Až vám provokativní plakáty Sáry Šindelářové zvednou adrenalin, Hvězdná vyhlídka Elišky Látalové vás uklidní

Začnu Experimentální plochou a plakáty Sáry Šindelářové. Autobusová zastávka TUL (linky 15, 19, 29, MAPA bod 1) je výjimečná tím, že má dvě plakátovací plochy. Té poloprázdné komerční v dnešní době málokdo věnuje pozornost, zato druhá, označená jako Experimentální plocha, se těší velkému zájmu. Je totiž celá polepená výraznými Sářinými grafikami nesmlouvavě reflektujícími současnou koronavirovou dobu a co víc, autorka diváky vybízí k destruktivnímu průzkumu svého díla odlupováním vrstev papíru, což je geniální nápad, který by byl jinde klasifikovaný jako vandalství. Zde ale odhalování dalších vrstev nabízí nové pohledy, pár odpovědí i nové otázky. Sára Šindelářová (www.sindelarova.info), diplomantka docenta Jana Stolína a již týden nositelka titulu MgA, přišla na FUA po úspěšném absolvování Střední umělecké školy Liberec, oboru Propagační výtvarník - zaměření na knižní vazbu, ilustraci, grafiku a fotografii. Tato všeumělkyně (v dobrém smyslu toho slova) se, na rozdíl od mnoha vrstevníků, prakticky po celou dobu studia na TUL již živila tím, co vystudovala, takže může srovnávat teorii s praxí. I proto jsem ji požádal o rozhovor.

Jste jedna z prvních absolventek  na FUA TUL nově akreditovaného oboru Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru. Bylo studium o tom, co jste si představovala?

Jsem takový přeběhlík z předchozího oboru Enviromentální design a ano, bylo to o tom, co jsem chtěla. K veřejném prostoru jsem měla vztah vždycky a cestu jsem našla přes grafický design, když jsem začínala jako propagační výtvarník. Tento obor mi poskytl větší pohled na veřejný prostor a vztahy ve veřejném prostoru. 

Po téměř celou dobu studií jste zároveň pracovala jako grafička a máte za sebou řadu úspěšných realizací, takže můžete srovnávat akademický život s praxí. Jak to srovnání pro teorii dopadá?

Ze začátku jsem byla trochu zmatená, já měla vystudované propagační výtvarnictví se zaměřením na tiskoviny a na FUA jsem musela prozkoumat všechny vztahy jak ve veřejném prostoru, tak v současném umění. Takže bylo co dohánět. Během studia probíhaly i přednášky pozvaných kapacit, ale určitě bych v tomto ohledu ráda viděla ještě více lidí z praxe a z více oborů. Třeba aby studentům řekli, jak při komerční práci neztratit svůj pohled na svět, svoji vizi. Aby byli studenti lépe připraveni na střet s realitou.

V nějakém rozhovoru o vizuálním smogu jste o sobě prohlásila, že jste grafička, která nenávidí grafiku ve veřejném prostoru. Takže, co naopak chybí grafikům, studiím, PR agenturám v praxi?

Chybí větší kreativita a přehled o současné výtvarné scéně u nás i v zahraničí. Dále se málo přemýšlí, pomíjejí se souvislosti, pro koho a kam má být zakázka udělána. Nemělo by se pracovat na úkor rychlosti, věci potřebují čas, aby vyšly, jak mají. Jinak i proto pak vzniká ten vizuální smog.

Hm, ale reklamní studio nebo PR agentura musí generovat zisk. To co říkáte, je idealistický pohled. Myslíte, že to může přispět ke zvýšení zisku firmy?

Určitě, když se věci dělají pořádně, nemusejí se pak předělávat, upravovat… ale to platí pro jakékoliv řemeslo.

Plakáty na Husově ulici před TUL jsou vaší diplomovou prací, co konkrétně bylo zadáním?

Tématem bylo vytvoření a náplň té experimentální plochy. Zajímám se jak o grafiku, tak o kurátorství, takže jsem to spojila v jedno. Začala jsem na tom pracovat již koncem roku 2019. První věcí byly plakáty na téma 17.listopadu, inspirované Karlem Krylem (pozn.: viz @sarasindelarova). Ty plakáty mi strhli a to byl impuls, aby vznikla ta galerie. Pak tam v průběhu následujícího roku proběhlo asi šest výstav (pozn.: některé práce naleznete na www.sindelarova.info) a zakončila jsem to zase svými pracemi, které tam teď ještě jsou, nebo byly.

Máte nějakou zpětnou vazbu?

Loni ty plakáty k listopadu tam vydržely necelé dva dny. Pak mi je strhla firma Rengl, která má vedle reklamní plakátovací plochu, a mé plakáty považovali za černý výlep. Netušili, že se jedná o uměleckou instalaci. Teď jsou již srozumněni a fungujeme v symbioze.
Na ty nové lidi reagovali, již když jsem plakáty lepila. Zajímali se, a tak jsem jim vysvětlila, že ty vrstvy můžou odtrhnout, podívat se, co je pod nimi a poslat mi fotku. Plánuji to tam vylepit ještě jednou, aby si to lidé mohli ještě jednou prozkoumávat.

Uvažujete, že byste pro své umělecké výboje použila oficiální plakátovací plochy, ať již gerilově nebo oficiálně?

Toto určitě také plánuji, nejdříve bych to asi zkusila gerilově. Je to trochu adrenalin, tak to bych určitě chtěla zkusit. I když nevím, možná to radši zkusím oficiální cestou. Ještě uvidím. Rozhodně bych tím chtěla reagovat na aktuální dění a pak sledovat reakce lidí.

Diplomku máte za sebou, znamená to, že přestane fungovat i vaše experimentální plocha?

