Poutnímu areálu v Horní Polici vrací rekonstrukce podobu, jakou měl v době investorky Anny Marie Františky Toskánské

Pro pochopení filozofie takové obnovy je třeba připomenout pár okamžiků z historie tohoto poutního místa, z nichž některé by vydaly na scénář filmu nebo seriálu. Existence kostela, tehdy gotického, je v Horní Polici doložená již roku 1291. Možná by na jeho místě dnes stál jen jeden z mnoha kostelů, jakých jsou v Česku stovky. Jenomže roku 1523 Ploučnice vyvrhla na břeh dřevěnou sošku Panny Marie. Na místě, kde se tak údajně stalo, (MAPA) bylo později, v roce 1722, v době rozšiřování kostela, vytvořeno mariánské sousoší. Jeho středobodem je sloup, na jehož vrcholu je kamenná kopie ploučnické Panny Marie se dvěma tvářemi, takže vidí zároveň k řece Ploučnici a ke kostelu. Dřevěný originál je asi tři čtvrtě metru vysoké dílko průměrné umělecké kvality, znázorňující modlící se panenku Marii v očekávání. V jejím otevíratelném těhotném bříšku je dokonce uložený modlící se malý Ježíšek. Proč a odkud soška připlavala, není jasné. Nejpravděpodobnější domněnka je založená na tom, že soška v řece skončila jako oběť luteránských kostelních čistek. To ale místní lidé neřešili. Sošku přijali jako dar nebes, umístili ji do kostela a začali se jí chodit klanět.Popularita obtěžkané Panny Marie, která připlula s nenarozeným Ježíšem po řece, rostla. Časem začaly kostel navštěvovat davy, které malý kostelík přestal zvládat. Například je zaznamenáno, že roku 1682 dorazilo na čtyři tisíce poutníků. Majitel a patron kostela Julius František, vévoda Sasko – Lauenburský tedy nechal kostel rozšířit. Povolal litoměřického stavitele Julia Broggia a v roce 1688 začala stavba nového kostela, přičemž starý kostelík byl téměř celý rozebrán a na jeho místě postaven větší, který tvoří střední loď dnešního kostela s věží. Historie se svatostánkem praskajícím ve švech se brzy opakuje a na scénu tentokrát vstupuje Anna Marie Františka Toskánská (1672 - 1741), starší dcera vévody Julia Františka a jedna z nejvlivnějších barokních šlechtičen. Jejím přičiněním dostane chrám současnou monumentální podobu. Za tím cílem tato energická žena angažuje svého dvorního architekta Václava Špačka a dvorního sochaře Ondřeje Dubkeho. Tito pánové budou režiséry přestavby, která začíná roku 1717 dostavbou obou postranních lodí. Empory a chór dodávají prostoru na velkoleposti. Ačkoliv jiné chrámy jsou větší, zde se architektovi Špačkovi podařilo na menším prostoru geniálně dosáhnout „monumentality v kostce“. Je přistavěna sakristie. Nová, samostatně stojící zvonice nese letopočet 1722. O rok později vyrůstá kaplanka a dále křížová cesta a fara. Toto vše je hotové v roce 1725. Prestiž mariánského poutního areálu roste a velkovévodkyně Anna Marie Toskánská ji podporuje i diplomatickými cestami. Prosazuje si povýšení fary na arciděkanství (do zemských desek zaneseno již 22. listopadu 1723). Získává pro kostel přímo od papeže Innocence XIII. ostatky sv. Kristiny a od papeže Alexandra VII. tělo mučedníka sv. Pavla. Na základě intervence u papežské stolice má arciděkan v Polici od roku 1736 právo nosit při slavnostní mši sv. biskupskou mitru a berlu a mši svatou fakticky odsloužit jako biskup. (To již nezažijete, protože toto privilegium bylo zrušeno.) V těch dobách a v následujících zhruba čtyřiceti letech kostel a celý poutní areál zažívá vrchol své slávy a vedle Bohosudova je nejnavštěvovanějším poutním místem severu Čech. 

