Vypadá to jako raketová základna, ale není. V Heřmanicích v Podještědí bez velké publicity roste jedno z našich největších a nejlepších muzeí vojenské historie 

Heřmaničtí místu říkají U rakety (MAPA) a na internetu dohledáte, že jde o penzion CAIUS patřící firmě VIPS gas s.r.o. a nabízející ubytovací a stravovací služby obchodním partnerům této firmy a jejich rodinným příslušníkům. 
Nadšení zájemců, které k prohlídce zláká vystavená vojenská technika, proto zchladí cedule oznamující nejen česky, že vstup je povolen pouze zaměstnancům firmy a jejich hostům.
Ve skutečnosti existuje cesta, jak se dovnitř dostat. Na prohlídku vojenského muzea, budovaného uvnitř areálu, se stačí předem objednat jako skupina (viz kontakt na konci této obrazové reportáže). Expozice jsou sice ještě ve výstavbě, ale návštěva rozhodně i tak stojí za to.
V první řadě vás ohromí velikost sbírky a profesionalita a preciznost prezentace exponátů, přinejmenším rovnocenná s institucemi oficiálními. Přitom jsou expozice stále v procesu tvoření. Pod širým nebem je vystaveno na osm desítek kusů velké vojenské techniky, jako jsou raketové komplexy, tanky, děla a tak dále.
Ještě větší wow efekt vyvolávají pavilony. Kromě pavilonu věnovaného 2. světové válce a vojenské historii obecně zde jsou pavilony armády české, anglické, ruské a německé. V nich se nachází přes 2000 nejrůznějších zbraní, stovky figurín v uniformách, různá vyznamenání, modely bojové techniky a různá tematická zátiší. Součástí muzea jsou i exponáty z výzbroje dalších armád, například USA, Kanady, Číny a Japonska. Vše ani není vystaveno, protože místa se již nyní nedostává.
Na to, jak systematicky je dnes muzeum uspořádáno, byl jeho vznik vlastně překvapivě náhodným procesem. Majitel sbírky a autor muzea Jiří Chocholoušek starší (jinak též zakladatel a vlastník po celé republice působící firmy VIPS gas s.r.o.) vzpomíná na začátky: „Odjakživa mě zajímala vojenská historie, to ano, ale nebyl jsem sběratel. Asi před patnácti, možná sedmnácti lety se mi dostal do ruky první historický kus, to byl impuls, který způsobil, že od té doby jsem tyto věci začal cílevědomě shromažďovat.“
Jiří Chocholoušek starší pokračuje: „Takže co zde uvidíte, vzniklo spontánně, neměl jsem žádný konkrétní plán, kam to směřovat. A pochopitelně nestál ani tento areál, tehdy tu byl jen ten původní dům. Všechno ostatní jsme postavili během času my. No a jak se má sbírka rozrůstala, začalo vznikat i muzeum.“
Práci kolem výstavby a údržby muzea nelze vyčíslit. „Když jsem začínal, tak jsem na tom dělal sám, což znamenalo každý den z práce a hned do montérek,“ vzpomíná Jiří Chocholoušek starší. Dnes je v důchodu a o muzeum se starají především synové Jiří a Petr a neteř Jana Chocholoušková pracuje jako provozní penzionu CAIUS. Muzeum nyní zaměstnává tři pracovníky, kteří se věnují jeho údržbě a rozšiřování.
V centru zájmu pana Chocholouška je hlavně 2. světová válka, ale v muzeu má i hodně věcí z 1. světové a pak také dost exponátů z období od konce 2. světové války až v podstatě do současnosti. „Můj zájem vlastně není nijak historicky omezený. Pro mě je důležitá zajímavost exponátu. Co se výzbroje armád týče, soustředím se především na Rusko. To zejména proto, že tato technika je levnější než exponáty z výzbroje jiných armád nebo autentické zbraně 2. světové války,“ upřesňuje sběratel Chocholoušek.
Na obligátní otázku, jaký exponát dalo největší práci sehnat nebo jakého si nejvíce cení, pan Chocholoušek evidentně odpovídá nerad, každý exponát má svoji historickou cenu a mnohdy skrývá zajímavý příběh. Nakonec jmenuje dva příklady: „Mám tady například tank T 34, je legendárním představitelem ruské techniky 2. světové války a ačkoliv to není rarita, ale je velmi obtížné a nákladné ho získat. Nebo ta raketa u silnice, která lidi zpravidla upoutá, když projíždějí okolo, to je první ruská protiletadlová raketa ze systému Dvina. Stejným typem byl 1. května 1960 nad tehdejším SSSR sestřelený americký špionážní letoun U 2 pilotovaný F. G. Powersem.“
Jiří junior a Petr mají jiného favorita. Tím je 2S7 Pion (česky Pivoňka), ruské samohybné dělo ráže 203,2 mm z poloviny 70. let 20. století. Navzdory mírumilovnému názvu je tento původně námořní kanón, posazený na podvozek tanku T-80, schopný střílet jadernou munici na vzdálenost 50 km.
