Motyčkovic klika Věry Motyčkové dává smysl volnému času dětí i rodičů

Red.: Na internetu jsem počátky vašich aktivit dohledal až do roku 1999, jak všechno začalo?
V. M.: V roce 1999 jsme dělali první Pohádkový les, tehdy na Prosečském hřebenu, a ještě jsme nebyli Motyčkovic klika, ale spolek maminek na mateřský, a byly jsme osloveny, zda bychom neudělaly pohádkový les pro přípravnou třídu školy v Jablonci. Red.: Takže dohromady vás dala mateřská?
V. M.: Ne tak úplně, my jsme tehdy takto žily. Znaly jsme se od našich osmi, devíti let, kdy jsme se sešly v turisťáku při TJ Dynamo Liberec (poznámka: oddíl funguje dodnes pod hlavičkou Skautu), a pak jsme spolu jako holky fungovaly do puberty, kdy jsme se rozjely na internáty a na různé školy. S příchodem dětí jsme se znova sešly. A protože ten turisťák nás tak oslovil, dal nám hodnoty, něco, co nás naplňovalo, řekly jsme si, že to chceme předat svým dětem. Začaly jsme občasnými výlety, hrami na hledání pokladů. No a tak to rostlo, začaly se přidávat další rodiny a najednou jsme pořádaly tábor. Pak kolegyně zjistila, že její dítě kvůli zdravotním problémům nepřijmou na normální tábor, a tak jsme začaly programově organizovat tábory vlastní a otevřely je veřejnosti. Red.: Něco jiného je uspořádat akci pro okruh známých a něco jiného je jít s kůží na trh...
V. M.: Zkušenosti jsme měly, například já celé roky vedla skauty. Přerod se pak odehrál v roce 2007, tehdy jsme založily občanské sdružení. Dnes jsme Motyčkovic klika, zapsaný spolek. Takže existujeme třináct let.Red.: Kolik lidí tvoří tým Motyčkovic kliky?
V. M.: Pořád jsme tři, to je takové naše číslo. Zakladatelky jsme byly já a Šárka Landová a Petra Šlechtová. Já tu jsem od začátku, proto také Motyčkovic klika. Kolega Matěj Bereckei pochází z řad dětí, které zde vyrostly, a pak tu je nově Kačka Burešová, maminka tří dětí, kterou ta práce velmi baví. Je velmi komunikativní a šikovná například přes divadelní improvizaci nebo šití. Vždycky chtěla mít nějaký klub. Šárka nám dodnes občas pomáhá. Takže jsme byly tři a jsme zase tři. Red.: Jestli se nepletu, sídlívaly jste v Liebiegově městečku. Stěhování znamenalo jen změnu adresy, nebo i programu? 
V. M.: Já byla sedm let manažerkou školky Doktrína a sídlily jsme v prostorách na náměstí Pod branou. Tím, že jsme se sem před rokem a půl přestěhovali (pozn.: nejde o gramatickou chybu, ale mezi ženské přibyl muž) a vybavili tyto nové prostory, vstupujeme nově do povědomí lidí. Zmáčkli jsme jakýsi restart a nasadili podstatně intenzivnější tempo. Předtím jsme sice pořádaly tábory, dělaly víkendy pro děti s rodiči, ale ne v takovém rozsahu. Děláme stále to, co před sedmi, osmi lety, ale necílíme již tolik na maminky s dětmi, ale spíš na děti, na programy pro rodiče a děti a na programy pro mateřské školy.  Red.: Nemůžu si pomoci, ale já bych řekl, že jedinou výhodou, kterou máte tady, je větší klid a nedostupnost mobilního signálu. 
V. M.: Já vidím víc výhod. Za prvé jsme v přírodě. Tady jsme za pár minut v lese, což je nutné, když máte pro děti program, kdy jim chcete dát do ruky sekyru, pilu a nůž, protože já na tom vyrostla a myslím, že je pro děti dobrý se s tím naučit pracovat. V lese můžeme stavět hráze, lávky... a děti jsou takovými činnostmi nadšené již od těch šesti let. Za druhé máme velký prostor, což jsme Pod branou neměly, oproti 60 m² máme najednou těch metrů 260. Za třetí si zdejší prostor měníme, členíme podle potřeby, tak jak ho vidíte dnes, před několika měsíci nevypadal a za čas bude vypadat zase jinak. A za čtvrté jsme vlastními pány, program si můžeme udělat, jak chceme, zatímco tam jsme se museli podřizovat provozu školky. No a autobusem tu jste z města za dvacet minut a zastávka je padesát metrů od nás.Red.: Proč sem rodiče děti dávají?
