Eliáška bývala slavnou fabrikou, teď je slavnou ruinou, ale i estetika zmaru přitahuje

Než budete pokračovat v četbě tohoto článku, je rozumné si nainstalovat apku, která vás komplexem provede a která obsahuje i pár zajímavých srovnávacích fotografií. Nabízí ji jak Google Play, tak App Store. Eliášky (MAPA) je škoda nejen z architektonického hlediska a proto, že je ostudou Kamenického Šenova a celého kraje, ale i proto, že  osobnost Eliase Palmeho je dodnes inspirujícím příkladem muže, který se vypracoval vlastní houževnatostí od nuly až na vrchol podobně jako Johan Liebieg, Ignaz Ginzkey a další selfmademani našeho regionu. Dokazuje, že pro American Dream není (tedy že alespoň v 19. století nebyla) nutnou podmínkou emigrace do USA.Elias Palme (1827 - 1893) byl synem pekaře, ale nepokračoval v řemesle. Rodiče ho dali do učení na pasíře, což mělo svoji logiku, protože pasířství bylo v regionu perspektivním řemeslem. Ostatně, Josef Palme z prácheňské větve rodu získal již roku 1724 glejt na výrobu lustrů a stál tak vlastně u zrodu prosperity celé oblasti. Zkušenosti mladý Elias, toho jména již čtvrtý, nabral v Praze a pak ve Vídni. Domů se vrátil zatížen dluhy, protože se potřeboval vykoupit z vojenské služby. Jeden by řekl, že to nebyl dobrý začátek, ale Elias tvrdě makal, zbavil se závazků a roku 1849 si ve vejminku rodičů otevřel vlastní dílnu. Tento letopočet je považován za čas zrodu firmy Elias Palme &Co. Již čtyři roky nato se stěhuje budoucí velkotovárník do vlastního, ale ještě mezi tím se stačí oženit (1851). Jeho žena Johanna byla dcera malíře skla a obchodníka se sklem, což pravděpodobně lvím podílem přispělo k nápadu propojit pasířinu a sklo. Elias se spojil se svým bratrem Fritzem a začal vyrábět originální křišťálové lustry. Doba expandující průmyslové revoluce honosným lustrům přála, firma záhy vyvážela nejen do celé monarchie, ale i do světa a zpět začala vozit mezinárodní ocenění. K osobě Eliase Palmeho se sluší dodat, že byl velký lokální patriot. Byl tvrdý, ale spravedlivý, jako jeden z prvních továrníků například zavedl zdravotní pojištění pro zaměstnance. Tři desetiletí působil i jako radní Kamenického Šenova a po jeho ničivém požáru (1868) se podílel na obnově města a nechal též postavit vily pro své zaměstnance (jak jinak než s výhledem na fabriku). Johanna porodila osm dětí. Když Eliasovi synové Reinhold, Franz Friedrich a Gustav Adolf vstoupili do firmy a stali se spolupodílníky, byla již lustrárna největší firmou svého druhu v Rakousku-Uhersku, ale synové byli pracovití po otci a firmu úspěšně dále rozvíjeli, včetně nasazení nových technologií. Nová továrna, které se říkávalo nejen Eliáška, ale i Zámek, byla postavena stavitelem Richterem za šest měsíců a zahájila provoz 1. listopadu 1905. V době zrodu první republiky má firma pět set zaměstnanců a buduje si filiálky. Lustry z Kamenického Šenova zdobí nejhonosnější budovy po celém světě a ve své době jsou nositeli mnoha rekordů a nej. Například lustr pro římskou Královskou operu o průměru 10 m byl tehdy největším na světě a lustr pro operu v Sydney měřil na výšku i dnes fantastických 11 m.Posledním soukromým majitelem firmy Elias Palme &Co byl Heinrich Palme (syn Reinholda Palmeho). Zanechal po sobě rozsáhlé paměti, a ačkoliv komunistický režim se k němu nechoval nejlépe, zasloužil se o to, že po znárodnění nebyly zavedené výrobní postupy zapomenuty a byla zachována špičková kvalita výroby v jeho bývalé továrně. Za socialismu nesly sloučené znárodněné firmy název Lustry n.p. a dnes je důstojným pokračovatelem skvělé tradice společnost Preciosa Lighting. V šedesátých letech již Eliáška nestačila požadavkům výroby a o deset let později byly jednotlivé závody koncentrovány do nového komplexu (LETECKÉ FOTO) v údolí pod Kamenickým Šenovem, který byl dokončen roku 