Intervence #31 v libereckých Lázních je výjimečná přinejmenším ze dvou důvodů. Poprvé jde o opravdovou intervenci a poprvé nevystavují finalisté, ale laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého

Finalisty a vítěze z několika desítek každoročně přihlášených umělců vybírá nezávislá mezinárodní porota na základě on-line zaslaných portfolií (podrobnosti viz www.sjch.cz). Vítěz získává finanční odměnu, podporu realizace výstavy nebo katalogu a stipendijní pobyt v New Yorku. Všichni finalisté a finalistky jsou podporováni při vytvoření nového umělecké díla, které je prezentováno v některé z velkých českých galerijních institucích.V roce 2020 došlo v koncepci soutěže k zásadnímu zlomu. Vybraní finalisté a finalistky ohlásili záměr nenechat mezi sebou zvolit vítěze či vítězku a bylo jim vyhověno. Takže od tohoto ročníku jsou laureáty všichni finalisté. Dlouholetou tradici mají i výstavy především finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Oblastní galerii Liberec – Lázních, nicméně zatím zde vystavovali většinou finalisté.

Nyní se zásadně obměnila také koncepce v libereckých Lázních. Jednak uvidíte práce všech pěti laureátů oceněných za ročník 2021, ale hlavně namísto několika samostatných výstav představuje galerie všechny laureáty najednou. Na různých místech a s jedinou výjimkou jako intervenci do stálých expozic. Tato koncepce je určitě zábavná a hlavně má šanci oslovit i publikum, které se zajímá spíše o umění prověřené časem a na současné výboje a na Intervence by se za normálních okolností podívat nepřišlo.

Valentýna Janů: Hair Flip, 12 min video z roku 2021

Valentýna Janů dostala k dispozici samostatný prostor v sále druhého patra, který Intervence hostil dosud. Formou jde sice o projekci, ale do škatulky videoartu bych ji váhal zařadit, protože Janů vytvořila spíš experimentální film, filmovou báseň. V popisu se mimo jiné dočtete, že: „Jde o snovou koláž scén, která je nabitá odkazy k popkultuře – evokuje komponovanou televizní show, muzikál, hudební klip, nechává nás vstoupit do kabaretu, na burlesku, do klubu nebo do ballroomu.“Film vznikl právě v rámci loňské Ceny Jindřicha Chalupeckého. Má několik významových rovin. Jednou z nich je myšlenka, že „všichni se rodíme nazí, vše ostatní je jen kostým". Autorka se aktivně věnuje tanci a ve filmu, kromě dalších protagonistů, také sama vystupuje. Budete-li pozorní, najdete i odkazy na odcizení lidí během covidové pandemie.Otázkou je, do jaké míry má Hair Flip Valentýny Janů šanci plně oslovit návštěvníka galerie, protože má klasickou filmovou strukturu směřující od bodu A do bodu B. Opět na rozdíl od klasického videoartu, který vnímáme spíš jako obraz a většinou je jedno, kdy k dílu přijdeme a kdy odejdeme. Hair Flip by oslovil diváka možná intenzivněji například jako předfilm ve Filmovém klubu. Proto, bude-li volná alespoň jedna ze dvou židlí v místnosti, využijte ji, počkejte si na začátek a celou báseň o tom, že teze „můžu být, čímkoli chci“, je pravda i lež zároveň a že důležitější než to, kým jsme, je, jak se přitom cítíme.

Jakub Jansa: CLUB OF OPPORTUNITIES: Episode #7 – Shame to Pride, dvoukanálová videoinstalace z roku 2021

Při odchodu z projekce Valentýny Janů si vezměte plánek, který vám ušetří hledání děl dalších laureátů, tedy pakliže nepříliš povedenou slepou mapu pochopíte. Naproti přes chodbu naleznete hned za dveřmi Sbírek českého umění videoinstalaci Jakuba Jansy. Dva na výšku postavené LCD panely promítají jeden z příběhů pana Celera, tentokrát o tom, jak dopadla jeho snaha proniknout do vyšší společnosti avokád, která, na rozdíl od něho, „nejsou od hlíny a nevrazí je do každé polévky“.Jansův projekt, zasazený do jeho autorského vesmíru „vegesociety“, má zatím šest epizod. Na první pohled na vás zapůsobí dojmem, že jde o oživlou hříčku inspirovanou obrazy Giuseppa Arcimbolda. Postojíte-li aspoň chvíli, dýchne na vás výtvarné barokní divadlo. A až se do sledování ponoříte, zjistíte, že se před vámi odehrává příběh, který je pro pochopení opět dobré vidět od začátku do konce.Pro ty z vás, kdo tolik času mít nebudete, mám malý spoiler, čerpající z doplňujícího popisu exponátu: „Celeristova snaha je korunována úspěchem, je přizván do avokádových kruhů. Vnitřně se ale nedokáže ztotožnit ani s touto novou společenskou třídou a navzdory vydobytému respektu necítí sounáležitost s nikým z těch, kdo jej obklopují. Současně už má za sebou rozchod s prostředím, ze kterého vzešel. Prožívá tak intenzivní pocit nezakořeněnosti a ulehčit mu může pouze třídní coming out.“

björnsonova (Tamara Antonijević, Lucia Kvočáková, Lucie Svoboda Mičíková, Tanja Šljivar, Nik Timková, Zuzana Žabková) Vybrané tarotové karty ze série Čosity karet, 2021