V. M.: Nedávno jsme rozdávali dotazník a odpověď je, že kvůli programu, kvůli nám a hodnotám, které předáváme. Že se shodujeme s názorem rodičů, kam jejich děti vést. A hlavně, naše programy mají přesah do rodiny. Část toho, co zde děti prožijí o víkendu, si odnesou domů, něco od nás ještě dostanou a doprožijí si to po návratu domů s rodiči. Například když máme víkend o stolních hrách, děti si tu svoji hru vyrobí a doma si ji s rodiči můžou zahrát. Vzniká tu spousta materiálu, který rodiče oceňují, protože si to s dětmi můžou doprožít. Red.: Jaké jsou dnešní děti ve srovnání s dětmi, se kterými jste před skoro dvaceti lety začínaly?
V. M.: Otázka by měla znít jinak, jací jsou ti rodiče? Děti jsou odrazem toho, co jim rodiče dovolí. Podle mě se rodiče o své děti hodně bojí a málokdo jim dá důvěru a umí s nimi komunikovat tak, aby se partnersky pochopili. Z toho vzniká mnoho nedorozumění a pak rodiče tvrdí, že děti jsou nekomunikativní, uzavřené, že jsou jen u počítačů. Přitom svůj podíl na tom mají oni sami. Jsou zaneprázdnění, jsou v práci, nemají čas. Pak nemají ani čas sednout si dohromady, popovídat si, něco spolu prožít. Když se tu se mnou v pátek loučí, říkají dětem "nezlob" a mně "to vám nezávidím, máte jich tu dvacet". Ale já to mám tak, že za mě děti nezlobí, děti jsou jen špatně zaměstnané. Kdo říká, že děti zlobí, tak je dobře nezabavil, nenamotivoval k tomu, aby je něco bavilo. My si to tu vždycky užijeme a já se na ně těším. Když ve vás děti vycítí partnera pro komunikaci, je jedno, jestli vám je šedesát, třicet nebo pět.Red.: A co tedy vy a rodiče?
V. M.: Já jsem vůči rodičům dost striktní, my jsme nároční na rodiče. Pokud má vztah fungovat, rodiče mi musí důvěřovat. Pokud mi nedůvěřují, nemá smysl, aby sem jejich dítě chodilo. Já z legrace říkám, že děti během akce patří mně a rodiče ať se mi do toho nemíchají. A chci, aby vše bylo transparentní, proto je například na konci víkendu společná reflexe. To je ten přesah do rodiny. I rodiče tu s námi něco prožijí a s tím přesahem odcházejí domů. Stávají se součástí toho, co jsme připravili, a vidí, co se dělo se zapojením dětí, a vidí, čeho jsou jejich děti součástí, že fungují a čeho jsou schopné. Kdybych tu měla víkend rodičů s dětmi, tak nemám problém si je ukočírovat. Udělám program, že si to užijí a nebude to pruda ani pro rodiče, ani pro děti. Pro mě jsou partneři všichni. Když už tu ten rodič chce zůstat, tak si chce hrát, tak ho pojďme zabavit, aby ho to bavilo. Red.: Když procházím zpravodajství, mám pocit, že dnešní pedagogové jsou neustále jednou nohou v kriminálu. Nebojíte se, zvláště když děti učíte pracovat s nožem, se sekerou?
V. M.: Já vím, co se může stát, a protože to vím, tak se na to můžu připravit. Když máte zkušenosti a respekt, tak tomu předcházíte. A máme nastavená pravidla a ta pravidla v Klice fungují, děti je respektují. Když dáte dětem dostatečnou důvěru a umíte s nima dobře komunikovat, tak nezažívám nějaké frustrace nebo zklamání, že by něco nevyšlo nebo nefungovalo. Ty děti jsou zvyklé mít zodpovědnost za sebe i za svá rozhodnutí. Já jim dávám na výběr, jsou v roli partnera. Neplatí, že by velká Věra rozhodla a tak to bude, my se na tom dohodneme. Když děti i já participujeme na dohodě, tak to prostě funguje. Nicméně mám chápavé rodiče, a kdyby se někdo říznul nebo seknul, tak ten rodič s tím počítá. Samozřejmě, že když děti nechám krájet cibuli, může se stát, že se někdo řízne. To k tomu patří, ale já jsem ten, kdo mu to ošetří, empaticky zareaguje a neřekne "seš střevo a už tě k tomu nepustím". Řeknu, "pojď, zkus to znova" a dítě tu cibuli dokrájí. Red.: A co současné technologie a volný čas dětí?