Techniku kupuje pan Chocholoušek jednak od oficiálních prodejců, jako například onen tank T 34, a pak také od sběratelů, což byla i akvizice pozornost poutajícího protiletadlového komplexu Dvina, získaného od sběratele Marečka z Hrádku nad Nisou.
Žně nákupů historické vojenské techniky jsou zřejmě pryč, Jiří Chocholoušek starší vysvětluje proč: „Jsou věci, které bych ještě rád získal, ale plánovat se toho moc nedá. Ono toho už totiž moc k prodeji není a to, co ještě bude armáda vyprodávat, tady už většinou stojí. Sen pochopitelně mám, je to „Šilka“ (ZSU-23-4, lehce panceřovaný samohybný protiletadlový systém vybavený radarem). Ale to je stroj, který nesloužil v naší armádě, i když byl ruský. Třeba Maďaři, ti je používali.“ 
Kapitolou samou pro sebe jsou impozantní kolekce uniforem, vyznamenání a dalších souvisejících položek, umístěné v tematických pavilonech. I jejich historie je pozoruhodná. Jiří Chocholoušek mladší vysvětluje: „Táta trávil noci u počítače a brouzdal po e-bayi a podobných serverech. Uniformy, které zde vidíte, jsou většinou repliky, koupené jako holé bez výložek, hodnostních označení a knoflíků. To příslušenství k nim pak táta postupem času sehnal odděleně a sám je po večerech celé roky přišíval. Tím hodnota stejnokrojů velmi vzrostla.“ 
Veškerá muzejní technika je pojízdná a každý milovník silných strojů by si rád sednul k řízení a vyzkoušel, co ty potvory umí. Chocholouškovi se k mému velkému překvapení na žádných akcích neobjevují. „Naše ježdění spočívá v tom, že se technika čas od času na dvoře přeskládá, to je všechno. Jde o to, že exponáty sice jsou provozuschopné, ale než bychom někam vyjeli, museli by se jim naši chlapi tři, možná čtyři dny věnovat, aby je uvedli do stavu, kdy by opravdu někam dojela,“ vysvětluje Petr Chocholoušek.
Do debaty o vyjížďkách tankem nebo ótéčkem se přidává Jiří Chocholoušek mladší: „Ono s tím ani moc odjet nejde, jednak jsme tady v CHKO, takže tady s tím nemůžeme nikam. Přesuny této techniky, byť muzeální, dále hlídá Ministerstvo obrany, takže každý výjezd vyžaduje složité papírování. Také spotřeba těch strojů je obrovská. Tahač nemáme a převoz nadměrného nákladu není obecně také levný. A nás to konečně ani nějak moc neláká.“
Jiří Chocholoušek starší debatu uzavírá: „Spousta práce je nejen, než vyjedete. Když se vrátíte, jsou exponáty v takovém stavu, že vás čeká mnoho hodin údržby, aby byly uvedeny do stavu původního.“
Závěrem přidávám slíbenou informaci, jak se do muzea můžete dostat. Pošlete žádost o exkurzi paní Janě Chocholouškové na e-mail hermanice@vipsgas.cz, nebo jí zavolejte (+420 737 230 692). Prohlídky, dlouhé jednu až 3,5 hodiny podle vašeho zájmu, jsou pořádané pro skupiny o minimálně deseti lidech. Cena je 200 Kč na hlavu.
Objednávají se i celé rodiny, ujišťuje mě Jiří Chocholoušek mladší a dodává: "Když chlapi už moc dlouho procházejí expozice, manželky si dají kafe a děti si můžou vlézt třeba do tanku. Ale divili byste se, jaký mají děti přehled. Z počítačových her mají o vojenské technice naučené neskutečné věci a znají překvapující detaily.“
Oproti minulosti budete bohužel ochuzeni o výklad zakladatele sbírky Jiřího Chocholouška staršího, který ze zdravotních důvodů již návštěvníky neprovází. Teď zájemcům předávají jeho znalosti a zkušenosti tři chlapi zapálení pro věc. Dobrou zprávou je, že po dokončení možná bude mít muzeum oficiální otevírací dobu a stane se tak přístupným široké veřejnosti.
Text a foto Mad, podklady Darka