Městečko Železnice se překvapivě nejmenuje po železnici, což mu rozhodně neubírá na atraktivitě

Malebné městečko Železnice se nachází pár set metrů za jihovýchodní hranicí Libereckého kraje asi tři kilometry severně od Jičína. Četné nálezy svědčí o tom, že místo bylo osídlené již v době prehistorické. Ostatně přímo nad Železnicí se tyčí kopec Železný, na kterém bylo objeveno stejnojmenné hradiště a později zde, podle dodnes patrných valů, stával hrádek.První zpráva o sídle pochází z počátku 14. století a dnes by to byla zpráva do černé kroniky. Na stránkách města www.zeleznice.net se totiž dočtete, že: „Nejstarší zmínka o pánech železnických erbu orlice je dosud z roku 1318, kdy se praví, že téhož roku násilný pán Ratibor ze Železnice spolu s Havlem z Cidliny a Hynkem z Libštátu vyplenili mnohé vesnice v okolí a to zejména panství údrnické."Jedním z atributů, kterými se města ráda chlubí, je co nejstarší rok povýšení na město. V tomto ohledu má Železnice trochu smůlu. Jako o městečku se o ní sice píše již před rokem 1541 a podle tradice byla povýšena na město roku 1599, nicméně problémem bylo, že kromě letopočtu na městském znaku a na starších pečetidlech  o tom doklady chyběly. Aby nebylo pochyb, podali radní v prosinci 1911 žádost o povýšení na město a bylo jim vyhověno. Takže oficiálně se Železnice stala městem až ve 20. století.
Velkým impulsem pro rozvoj Železnice a celého regionu byla výstavba železniční trati Turnov – Jičín, která Železnici spojila se světem roku 1903. Nicméně pojmenování Železnice nesouvisí s touto památnou událostí, ale s primitivní těžbou a zpracováním železa z místního pískovce obsahujícího železné žíly. Oficiální web města hovoří o stopách po těžbě nalezených v lokalitě Lipina a Karlův vrch. Na mapě však tato místa nenajdete.Proto jsme prohlídku městečka zahájili v místním Vlastivědném muzeu, které je zároveň infocentrem. V době naší návštěvy měla službu kurátorka a průvodkyně paní Simona Hrabalová. Ujistila nás, že Lipina se říká jedné části Železnice zhruba na východ od muzea. Zato o Karlově vrchu i ona slyšela poprvé.Navzdory právě získané informaci odkládáme pátrání po stopách těžby žil železné rudy. Muzeum je mnohem zajímavější objekt. Je pýchou místních patriotů, neb vzniklo zdola, z popudu místních studentů v roce 1917, kdy byl založen Muzejní spolek pro Železnici. Lidé se tehdy pro myšlenku velmi nadchli a přinášeli vše, co vypadalo aspoň trochu staře, takže prostory na radnici, vyhrazené pro provizorní depozitář, byly brzy přeplněné. Nadšení věc podpořit i finančně již tak velké nebylo, takže budovu spolek koupil až roku 1940 za sto padesát tisíc (tehdejších) korun z velkorysého odkazu Františka Mencla, místního filantropa. V tomto domě, shodou okolností postaveném o sto let dříve, než vznikl spolek, muzeum sídlí dodnes.Expozice je pozoruhodně řešená. Vlastně vpadnete doprostřed děje hned, když vstoupíte do již zmíněného muzejního infocentra. Místnost je totiž sama o sobě exponátem. Je zařízená jako koloniál z 19. století, dobovými regály a šuplíky počínaje, přes různé váhy až po honosnou pokladnu, kterou přehlídka překvapení nekončí, protože v rohu stojí i funkční orchestrion.
