Liberecké centrum již po dvanácté oživila hudební produkce flašinetů z Česka a dalších pěti evropských zemí

Otcem akce, ze které se rychle stala mezinárodní a později i putovní událost, je Jiří Volný, zaměstnanec Severočeského muzea v Liberci. Na začátky své vášně pro hrající stroje vzpomíná takto: "Ty automatofony tu (pozn.: myšlen depozitář muzea) byly tak trochu bezprizorní, tak jsem začal tím, že jsem vytvořil jejich katalog, to bylo někdy v roce 1987. Je to krásná kolekce, čítá celkem asi devadesát kusů, což je srovnatelné například s fondem Muzea české hudby. Víc má jen Národní technické muzeum, které vlastní 120 kusů."
Muzeum se dnes pyšní speciální interaktivní expozicí různých hrajících strojů, správně nazývaných automatofony, kterou vytvořil restaurátor Radek Janoušek, specialista na tyto stroje. Takže do muzea určitě vyražte. Stále ještě platí, že vstupné je dobrovolné.
V oné interaktivní expozici Severočeského muzea je i funkční zjednodušený model flašinetu, na kterém jsou krásně vidět základní komponenty tohoto stroje. Dále jsou zde vystaveny i funkční automatofony mnohem složitější než flašinet, jako například pianoly a orchestriony. Ty rozhodně také stojí za prohlídku, protože na festivalu je k vidění celá řada velmi pokročilých flašinetů, nezřídka využívajících vybrané prvky právě těchto hudebních automatů.
Ale zpět k festivalu. Letos přijeli majitelé dvaatřiceti flašinetů. Kromě Čechů a Češek můžete vidět a slyšet produkci pěti Němců a po jednom Slovákovi, Polákovi, Švýcarovi a Francouzovi. Program i počet účastníků se již delší dobu příliš nemění. Například tradiční koncert náročnější hudby se poprvé konal v kostele Povýšení Svatého Kříže na Malém náměstí již roku 2013.Pakliže jste v minulosti festival navštívili, budou vám povědomá i jména řady účastníků a jejich stroje, což neplatí jen o flašinetářích z tuzemska, ale i ze zahraničí. Včera před radnicí ani letos například nechyběl zdejší flašinetář Bolek Pára, který se svým stoletým flašinetem, vyrobeným v roce 1915 v Praze, objíždí i jiné akce. V okolí například pouť v Kryštofově údolí.Letos možná přibylo doprovodných atrakcí, kramářskými písněmi Markéty Ježkové a Jarmily Enochové počínaje a různými pouťovými vstupy dalších účastníků konče. Škoda, že tentokrát chybělo oficiální představení jednotlivých účastníků a jejich strojů. Už jen proto, že k vidění byly (a dnes budou) stroje nejrůznějších konstrukcí od těch klasických hřebíčkových až po monstra krmená „děrnými štítky“ po vzoru žakárových textilních strojů 19. století.
Flašinety jsou jednou z vývojových větví velmi košatého stromu mechanických hudebních nástrojů, jehož kořeny sahají přinejmenším do období starověkého Řecka a Říma. Jmenujme alespoň římské zpívající fontány nebo za renesance rozšířené zvonkohry a flétnové hodiny. Období největšího rozvoje mechanických hudebníků ale nastalo s rozvojem hřebíčkových strojů, které se vyráběly ve variantách od opravdu miniaturních strojků do pudřenky až po velké polyfony, což bylo mimochodem původně označení pro výrobky lipské firmy Polyphon Musikwerke. 
Konkrétně flašinety začaly do Evropy pronikat v 17. století z východní Asie, kde byly vyráběny již asi o sto let dříve. Produkce se tehdy neodehrávaly na ulicích, nýbrž na zámcích jako kratochvíle pro vyšší společenské vrstvy. Přenosné flašinety se pak rozšířily ve století 19. a používaly se hlavně při různých lidových slavnostech. První flašinet u nás vyrobila firma Riemer v Chrastavě roku 1845. Její zakladatel August Riemer se narodil 13. ledna 1793 a vybudoval továrnu, kterou proslavily nejen flašinety, ale i složité hrací stroje a pianoly (mechanická piána).
Koncem 19. a počátkem 20. století se flašinet opatřený oficiální koncesí stal často zdrojem obživy invalidních válečných veteránů, kteří neměli to štěstí a nezískali trafiku. Takto licencovaná produkce nebyla považována za žebrotu. Na repertoáru byly většinou populární a kramářské melodie. Disponovaní flašinetáři doprovázeli svůj nástroj zpěvem, jako například na festivalu přítomná flašinetářka Jocelyne Cochard z Francie.
Festival do Liberce patří i proto, že stejně jako se metropoli severu říkávalo "Město textilu", mohlo by se pyšnit i titulem "Město automatofonů". Za první republiky na Liberecku působilo kolem 15 firem zabývajících se výrobou různých hudebních hracích strojů (flašinety, orchestriony, polyfony, pianoly a tak dále). Celosvětově ránu mechanickým hudebníkům zasadila Velká hospodářská krize. Nicméně konec těchto firem v našich podmínkách nepřinesl elektrický gramofon ani jukeboxy, ale geopolitické změny po 2. světové válce. 
Mechanické hudbu produkující stroje nejsou zdaleka jen muzeální záležitostí. Zatímco kdysi byl flašinet zdrojem obživy chudiny, dnes je tomu zcela jinak. Nejen že flašinety, které můžete po Liberci ještě dnes obdivovat, jsou často historicky velmi cenné kusy, starší i víc jak sto let, ale drahým koníčkem je i vlastnictví replik a strojů moderních, které produkují specializovaní výrobci. Projdete-li si internet, zjistíte, že cena za nefunkční prvorepublikový stroj začíná někde na dvaceti tisících korunách.
Dobře vybavené stroje funkční se prodávají minimálně dvakrát dráže. A to nemluvím o větších zařízeních, jako jsou orchestriony a pianoly. Tam ceny funkčních kusů atakují hodnotu automobilu. O tom, že o automatofony je stále zájem, svědčí i fakt, že do některých typů, včetně flašinetů, se stále dají koupit nejnovější hity. Pro moderní flašinet pracující s širokou „děrnou páskou“ se cena za jednu skladbu pohybuje kolem dvaceti euro včetně vypořádání autorských poplatků.
Text a foto Mad