížené centrální části Jizerských hor. Navíc Jizerskohorské bučiny jsou všechno lokality, kam, s výjimkou Viničné cesty, nelze vyjet na kole. Jiří Hušek ale nevylučuje nárůst mezinárodní klientely: „Bučiny nejsou žádný Tádž Mahal, kam proudí davy turistů. Je možné očekávat, že určitá mezinárodní klientela, která tyto přírodní lokality cíleně vyhledává a celosvětově je navštěvuje, sem přijede. Pro ni to bude značka, za kterou půjdou, a záleží na obcích, jak tohoto zájmu dokážou ekonomicky využít.“
Starosta Demčák je, co se ekonomického přínosu týče, zatím velmi zdrženlivý, když téma shrnuje slovy: „Teď jsou dvě možnosti, buďto se nic nestane, anebo se návštěvnost podstatně zvýší a přiznávám, že na to nejsme připraveni ani my, ani oblast Frýdlantska jako takového. Ale myslím, že bučiny nelze srovnávat například s Českým Krumlovem (pozn.: zařazeným rovněž na seznam UNESCO), tak doufáme, že nevypukne nějaké davové šílenství a že nezačnou jezdit stovky autobusů a vypouštět zde turisty, aby si mezi buky udělali selfíčko a rychle zase zmizeli. Neříkám, že zvýšení turistického ruchu nechceme, ale říkám, že to má i odvrácenou stranu. Na tu bude případně třeba reagovat a připravit se tak, aby nevznikla, nebo aby její dopad byl minimální.“

Text a foto Mad