Ne, bude fungovat dál jako galerie. Již jednám například s umělci z Prahy a pak bych tam ráda pořádala jakési bienále grafického designu. Chtěla bych oslovit různé školy a fakulty nejen u nás, ale i v zahraničí a vystavit plakáty na téma budoucnost. Třeba co se děje v Polsku nebo v Německu je velmi zajímavé. A na to bych chtěla reagovat plakáty různých umělců. Takováto plocha je také jednou z možností, jak dále pěstovat kulturu, když je vše zavřené. Takže podpora i takovýchto menších projektů je důležitá.

Jak vidíte svoji další perspektivu?

Již teď mám nabídky na grafiku. Právě řeším komplexně jednu kavárnu i s prostorem okolo. Mám pedagogické minimum, takže bych i ráda učila a pochopitelně se věnovala grafice a kurátorství. A ani z TUL neodcházím úplně.

FUA TUL vede své studenty k takovýmto prezentacím prací ve veřejném prostoru systematicky. Vlastně ani Experimentální plocha nebyla první takovou galerií, jak potvrzuje docent Jan Stolín, proděkan FUA: „Ono to již navazuje na to, co kdysi začala Pája Zemanová, která přímo v ateliéru vytvořila studentskou galerii Stěna. Sára Šindelářová pak objevila tu stěnu patřící k univerzitnímu kampusu. Domluvila se s vedením na pořádání výstav a stala se kurátorkou. Stěna - galerie svým umístěním u autobusové zastávky a komerční výlepové plochy totiž pracuje v takovém zajímavém zvláštním režimu.“

---

Asi 250 m od Experimentální plochy se v parku, patřícím do kampusu TUL (MAPA bod 2), nachází dřevěná Hvězdná vyhlídka Sářiny spolužačky Elišky Látalové, rovněž čerstvé absolventky oboru Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru. 
Eliška Látalová ráda chodí po horách a zná útulny a různé zbytky horských příbytků v Jizerkách. Dobře chápe charakter zdejší krajiny, pro kterou jsou typické například dlouhé průseky, zanikající cesty a naopak cesty les otvírající. To ji inspirovalo k navržení malých modulárních pozorovatelen, které by svým tvarem reagovaly na svůj účel, takže pro sledování horizontu vymyslela pozorovatelnu komponovanou horizontálně, pro průseky vytvořila štíhlou štěrbinu. Realizována pak byla pozorovatelna určená k umístění v blízkosti Jizerské louky, kde je ideální místo k pozorování hvězd. „Možná se to tam i umístí, jednáme o tom s CHKO,“ doplňuje Jan Stolín.Až si Hvězdnou vyhlídku půjdete prohlédnout, možná vás překvapí, že velký kulatý pozorovací otvor nemá okno, takže objekt nemůže fungovat jako útulna. „Sklo tomu nechybí, není to útulna před deštěm, není to přístřešek, je to k tomu, aby vás to částečně izolovalo od okolní krajiny a eventuálního světelného smogu. Je to skutečně pozorovatelna. Vlezete si tam a nad sebou máte jen nebe a nic vás neruší. A když prší, tak na vás prostě prší,“ uzavírá prohlídku Pozorovatelny Jan Stolín. 
Na Experimentální ploše i na Hvězdné vyhlídce je zajímavé nejen to, že obě diplomové práce, mající snad jediný styčný bod v tom, že byly ohodnoceny za jedna, jsou dílem studentek téhož oboru. Možná ještě pozoruhodnější je, že si téma studentky zvolily samy, což jinde není vůbec běžné. „Mám rád studenty, kteří mají vlastní téma, jako byla právě třeba Sára Šindelářová nebo Eliška Látalová. Na bakalářském studiu samozřejmě dáváme všem nějaké penzum základních schopností, aby se v praxi neztratili, protože každý se musí něčím živit. Ale ti úspěšní pak pokračují ve studiu s nějakým vlastním tématem. Takže my nezadáváme ani bakalářské ani diplomové práce, to jsem tady ještě nezažil. My nutíme studenty, aby přišli s nějakým vlastním tématem, které se pak s nimi potáhne i po škole, kdy se mu budou věnovat,“ potvrzuje Jan Stolín. V důsledku to studentům usnadňuje vstup do praxe. Že by takový přístup vedl ke vzniku prací odtržených od reality, evidentně nehrozí, naopak. „Téměř u všech bakalářských a diplomových prací, u kterých přišli studenti s vlastním tématem, se nám daří, že je pak sami dovedou k realizaci,“ konstatuje Jan Stolín. 
Závěrem je třeba vysvětlit, jaká byla geneze oboru, jehož absolventi jako diplomové práce generují nejen experimentální galerie a pozorovatelny, ale věnují se i tetování nebo fenoménu roušek. Jan Stolín vysvětluje: „My tu donedávna měli Katedru designu, kde byl obor Enviromentální design, který založil profesor Šípek. Já ho pak poslední roky vedl. Když pak končil docent Zippe, vedoucí oboru Vizuální komunikace - digitální média, vznikl úkol dál tu držet tyto dva programy. Já byl tehdy jediný možný garant a navrhl jsem, že nebudeme dělat dva programy, které po letech fungování již potřebovaly trochu jiné vymezení. Spojil jsem je a vytvořil jeden nový originální obor Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru. Veřejný prostor si dnes pro sebe uzurpuje každý, politiky počínaje, my veřejný prostor spojili s výtvarným uměním, protože když do něj vstupujeme my, tak formou uměleckého díla a dalšími aktivitami s uměním spojenými. Tímto konkrétním zaměřením jsme zatím jediní v Čechách. A diplomové práce umístěné venku tento obor propagují, ukazují, co tím myslíme.“Text a foto Mad