Poutní areál pak během další doby prošel několika renovacemi a opravami. Největší proběhly v letech 1861 – 1862, 1910 – 1911 a pak na konci války v roce 1945. Tu již s pomocí věřících vykonal správce arciděkanství Mons. Josef Stejskal, který zde nakonec odsloužil přesně šedesát let. Tento muž provedl areál celým, pro církve téměř likvidačním obdobím budování rozvinutého socialismu, kdy se z duchovního otce musel proměňovat na instalatéra, klempíře, zedníka a tak dále, podle toho, co v areálu kostela zrovna nejvíc hořelo. Josef Stejskal se dožil 92 let a před smrtí si stačil vybrat nástupce, kterým je páter Stanislav Přibyl. Ten funkci přijal s vědomím, že když něco rychle neudělá, může se mu s každou novou zimou kostel rozpadnout před očima, a začal jednat. Dá se říci, že se mu povedl zázrak, protože výsledkem jeho snažení je grandiozní projekt, jehož první etapa, rekonstrukce kostela a zvonice v hodnotě 105 934 545,31 Kč byla 27. června po dvou letech usilovné práce slavnostně završena bohoslužbou, žehnáním varhan a nových zvonů zvonice. Záchranné stavební a restaurátorské práce ukázaly, že například v případě střechy přišla oprava ne za pět minut dvanáct, ale spíš minutu po dvanácté. Trámy, které drží střešní konstrukci vypadaly zvenčí celkem neporušeně, ale zevnitř byly totálně vyhnilé a připomínaly spíš tenkostěnné trubky. Problém nastal i s vlhkými zdmi, které by, vzhledem k technologiím použitým v době stavby, nebylo rozumné skokově vysušit, protože by se stěny mohly začít rozpadat, takže mokré fleky na omítce budou patřit ke koloritu postranních lodí kostela ještě pár let, možná desítek let.Druhá etapa obnovy v hodnotě 14 565 181,63 Kč se soustředí především na ambity. Práce by měly začít letos v létě a skončit roku 2021. Celkově obnova areálu tedy přijde na více než 125 milionů korun. Je financovaná z grantu Evropské unie IROP, z prostředků Libereckého kraje a z darů mnoha jednotlivců z domova i ze zahraničí.Výlet do Horní Police rozhodně stojí za návštěvu již nyní. Poutní areál je otevřený denně, kostel pak o víkendech nebo po předchozí domluvě. Bližší informace naleznete na www.marianskapolice.cz, kde stojí za zhlédnutí skvěle vytvořená virtuální prohlídka, působivá zvláště v celoobrazovkovém režimu. V Horní Polici je kromě toho zajímavý starý kamenný most a na druhé straně řeky muzeum bicyklů Achilles, kterému jsme před časem věnovali obrazovou reportáž. Perlička na závěr. Vděčným námětem pro film je kromě poutního areálu osobnost velkovévodkyně Anny Marie Františky Toskánské. Tato žena měla nepochybně velké charisma a vůdcovské a manažerské schopnosti, protože stejně jako poutní areál pozvedla i celé panství. Perfektně jezdila na koni a byla výbornou střelkyní. Její dominantní povaha byla možná příčinou toho, že provdat ji údajně dalo poměrně velkou práci, ačkoliv díky majetku, který měla, byla velmi atraktivní partie. Nakonec byla vdaná dvakrát, přičemž první manžel, Filip Vilém August Neuburský, zemřel velmi záhy a jednadvacetiletá vdova se napřed již znovu vdávat nechtěla. Pak se ale provdala za Giana Gastona Medicejského, se kterým žila ve velmi volném vztahu, a když odjel jako poslední z rodu do Benátek kvůli správě rodového majetku a proto, že ho Čechy již omrzely, ona zůstala v Čechách a více se nesetkali. K jejich vztahu se váže kriminální záhada. Gian měl údajně zde na severu jednu ze svých milenek, zpěvačku drážďanské opery, která mu porodila dítko. Když žena šla jednoho dne s potomkem na procházku do lesa, přicválal na koni neznámý jezdec, ženu zastřelil a dítě se pokusil unést, což se mu nepodařilo. Někteří badatelé se domnívají, že oním střelcem byla Anna Marie Toskánská a vědomí spáchaného zločinu ji vedlo k budování církevních staveb nejen v Horní Polici, ale po celém panství.Text a foto Mad