Náš víkendový tip, prozkoumejte okolí Křižan! Po zelené do Solvayova lomu a na Krkavčí skály

Než vyrazíte, věnujte chvíli pozornost křižanskému nádraží. Kromě stylové budovy se chlubí kolejištěm rozsáhlým nejen na dnešní poměry, což bezprostředně souvisí s naším prvním cílem, kterým je okruh kolem před sto lety zavřeného Solvayova lomu. Vyrazíme vzhůru po silnici, kterou několik desítek metrů využívá i zelená turistická značka. Za zatáčkou zelená mizí do lesa a my s ní.  
Po zhruba půlkilometrovém ostřejším výstupu po staré lesní cestě přijdete na rozcestí Pod Solvayovým lomem a nejpozději zde si asi položíte otázku, proč jsme vás na tak podivné místo vyštvali. Zdejší les totiž rozhodně nepatří k ukázkovým, ačkoliv dále na trase umístěné infopanely pějí ódy na rozmanitost druhů obývajících tři podlaží patnáctihektarového, kdysi největšího ještědského lomu. Realita je taková, že zvláště kolem rozcestí Pod Solvayovým lomem můžete sledovat chaotickou invazi náletových dřevin v plné síle. Pravda, mloky, netopýry a noční můry ve dne těžko spatříte. Z květeny jsou inzerovány zejména lesní orchideje a hořeček brvitý. Přesto se vyplatí absolvovat průzkumné kolečko po žluté, a to včetně obou odboček (na vyhlídku a k Loupežnické jeskyni). Celý prostor, kde se momentálně nacházíte, byl totiž na počátku 20. století (konkrétně mezi léty 1912 až 1922) lomem na vysoce kvalitní vápenec, jehož ložiska se porůznu vyskytují v celé oblasti. Například v nedalekém Kryštofově Údolí těžil vápenec a dolomit hrabě Christoph Ch. Clam-Gallas již ve druhé polovině 18. století. V Solvayově lomu vytěžená surovina byla dopravována lanovkou k vlaku, odkud vápenec putoval do Neštěmic u Ústí nad Labem, kde z něj takzvanou Solvayovou metodou vyráběli sodu. Tím je vyřešena záhada, proč má železniční zastávka vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, kromě průběžné koleje ještě čtyři další.Z rozcestí Pod Solvayovým lomem pokračujeme po žluté na odbočku k vyhlídce a dále až na vyhlídku, perfektně upravenou v rámci zpřístupnění okružní stezky v červnu 2017. Před vámi se otevírá panorama jižního obzoru a pod vámi hloubka centrální části Solvayova lomu, maskovaná bujným porostem. Nemáte-li svačinu, k jejímuž snězení stůl s lavicemi vyloženě vybízí, může vás nasytit alespoň informačně velmi výživný infopanel, uvádějící na pravou míru některá mylná tvrzení kolující po internetu. Ano, lom byl opravdu předchůdcem mnohem slavnějšího Solvayova lomu ve Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu (MAPA), kam se po vyčerpání ještědského ložiska těžba přesunula. Ale není pravda, že těžbu a zpracování zajišťovala belgická firma Solvay. Vlastníkem a provozovatelem lomu a neštěmické továrny byl Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu a výrobu amoniakální sody systém Solvay. Uzavřením dohody o společném podnikání se podařilo zabránit expanzi firmy Solvay do tehdejšího Rakouska-Uherska.Podle zobrazení horizontu na infopanelu na vyhlídce lze soudit, že za ideálního počasí dohlédnete asi do čtyřicetikilometrové vzdálenosti, tedy někam k Mladé Boleslavi. Jinak odsud není kam pokračovat, tedy nechcete-li zabloudit a případně se zřítit do lomu. Takže se vrátíme na odbočku a tentokrát se vydáme k Loupežnické jeskyni. Cestou podivným pralesem tušíte vegetací maskované vytěžené terasy a hromady hlušiny. Podzemních prostor těžba odhalila více, ale většina vzápětí díky ní vzala za své. Na území lomu se dodnes zachovaly tři krasové