V. M.: Ano, ty šly hodně dopředu a my je zapojujeme. Měli jsme třeba víkend vaření, děti si samy vařily, uspořádali jsme to jako soutěž a děti měly k dispozici technologie, které doba nabízí. Například si děti v rámci soutěžení točily videa. My si tady nehrajeme na to, že jsme zálesáci. Naopak, já to beru jako nedílnou součást toho, co nás obklopuje, a pochopitelně zase všeho s mírou. Není to o tom, jaká je doba, ale o tom, jaký vedoucí ty děti vede.Red.: Již jste naznačila, že rozřiřujete nabídku pro rodiče, přesněji pro rodiče s dětmi. Můžete mi to přiblížit?
V. M.: Jak jsem řekla, jedním z hlavních zaměření Kliky je přesah do rodiny. Umíme nabídnout něco, co děti a rodiče obohatí vzájemně. Nově třeba děláme divadelní improvizace, což souvisí s osobním sebepoznáváním, a přicházejí nejrůznější lidé všech věkových skupin a nejen rodiče s dětmi.
Red.: Při spolku funguje Divadlo na kliku, oč jde?
V. M.: Jsme alternativní loutkové divadlo mající dva členy, mě a Matěje. Vše si vyrábíme sami, hry píšeme tak, aby nás to bavilo. Neděláme to pro kšeft, ale proto, aby to bylo přínosný pro nás a pro diváky. A chceme ukázat, že loutkové divadlo, loutky, nejsou záležitost jen pro děti. Hrajeme tam, kde si nás objednají, třeba na poutích, na náměstích, v knihovně... Školky většinou vybírají podle tématu, které potřebují. Pro ně máme momentálně na výběr čtyři kusy. Red.: Když jsem se díval do vašeho programu na tento týden, zaujalo mě tam školení pro pedagogy.
V. M.: Ano, když jsem pracovala ve školce, vyvinula jsem Duhového hada, didaktickou pomůcku, o kterou je velký zájem. Je to šikovná věc nejen pro mateřské školy, ale i pro různá centra a obecně na volnočasové aktivity, protože všestranně rozvíjí schopnosti dítěte. V květnu povedu workshop na práci s tímto hadem. Jo, když na to koukáte, řeknete si, je to hezký, ale co s tím, ale trochu kreativní člověk s tím udělá program, který dítě rozvíjí po všech stránkách. Red.: A ještě mě zaujal pokoj Láryfáry, to je nějaká herní místnost?
V. M.: Pokoj Láryfáry je prostor inspirovaný snoezelenem v Nizozemsku (vymyšleného pro mentáln ěpostižené děti), ale ten náš je určený i pro normální děti a v podstatě i pro dospělé. Je plný relaxačních, poznávacích a interaktivních aktivit. Slouží k poskytnutí pozitivně naladěného prostředí pro skupiny a jednotlivce. Nabízí poznání odlišných senzorických zkušeností, atmosféru vzájemné důvěry a bezstarostného uvolnění. Obsah včetně barevného ladění měníme 3x do roka. Máme tři téma, Jarování, Lesnění a teď Mrazení (viz fotky).Red.: Závěrečná otázka, kdybyste to měla shrnout do jedné věty, čím je Klika jiná, proč by ji měl člověk navštívit?
V. M.: Proto, že je komplexní. Programy děláme tak, aby děti dostaly od všeho kousek, sport, výtvarno, hry... Dítě je u nás parťák, ať mu je pět nebo dvanáct, a my jsme hraví. Klika se musí vidět nebo zažít, o tom se nedá moc vyprávět.
Děkuji za rozhovor. Ptal se a neoznačené fotografie pořídil Mad. Další konkrétní informace o Motyčkovic klice naleznete na https://www.motyckovicklika.cz/ nebo na facebook.com/motyckovicklika.