Hledání Jantarové komnaty, šikmý les, Čertovy tůně a Skála smrti, to jsou další položky našeho výčtu tajemných míst Libereckého kraje

5. Hledání Jantarové komnaty na zámcích Sychrov a Frýdlant

Jantarová komnata, místnost celá obložená jantarem a ve své době označovaná za osmý div světa, byla zhotovena počátkem 18. století na zakázku pruského krále Fridricha I., ale již roku 1716 ji získal a následně nechal vylepšit Petr Veliký. Až do 2. světové války patřila k atrakcím Kateřinského paláce v Carském Selu, odkud ji po obsazení Němci odvezli do Kaliningradu. Zde prokazatelné stopy končí s bombardováním města při přechodu fronty v roce 1945.
Řada lidí ale dodnes doufá, že 27 beden s rozebranou Jantarovou komnatou bylo odvezeno dřív, než město lehlo popelem. Seznam možných úkrytů, kde by jantarový poklad mohl být, čítá víc jak stovku lokací, přičemž těch, o kterých se hovoří častěji, je asi tucet. Komnata byla hledána i v našem kraji, a to na Lemberku, Sychrově a Frýdlantu.
Poměrně mohutně medializované sychrovské pátrání proběhlo v roce 1991 a inicializoval ho Josef Mužík, již známý jako hledač Štěchovického pokladu. A protože to bylo ještě v divokých dobách po revoluci, kdy nic nebylo nemožné, tak akci dokonce platil okresní úřad. Masivní sondážní vrty v sychrovském sklepení se bez výsledku nořily hlouběji a hlouběji, jen s největší pravděpodobností narušily statiku cenného dvouramenného schodiště, vévodícího východu ze zámku do zahrady. Velkolepé schodiště, které účinkovalo v řadě filmů, včetně zahraničních produkcí, nakonec muselo být před čtyřmi lety komplexně opraveno, což vyšlo na deset milionů korun.
Proti tomu hledání na Frýdlantu nezpůsobilo sice škody materiální, ale morální újmu utrpěla Česká republika a zaměstnanci NPÚ poté, co neúspěšní němečtí hledači pokladů rozpoutali mediální kampaň obviňující české úředníky, že brání v objevu pokladu světového významu.
Nutno přiznat, chybovali jsme my. Otázkou totiž není, zda je na Frýdlatu ukryt jantarový poklad. Není, ale jak je možné, že ti dva němečtí amatéři, nemající pádné důkazy, znalosti ani zkušenosti, získali v Praze potřebná povolení. Jako argument stačil údajný rozkaz Martina Bormana převézt komnatu na území Sudet a jakýsi šifrovaný notový záznam z jeho pozůstalosti, ukrývající prý i místo uložení Jantarové komnaty. 
Důkazem pak mělo být z druhé ruky přetlumočené svědectví devadesátileté stařeny, někdejší frýdlantské kuchařky. Ona žena jako jediná (!) údajně viděla německá auta přivážející do zámku bedny plné zlata a dalších drahocenností. To je těžko uvěřitelné již jen proto, že Frýdlant by byl podivnou skrýší, protože bylo jasné, že za pár týdnů bude ležet na území osvobozeného státu. Nehledě na to, že dvoudenní  transport sedmadvaceti velkých beden by těžko ušel všeobecné pozornosti, a již vůbec si lze představit, že by někdo tajemné bedny na nádvoří rovnou otevíral. 
Svědectví kuchařky může mít přesto reálný základ. Hrad a zámek Frýdlant za války poskytl azyl cenným knihám slavné berlínské knihovny, které byly záhy po skončení války (ještě roku 1945) na žádost německé strany vráceny zpět do Německa. Toto mimořádně cenné kulturní dědictví ovšem neleželo ve sklepě, ale bylo řádně zajištěno.

6. Šikmý les nad parkovištěm Dneboh – Kavčina

Půjdete-li od parkoviště v Dnebohu (MAPA) vzhůru po modré směrem k momentálně zavřeným Drábským světničkám, narazíte vzápětí na podivný les, který zpochybní vaši představu o tom, kde je dole a kde nahoře. Všechny starší stromy, což jsou zde zejména borovice, rostou výrazně šikmo a teprve ke konci jsou zahnuté vzhůru! Navzdory tomu, že zdejší scenérie až vyvolává hrůzu, nejde o výsledek nějakých čar nebo geopatogenních zón.
Stromy nám předávají poselství o tom, že ačkoliv si myslíme, že skály nás přežijí a rozpadnou se až za věky, tak to "až za věky" může nastat třeba dnes. V červnu 1926 se zde sesuly 3 000 000 kubíků zeminy a pohřbily osadu Kavčiny. Byl to zatím největší známý sesuv půdy v Českém ráji, vždyť na ploše asi 14 hektarů se daly do pohybu tři miliony kubíků zeminy.  Podobný osud jednou čeká i Drábské světničky.