Muzeum má ve stejném duchu zařízenou také dobovou školní třídu. Vystaveny jsou sbírky paleontologické, mineralogické a archeologické. Kvůli rekonstrukci části budovy jsou bohužel dočasně nepřístupné expozice místních cechů a některých slavných rodáků.Vrcholem je expozice lidového bydlení a zpracování lnu, umístěná do historicky cenné roubenky z roku 1761 hned vedle hlavní budovy muzea. Kurátorka Hrabalová vás do roubenky ochotně zavede a zahrne vás jednak informacemi o životě před několika staletími a hlavně o tehdejší technologii zpracování lnu. Řadu operací si můžete osobně vyzkoušet.Železnici postihly dva katastrofální požáry. Poprvé se červený kohout prohnal městem v roce 1788, kdy vyhořelo 74 domů, druhý v roce 1826, kdy vyhořelo 72 domů, většinou právě roubenek podobných té patřící muzeu. „Ona totiž stála stranou. Když jsem zkoumala škody popsané v dokumetech, zdá se, že vítr foukal spíš od západu, a protože hořelo okolo náměstí, tato roubenka zůstala ušetřena,“ domnívá se paní Hrabalová.Až půjdete z muzea, skočte si na nedaleký starý hřbitov, obklopující kostel sv. Jiljí, vysvěcený roku 1731. Za pozornost stojí jednak návštěva tohoto svatostánku, protože uvnitř jsou instalované zajímavé zcela moderní vitráže. Hřbitov, jako vystřižený z historického filmu, má úžasnou atmosféru. Milovníci funerálií si zde přijdou na své. Mimochodem, zachování starého hřbitova po vytyčení pohřebiště nového nebylo v jiných městech zdaleka běžné.Na seznamu vaší další procházky by neměla chybět restaurace U Jindry. Tak krásně dobově zachovaný hostinec s velkým tanečním sálem a stinnou zahradní restaurací se hned tak nevidí. Kromě dobrého oběda nebo odpolední kávy si zde můžete v kostce projít dějiny Železnice prostřednictvím obrazů visících na stěnách sálu.Určitě si prohlédněte také hlavní náměstí s radnicí, které muselo být celé znovuobnovené po požáru v roce 1826. Díky tomu zde máte možnost prohlédnout si poměrně unikátní soubor velmi dobře udržovaných klasicistních domů, z nichž mnohé jsou přímo památkově chráněné. Zajímavým prvkem jsou také dvojitá stromořadí roubící centrální zeleň. Kromě obligátního mariánského sloupu náměstí zdobí ještě památník mistra Jana Husa a altán s pumpou.Asi nejslavnějším objektem Železnice je dnes již bývalá léčebna dětské obrny. Vše začalo v roce 1903, kdy poštmistr Jan Vondrák založil v Železnici rašelinné lázně. V roce 1953 v tomto areálu vznikla léčebna dětské obrny, kterou v následujících letech široko daleko, a to doslova široko daleko, proslavili profesoři Vojta a Lesný, autoři nových úspěšných metod léčby. Po revoluci se Státní léčebné lázně Janské Lázně, poslední provozovatel léčebny, rozhodly léčbu přestěhovat do Janských Lázní a léčebna v Železnici byla na podzim 2002 uzavřena. Komplex naštěstí nakonec získal investor, který jej přeměnil v několik desítek bytů a dnes již bývalé lázeňské budově vrátil lesk.V Železnici bývalo až pět mlýnů. Na rozcestníku na náměstí před radnicí nechybí šipka k poslednímu z nich, k mlýnu Oldřicha Prášila. Odkaz na něj naleznete také mezi užitečnými adresami webu města. Problémem je, že mlýn dávno změnil majitele a nový vlastník již veřejnost dovnitř nepouští a má s budovou jiné plány. Nicméně adresa, uvedená v odkazu, v době přípravy této reportáže ještě fungovala a nešťastná bývalá majitelka potvrdila, že jí stále volají zájemci o prohlídku. To snad již skončilo, protože následkem naší intervence byla stránka mlýnu konečně vypnuta. Nicméně odkaz na stránkách města stále visí.Zklamání z uzavření Prášilova mlýna si můžete vynahradit návštěvou Doleního mlýna v Bradlecké Lhotě, který již leží na území Libereckého kraje a s pomocí našeho kraje byl velkoryse zrekonstruován. Tento mlýn je přístupný po telefonické domluvě, viz dolenimlyn.cz. Návštěva opravdu stojí za to, protože vidět v činnosti kolo mající v průměru přes pět metrů a převody, které z jeho sedmi otáček za minutu vyrobí dvě stě otáček mlýnského kamene, to nezažijete každý den. Tomuto mlýnu ale budeme věnovat až jednu z našich dalších obrazových reportáží.

Text a foto Mad