1972. Eliáška byla opuštěna, ještě nějakou dobu sloužila jako sklad nábytku a po roce 1989 vystřídala několik majitelů, čímž v podstatě začala její destrukce. V roce 2007 byla sice prohlášena za kulturní památku, ale na jejím osudu to od té doby změnilo jen to, že její status se změnil na kriticky ohroženou kulturní památku. Dá se říci, že v současné době je téměř vše, co se dalo nějakým způsobem zpeněžit, z budovy rozkradeno mimojiné sběrači kovů. V roce 2014 komplex koupil Roman Procházka a zejména zpočátku nešetřil velkými plány na revitalizaci. V únoru 2016 byl založen Spolek Eliáška, což by teoreticky mohlo usnadnit získání nějaké dotace na záchranu. Statutární orgán tvoří tři členové, Petra, Petr a Roman Procházkovi. Jako účel založení spolku je na prvním místě uvedena obnova Eliášky. Následuje devět dalších bohulibých činností včetně využívání obnovitelných přírodních zdrojů jako zdroje energie. Několik bodů je v souladu s jedním z publikovaných plánů, a to vytvořit z Eliášky sociální bydlení. Podle www.hlidacstatu.cz spolek zatím inkasoval 1,1 milionu korun od Ministerstva kultury a 363 tisíc korun od Libereckého kraje. Do jaké míry tyto injekce pomohly zpomalit zkázu budovy, nemůžu soudit. Je pravda, že po jednom z rohů hlavní budovy šplhá vzhůru lešení.Vlny občasného zájmu o rozpadající se industriální skvost výmluvně dokumentuje archiv článků a jiných zmínek, vedený serverem prazdnedomy.cz. Proslavit ruinu Eliášky a na nějaký čas rozproudit diskusi o její záchraně se povedlo zejména mladé architektce Tereze Šváchové, když v roce 2016 přišla v rámci své diplomové práce s projektem "Skleněného domu", který by industriální památku přeměnil v muzeum lustrů s velkorysým zázemím (archiv, badatelna, kavárna...). Vlivní lidé přislíbili podporu, Česká komora architektů práci ocenila jednou ze svých cen, v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu se konala výstava věnovaná Eliášce... pak se vody opět zavřely. Asi nejhmatatelnějšími výsledky byla zatím jednak v úvodu zmíněná apka, podle slov Terezy Šváchové vytvořená proto, aby po Eliášce aspoň něco zůstalo, kdyby se ji nepodařilo zachránit. Druhým efektem pak bylo, že se Eliáška zařadila mezi nejfotografovanější ruiny v Česku (umělecky pojímanou zvláště příznivci HDR a low key fotografie :-) viz například desp.cz). Zajímavé čtení přináší dokument Strategie rozvoje města Kamenický Šenov, kde mezi cíli v oblasti péče o památky je zahrnuta i oprava objektu Eliáška, přičemž investorem má být vlastník nemovitosti. (Připomínám, že Eliáška je soukromým majetkem.). Projekt je označený jako "ve fázi plánování a přípravy" s termínem realizace mezi léty 2019 až 2028. Náklady jsou odhadovány na 350 milionů korun a v položce "kde na to vzít" je napsáno, cituji: Vlastní zdroje investora / Dotační zdroje: národní dotační zdroje: dotační tituly MK, dotační tituly MMR, dotační tituly Libereckého kraje. Jen pro ilustraci, proti tomu je obnova jižního křídla hospodářského dvora (konírny) státního zámku v Zákupech za zhruba 120 milionů korun třetinovou položkou. A na závěr ještě jedno malé srovnání. Roční příjmem města Kamenický Šenov činil v roce 2018 něco přes 90 milionů korun, tedy se dá říci, že čtvrtinu odhadované částky. Podle zmíněného strategického plánu potřebuje město během deseti let investovat například 150 milionů korun do kanalizace, 10 milionů do vodovodu v Práchni, 80 milionů do oprav komunikací a chodníků, 50 milionů do lávek a mostů a tak dále a tak dále. Mezi položkami figuruje i rekonstrukce Sklářského muzea (40 milionů Kč) a oprava hrobky rodiny Palme (4,5 milionu Kč), což jsou objekty, které městu, na rozdíl od Eliášky, patří. Ne vše pokryjí dotace. Je tedy jasné, že koupě Eliášky a její oprava, jak navrhují někteří, mezi priority města nepatří. 
Text a foto současného stavu Mad