7. Čertovy tůně na Finkově kameni

Finkův kámen nebo také Finkova vyhlídka je skála, která zhruba o deset metrů převyšuje zbytek vrcholu kopce příznačně pojmenovaného Vyhlídka (MAPA), tyčícího se nad Smržovkou. Vrchol skupiny skal byl zpřístupněn smržovským Zahradním a okrašlovacím spolkem ve spolupráci s místní sekcí Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory roku 1898 a výletníky okamžitě začal přitahovat nejen krásný výhled do údolí Smržovky, ale i několik tajemných tůní, nějakou neznámou silou vyhloubených v kameni.
Není divu, že se k nim vážou dvě rozkošné legendy. První je o čertovi, který balvany obýval a děsil široké okolí. Jednou pekelník odletěl páchat zlo někam jinam. Nějaký neohrožený obyvatel Smržovky, jehož jméno se bohužel nedochovalo, té chvíle využil, nelenil a na skálu připevnil kříž. Když se čert vrátil, tak se kříže lekl, že se na skále sesmekl, a při pádu do ní svým pozadím nadělal řadu dolíků, z nichž největší po něm nese jméno Čertova studánka. Nikdy nevyschne a má být údajně půl metru hluboká.
Druhá legenda je méně destruktivní a je škoda, že ji zatím nikdo nepřetavil do filmové podoby. Byla by bezpochyby hvězdou večerních TV filmů pro hospodyňky na kanálu Prima Love. Pod převisem, který tvoří podlahu horního patra Finkovy vyhlídky, žil kdysi skřítek. Bylo mu zde dobře až do doby, kdy se nešťastně zamiloval do Lory, dcery hajného v Jabloneckých Pasekách. 
Když se náš skřítek dozvěděl, že se objekt jeho platonické touhy bude vdávat, rozplakal se tak, že zcela zaplnil Čertovu studánku. Protože šlo o slzy skřítkovy, tak nikdy nevyschne. Nicméně příběh končí optimisticky. Skřítek usoudil, že Lora, ač se nestane jeho životní družkou, si zaslouží být šťastná. Vyhrabal pro ni z nitra vyhlídky zlatý poklad a co víc, jejího muže naučil vyrábět skleněné perle. Lidé se dosud bezejmennému skřítkovi odvděčili tím, že mu dali jméno Sklenařík. 
Pravda je méně romantická. Tůňky jsou přírodního původu, během věků vznikly přirozenou erozí a vyskytují se na mnoha dalších skalách po celém světě. V našem regionu do této kategorie například patří prohlubně na Pohanských kamenech, kdysi pokládané za rituální mísy.

8. Skála smrti v Kunraticích u Cvikova

Kunratice u Cvikova, to je především Pačinkova sklárna, Skleněná zahrada a kostel, který se stal Křišťálovým chrámem. Méně se již ví, že na hranici s Lindavou se uprostřed lesního mokřadu nachází patnáct metrů vysoká skalní stěna (MAPA) s impozantním reliéfem, zobrazujícím finále jedné slavné pověsti, připisované několika místům našeho regionu, například hradu Oybin.
Legenda má rovněž víc variant, tak shrnu jen podstatu. Rytíř pronásledoval dívčinu a ta, než by mu padla do rukou, raději skočila ze skály. Panna se kupodivu zachránila, ale rytíř se i s koněm zřítil z útesu a zhynul bídnou smrtí. Podle místa, kde se událost odehrála, ženu zachránila ruka Boží, na Oybíně mohutná sukně zafungovala jako padák a pod Skálou smrti snad pád ztlumila tůň.
Pamětní tabule praví, že reliéf do skály vytesali z lásky k vlasti členové místní sekce Horského spolku pro severní Čechy, učitel Karl Beckert a četnický strážmistr Karl Bundesmann. Novější epigrafické nápisy, kterými je masív pokrytý do výše akčního rádiusu paží dospělého člověka, byly zhotoveny jako vyznání z lásek méně univerzálních. Zda některé podpisy patří mladým pannám či temperamentním rytířům, není zřejmé. Škoda.
Text a foto Mad