Dejte průchod své fantazii a skočte si zaplavat do Lázní! Odloženou premiéru mají hned tři výstavy!

Interferenční hladina, jejíž vzor se mění podle toho, jak se pod ní procházíte, je ústředním elementem site specific instalace s názvem Interference. O její přípravě jsme vás již informovali v nedávné obrazové reportáži, ve které naleznete i rozhovor s Josefem Šafaříkem, autorem nápadu vrátit bazénu „vodní hladinu“. Dalšími členy tvůrčího týmu jsou Adéla Bébarová a Dávid Sivý. „Na koncepci jsme pracovali asi tři roky. Původně jsme přemýšleli i o nějakém videomappingu, ale to nám nakonec nepřišlo vůči této architektuře vhodné. On vlastně ten interferenční vzor hladiny sám o sobě funguje jako nějaká projekce,“ říká Josef Šafařík, který kromě „hladiny“ vystavuje v absidě sálu dalších sedm interferenčních vzorů, reagujících na to, jak se návštěvníci mezi nimi pohybují. Adéla Bébarová má klasický sochařský základ, ale v Lázních si pohrává se světlem. Ať už zhmotněným do kovových paprsků nebo se světlem skutečným. Autorka vysvětluje: „Zajímá mě, jak dílo komunikuje s okolním světem a s divákem. Takže jsem hledala specifickou část interiéru, která by komunikovala s mojí prací. Paprsky dopadají přes rastr na zvlněnou hladinu a odráží se na klenbu sálu. Propojila jsem tak všechny ty světy, co tu jsou, hmoty, objemy.“Podíl Dávida Sivého, třetího člena tvůrčího trojlístku, je na první pohled méně nápadný, troufám si tvrdit, že návštěvník ignorant nemusí jeho vklad vůbec zaregistrovat. Při bližším zkoumání je ale jeho difuzní „Slunce“, matně prozařující hladinu z lucerny stropu sálu, nejvíce znepokojivé. Ostatně sám autor přiznává: „Mě na tom baví to napětí, tajemství, je to rozmlžené, nejste si jistí, co to je. Vcházíte do galerie, vidíte interferenční plachtu a po pár dalších krocích se vynoří toto neurčité světlo. Teprve když vyjdete do patra, odhalíte světelný objekt ve světlíku.“ Na tomto místě je jen nutno konstatovat, že bohužel nebyl realizován nápad se světelným kuželem, vyzařovaným v noci z Lázní, který měl symbolizovat, že umění žije pandemii navzdory.Dílčí instalace tří umělců tedy tvoří jeden celek a Josef Šafařík si pochvaluje: „Dopadlo to lépe, než jsem čekal, překvapení bylo zejména v tom, že to ten prostor galerie udržel jako celek.“ Jen kurátorka výstavy Zuzana Štěpanovičová při pohledu na fotografy, snažící se expozici zdokumentovat, připomíná: „ Fotografie v tomto případě nejsou zcela vypovídající, protože tato výstava je o kontaktu, o osobním zážitku. Autoři počítají s aktivitou, spoluúčastí návštěvníka. Když si výstavu projdete, zjistíte, že se expozice mění s časem a podle toho, z jakého místa ji pozorujete. Je to site specific projekt opravdu pečlivě ušitý na míru tomuto prostoru, jeho původnímu účelu, jeho geniu loci.“

Druhou výstavou je Siréna Živa, projekt Marie Lukáčové, absolventky pražské UMPRUM a finalistky Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019. Tato mladá autorka pracuje zejména s videem. Video jako svůj hlavní vyjadřovací nástroj si vybrala proto, že tento formát je dnes veřejnosti vlastně mnohem přístupnější než jiné vyjadřovací prostředky jako třeba klasická malba. Zaměřuje se na témata vycházející z popkultury, tělesnosti, kritiky mocenských struktur, ale také dotýkajících se ekologického aktivismu. Ostatně, sama je aktivistka (viz klíčové slovo Lukáčová na You Tube). Tvorba autorky je především známá z neoficiálních akcí a z alternativních výstavních síní a liberecká Intervence je její první prezentace ve velké galerii. Výstava představuje intimní prostor, kde se promítají autorčiny videoklipy. Součástí je malba na zdi a na koberci. Vzhledem k tomu, jak je tvorba Marie Lukáčové charakterizována, mě osobně překvapilo, že na svém kanálu na serveru vimeo.com dosud publikovala poměrně málo projektů. 

Pro příznivce umění v tradičně chápaném smyslu je v sále vedle Bazénové haly připravená komorní výstava Eugena von Kahlera (1882 - 1911), malíře židovského původu z Prahy. Tento předčasně zesnulý umělec patří k německy hovořícím umělcům z Čech, Moravy a Slezska, což je téma, které Oblastní galerie Liberec dlouhodobě mapuje a kterému se systematicky věnuje i kurátorka výstavy Anna Habánová. Expozice nabízí devět obrazů z pravděpodobně největší soukromé sbírky děl tohoto autora. Pocházejí z let 1906 až 1911 a v Liberci nikdy nebyly vystaveny. Je na nich vidět autorova reflexe nástupu modernistických tendencí, avantgardy a abstrakce. Vystavená plátna ukazují směr, kam by tento talentovaný umělec pravděpodobně směřoval, kdyby jeho životní dráhu předčasně neukončila tuberkulóza.

Kromě těchto tří novinek jsou až do konce srpna prodloužené výstavy stávající, tedy Geometrické struktury / Pocta Zdeňku Sýkorovi, Živly Josefa Führicha a rovněž v chodbě Podbazénového sálu umístěná Podstata malby Adriana Altmana, Matyáše Maláče a Víta Svobody. Co se plánovaných výstav týče, doporučuji navštívit www.ogl.cz, kde naleznete podrobné informace o tom, co se bude konat podle plánu a co bylo odloženo nebo zatím zcela zrušeno. Naleznete zde i pokyny k současnému režimu provozu galerie a informace o komentovaných prohlídkách.Přenastavení výstavního plánu pomohlo vyjít vstříc požadavku zřizovatele (Liberecký kraj) zredukovat rozpočet v důsledku dopadů pandemie o 10%, což v případě Lázní znamená 2,5 milionu korun. Náklady pomohlo zredukovat i to, že galerie nečerpala některé služby, které využívá, když má otevřeno. Ale Jan Randáček, ředitel Oblastní galerie Liberec, optimisticky dodává: „ Uvidíme, z kraje máme signály, že ta procenta možná budou menší, nebo jich nebude třeba vůbec.“ A ještě jedna dobrá zpráva na konec, oblíbené galerijní příměstské tábory budou, jsou plánovány tři termíny.
Text a foto Mad