útvary, z nichž Loupežnická jeskyně je největší. Nachází se asi 3 m nad cestou, v prostoru, kde nedávno došlo k masivnímu sesuvu terénu, takže průzkum této díry, podle popisu 22 m dlouhé, silně nedoporučuji. Stejně již nemá žádnou vnitřní výzdobu a mohli byste vyrušit chráněné netopýry. Bonusem je, že cestou objevíte další vyhlídku, opět vybavenou stolem velkým tak, jako by čekal na krále Artuše a jeho družinu. Zpět tentokrát nemusíte po svých stopách, na rozcestí Solvayův lom se dejte dolů. Krátce nato zahlédnete odbočku vlevo a můžete kousek dojít k rozpadlé provozní budově lomu, za ní nad srázem uvidíte betonové bloky, podle mého názoru základy horní stanice již zmíněné lanovky. Infotabule, která by to potvrdila, zde bohužel chybí.Cestou zpět si můžete vygooglit, kdo byl tajemný pan Solvay, signál tu je kvalitní. Ernest Gaston Joseph Solvay (*1838, +1922) byl belgický chemik, pak průmyslník a nakonec, díky nashromážděnému bohatství, i filantrop. Roku 1861 objevil metodu na přeměnu chloridu sodného na uhličitan sodný za použití amoniaku, po něm nazvanou Solvayův proces. Na tom založil kariéru, první továrna společnosti  Solvay & Cie. vznikla v roce 1863 a pak následovaly další po Evropě. Dnes koncern působí v 52 zemích, patří mezi desítku světově největších v oboru a zaměstnává 26 tisíc lidí.

Nyní máte na výběr. Buďto se z rozcestí Pod Solvayovým lomem dáte dál po zelené až ke kapli sv. Kryštofa na hřebeni, po červené hřebenovce dojdete do Křižanského sedla a odsud po silnici zpět na nádraží, čímž uzavřete okruh. Nám tato varianta nepřišla být příliš zajímavá a zvolili jsme jiný cíl. Vrátili jsme se po zelené zpět a po téže zelené jsme pokračovali na jih do již opravdu jarní přírody k našemu druhému cíli, kterým bude Krkavčí návrší. Ve své podstatě jde o asi kilometr dlouhou skalní zeď, zakončenou několika výraznými skalními útvary, souhrnně nazvanými Krkavčí skály. Je zde i turistický přístřešek. V létě tu bývá v noci nabito, možná proto, že jde o jakési křižanské Hradčany. Cestou se nenachází nic, co by stálo za zvláštní popis, snad až na turistické značení, které je opravdu výrazné a tak velké, že ho nemine ani osoba silně krátkozraká. Na rozdíl od exkurze do lomu se celou dobu pohybujete krásnou přírodou, otevírají se vám impozantní výhledy na Ještěd, a když nebudete řvát jako na lesy, možná zahlédnete i zvěř (opravdu, my měli štěstí hned na několik kusů srnčí).
Vyvrcholením cesty je několik poměrně neobvykle tvarovaných skalních věží a bloků, tvořících na vrcholu kolmé stěny. Skupina byla pojmenována Krkavčí skály a je hojně využívána horolezci, kteří ji znají spíše jako Vajoletky, protože vzdáleně připomínají kultovní útvar Vajolet v Dolomitech (např ZDE). Wikipedie praví, že první písemně doložené svědectví o zdolání věží Vajoletek nad Křižanami je připisováno saským horolezcům Hansi Joachimu Scholzemu a F. Siegmundovi v roce 1893. Na samém začátku 20. století pak další Němci objevili řadu různých vrcholových cest. Zajímavé je, že podle všeho první česká cesta vznikla až o pět desítek let později. Jejím objevitelem byl v roce 1953 Oldřich Kopal. Dnes jsou popsány čtyři desítky různě obtížných horolezeckých cest, z nichž polovina směřuje na Malou věž. Od Krkavčích skal můžete teoreticky vzato sejít až dolů do Křižan k autobusové zastávce a vyvézt se zpět, ale proč to dělat, když tu je tak hezky a cesta zpět vám nabídne pohledy, které jste před tím třeba ani nezaregistrovali.
Text a foto Mad