Björnsonova se důsledně píše s malým „b“ a nejde o autora nebo autorku, ale o tvůrčí skupinu. Pardon, ani to není správně řečeno, členky (nebo spíš ne-členky?) trvají na tom, že jsou ne-skupinou, protože, jak samy vysvětlují: „Na rozdíl od uměleckých kolektivů, které jsou charakterizované svými konkrétními členy tvořícími společně, je björnsonova založená na tom, že její součástí jsou i ti lidé, kteří tam právě v daný moment nejsou. V průběhu času může kdokoliv vstoupit do procesu tvorby, být přítomný, jindy zůstat v pozadí jako duch a přitom stále zůstat integrální součástí skupiny. Björnsonova se tak dá nejlépe charakterizovat jako fluidní propustná otevřená skupina/platforma.“Tarotové karty vznikly pravděpodobně ve druhé polovině 14. století, mají nejčastěji 78 karet, které kromě hraní patří k nejoblíbenějším pomůckám okultistů, věštců a čarodějů. Neskupina björnsonova zatím vyprodukovala skoro dvě desítky velkoformátových desek – karet, z nichž jsou v Lázních, z důvodu omezeného prostoru, vystaveny čtyři.Karty vznikají na základě jakýchsi seancí, kdy si autorky vzájemně sdělí své názory na význam karty tarotu, ke které hodlají vytvořit svoji verzi. Pak desku namalují (či nakreslí) jako výsledek konsensu. Celek tedy vytvoří fiktivní björnsonova. Divák může buďto dešifrovat více či méně skryté významy a hledat souvislosti s klasickým tarotem, nebo hledat stopy rukopisu jednotlivých rukou mnoharuké  björnsonovy.

Robert Gabris, video Insektopie (2020, 13:33 min.) a video Insektologie vlastního těla (2021, 05:36 min.)

Záznamy dvou performancí Roberta Gabrise neintervenují přímo ve výstavách, ale v expozici věnované revitalizaci a původní funkci budovy, která byla postavena jako Lázně císaře Františka Josefa. Videa jsou umístěna v převlékacích kabinách, do kterých návštěvník lázní vstupoval v šatech a na straně druhé vycházel v plavkách. Tato funkce kabin, představující přechodové místo a intimní prostor metamorfózy, skvěle koresponduje s obsahem díla Roberta Gabrise.Robert Gabris to v životě jakožto příslušník hned několika menšin (queer a navíc Rom) neměl a nemá jednoduché a ventiluje to svým uměleckým vyjádřením. Umělec svazuje své tělo lany a bambusovými stébly. Představuje personifikaci života nehybného a paralyzovaného hmyzu. Stává se tak nutkavou součástí antropologického výzkumu, sbírky, homogenizace a hrdého vystavení těl za sklem v muzeu.Pohled na videa, zobrazující dosti bizarní počínání, nemusí být každému příjemný. Podstatné ale není jen to, co se děje v prvním plánu, ale i velkoformátové tisky na hedvábí, tvořící pozadí. Gabris je totiž především velmi dobrým kreslířem a je velká škoda, že se v Lázních nenašlo místo právě pro tyto tisky.

Anna Ročňová: Posekaný angrešt, instalace, 2021

Zatímco Jakub Jansa a ne-skupina björnsonova celkem hladce zapadají do expozice českého umění a bez upozornění by je divák i jako integrální součást expozice mohl vnímat, návštěvník sbírky německého malířství 19. století nebo umělců barbizonské školy možná utrpí šok. Ctihodná dáma od Wilhelma Leibla najednou z obrazu zírá na jakési větve ležící na zemi, což je mimochodem docela vtipné kouzlo patrně nechtěného. Obraz Dvě krávy Constanta Troyona nahradily tři suché přírodní artefakty a na toaletní stolek z počátku 18. století kdosi odložil další nedefinovatelný objekt. Jste svědky intervence Anny Ročňové, intervence v pravém smyslu toho slova.Sochařka Anna Ročňová tvoří objekty z materiálů, které jí nabízí volná příroda i zahrada. Přenáší je do ateliéru a propojuje s umělými prvky, jako jsou sádra, papír, tkaniny a další. Zajímá se o základy vztahu umělého a přírodního, nebo také kulturního a přirozeného, o pozici člověka mezi těmito světy. Objekty na sebe berou podobu podivných živých organismů s fragmenty rostlin, často organicky propletených do větších kompozic.
Ročňová vytváří objekty velmi křehké a počítá s jejich destrukcí ať již vlivem času nebo vnějších vlivů. Vývoj věcí v čase, transformace v nové struktury, to vše je součástí jejího uměleckého vyjádření. Objekty umisťuje také zpět do přírody (konkrétně v pražské Chuchli) a vytváří tak „rozšířenou přírodu“.V době tvorby této reportáže nebyla v expozici žádná jasná upozornění, na co se má návštěvník připravit. Dnes tam již možná vysvětlující cedulky jsou, což je podle mě škoda, protože to intervenci Anny Ročňové ubírá na naléhavosti a diváka to ochudí o okamžik údivu nutnosti zapojit mozek a přemýšlet: „Co to tady, sakra, dělá?“. Na to, že (či zda) tyto objekty, významově posunuté minimálním dotekem ruky umělce do nové roviny, do expozice patří, si přece každý musí přijít sám.

Text a foto Mad, není-li uvedeno jinak