Ve čtvrtek se na jediný den otevřely liberecké Lázně, aby veřejnosti představily zatím nejnáročnější výstavní projekt

Prezentaci svého pojetí práce s jazykem vystavuje v Bazénovém sále a na jeho ochozu víc jak šedesát umělců (podle toho, zda umělecké skupiny považujete za jednoho tvůrce anebo počítáte jednotlivé členy). O zájem návštěvníků usiluje sto padesát děl, počínaje těmi vytvořenými klasickými technikami, přes různé prostorové kompozice až po nahrávky zvukové a obrazové, kterých je víc jak třetina. ​Nechybí ani projekty kombinující vše napříč žánry a výrazovými prostředky."Tím množstvím techniky je pro nás výstava naprosto specifická, to pro naši gelerii není zcela běžné. Pořádáme výstavy současného umění, které používají nějaké technické prostředky, ale ty jsou většinou komorního rozsahu. V takovémto měřítku nasazené audiovizuální prostředky jsme ještě na výstavě neměli. Ta zařízení jsme si museli pochopitelně pronajmout. I vitríny a stojany se vyráběly speciálně na míru. Vše se mohlo zrealizovat jen díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti a Ministerstva kultury České republiky,“ konstatuje Markéta Kroupová, produkční výstavy.Autorem výstavy a jejím spolukurátorem je Tomáš Glanc, jinak pracující na univerzitě v Zurichu. Expozice je vlastně produktem jeho dlouholeté výzkumné práce, na které spolupracuje s kolegyní Sabinou Hänsgen. Prostorem, který dostal k dispozici, je nadšen a nešetří chválou: "Lázně jsou nejluxusnější výstavní prostor, který tato expozice zatím navštívila."Tomáš Glanc pokračuje: "My se vždy snažíme zohlednit architekturu místa, takže výstava se sice již koná po šesté, ale svým způsobem to je pokaždé premiéra. Je zajímavé sledovat, jak exponáty komunikují s takovýmito specifickými prostředími. Dvakrát jsme vystavovali v prostoru staré tovární haly, jednou jsme byli v synagoze, byla to synagoga v Žilině, což je rovněž naprosto unikátní prostor. Ve Vratislavi zase patří Muzeu současného umění citadela, válečný bunkr. V Bělehradu jsme obsadili galerii s příznačným názvem Sklep. Ale něco tak bombastického, jako je výstavní sál s prosvětlenou skleněnou podlahou a skleněným stropem v budově lázní Franze Josefa, tak to je naprosto originální situace s jinými prostory nesrovnatelná.“Pro architektonické studio RCNKSK s.r.o., které výstavu realizuje, byl velkou výzvou Bazénový sál i s ochozem, který se stal sám o sobě největším exponátem. Architekt Jan Říčný vysvětluje: „Je to složitý prostor. Byl to sice původně bazén, ale zajímavé je, že budova, která měla a má světský účel, má jistou bazilikální formu, má apsidy, boční kaple. To nám přišlo být zajímavé. Exponáty dáváme do trochu jiných souvislostí tím, že každé video má jakousi svoji kapli.“Protože obsahem výstavy jsou performace a zejména práce s jazykem, je jasné, že většina exponátů se zvukově projevuje. Technická řešení již existují, ale najít takové, aby bylo finančně dostupné, bylo samo o sobě asi výzvou největší. Jan Říčný to potvrzuje: „Ano, vystavované téma je velmi křehké a špatně se prezentuje, protože běžnému návštěvníkovi se obtížně uchopuje, zejména v takovémto počtu exponátů. Snažili jsme se vyřešit to tak, aby si návštěvníci nemuseli nasazovat sluchátka, což je většině lidí nepříjemné, ale aby se zároveň jednotlivé produkce vzájemně nerušily. Nám se to povedlo i bez použití drahých směrových reproduktorů.“ Dalším pozoruhodným rysem výstavního projektu je, že na jednom místě můžete srovnat přístupy tvůrců žijících na území, které lze zhruba vymezit od Lotyšska a Ruska až po Chorvatsko a Vojvodinu. Řada autorů, jejichž díla dorazila do Liberce, již má pevné místo nejen ve sbírkách slavných galerií a muzeí, ale i v rejstřících publikací o umění.Tomáš Glanc vidí i další, pro vnímavého diváka pozoruhodné vazby: „Mapujeme nejen státy, ale i jazyková pomezí. Výstava pokrývá období od šedesátých let výše s tím, že těžiště je v období před rokem 1990. Nicméně důležité je, že problematika jazyka v nouzi, jazyka, který se politicky vyjadřuje, je stále aktuální, týká se to i dneška a jsou umělci, kteří se takovou tvorbou aktuálně zabývají.“Tomáš Glanc upozorňuje na ještě jednu zajímavost, když říká: „Výjimečnost spočívá zejména v uměleckých souvislostech, v tom, že se ukazuje, že umělci v různých zemích se často zabývali podobnými tématy a technikami, ač o sobě nevěděli. To je velmi pozoruhodný jev. My známe železnou oponu, která rozdělovala země reálného socialismu a kulturu západu. To je notoricky známé, ale že existovaly železné opony oddělující různá kulturní prostředí východní Evropy a že polooficiální samizdatová kultura měla velmi málo vzájemných kontaktů, ač tomu nic nebránilo, o tom se ví mnohem méně.“Výstava má bohatý doprovodný program, což je vzhledem k vládním opatřením zatím věc čistě teoretická, stejně jako zatím naplánovaná doba trvání do konce února 2021. Určitě se vyplatí sledovat www.ogl.cz a sociální média galerie (například www.facebook.com/OblastniGalerieLiberec). Navzdory covidové pandemii se Oblastní galerie Liberec rozhodla alespoň dnes (17. 12. 2020) výstavu otevřít široké veřejnosti, takže máte jedinečnou a zatím bohužel jedinou šanci si ji prohlédnout. Byla by škoda tuto příležitost promeškat, navíc je čtvrtek a Lázně jsou tím pádem zadarmo.Text a foto Mad