Okružní výlet z Tatobit na Kozákov zahrnuje občerstvovací samoobsluhu, drsný výstup vzhůru a mnoho krásných výhledů

Za výchozí bod si zvolte Tatobity (MAPA) nebo o něco delší a náročnější trasu s poněkud divočejším začátkem od rozcestí ve Vrších (MAPA). Na obou místech lze relativně pohodlně zaparkovat. Dále bude popsán výlet z Tatobit od parkoviště před hasičárnou, která je zároveň hospodou Hasičárna. Vyrazit můžete po silnici přímo vzhůru, nebo si nejprve prohlédněte před dvaceti lety kompletně zrekonstruovaný kostel a pak pokračujte vzhůru po naučné stezce malíře Jana Dědiny. Tatobity jsou vesnička mající asi pět set obyvatel, jejíž doložená historie sahá do roku 1514. Dominantou obce je kostel sv. Vavřince z první poloviny 18. století, ale objektem nejpozoruhodnějším je osm století stará lípa, kterou mají Tatobity i ve znaku. Je nositelka titulu Strom roku 2015 a údajně jde o nejstarší strom Českého ráje. Tatobity se také chlubí zástupem stavných obyvatel. Například hudebníky A. Poborským a B. Salabou, houslařem F. X. Drozenem a z dílny dynastie Zemanů pochází řada soch v regionu. Krajinář a portrétista Jan Dědina (1870 - 1955) se sice narodil ve Strakách (nedaleko Milovic), ale v Tatobitech žil od roku 1943 a místní krajina ho velmi inspirovala. Proto zdejší naučná stezka, po jejíž části půjdeme i my, nese malířovo jméno. Ať již jste z Tatobit vyrazili po silničce přímo vzhůru nebo si udělali malou zacházku Dědinovou malířskou stezkou, u vodojemu (MAPA bod 3) pokračujeme směrem ke Kozákovu, přičemž se nám po levici otevírají krásné výhledy do kraje. Asi sto padesát metrů před tím, než budete přecházet frekventovanou silnici Turnov – Semily, vás čeká příjemné překvapení v podobě Otakarovy farmy s letním občerstvením Samotoč, což je velkoryse dimenzovaný útulný bufet, ve kterém se hosté obsluhují sami. Za místní farmářské produkty a nápoje platíte vložením adekvátní hotovosti do kasičky. S koncem října bohužel letošní sezóna Samotoče skončila. Jeho existence nicméně dokládá, že jsme národ poctivější, než si o sobě občas myslíme. Dál můžete pokračovat po NS Malíře Jana Dědiny k rozcestí Pod Radostnou studánkou, nebo si udělat odbočku do Votrubcova lomu a za jistý poplatek si zkusit najít nějaký achát nebo jiný polodrahokam, případně navštívit malé muzeum. Abyste se tam neplahočili zbytečně, doporučuji předem si ověřit otevírací dobu (Telefon: 608 352 190 ), neboť sezóna oficiálně skončila i zde. Na rozcestí Pod Radostnou studánkou se dejte vpravo vzhůru po žluté. Čeká vás prudký výstup znamenající zdolání více jak dvousetmetrového převýšení na vrchol Kozákova na vzdálenosti pouhých 750 m. Nepřeháním, když napíšu, že chvílemi si budete připadat, jako byste šplhali po střeše. Vážně! Překvapením může být, že tak šílená cesta vzhůru byla kdysi evidentně velmi frekventovaná, neboť proč by jinak byla vyskládaná z bytelných kamenných bloků. Některé úseky toho již léta neopečovávaného díla dodnes odolávají zubu času. Asi v polovině výstupu vzhůru se nachází sníženina se zděnou studánkou, dnes napájející chaty v okolí a vesnici Radostnou. Jde o kvalitní suťový pramen, který kdysi napájel o několik desítek metrů níže ležící rybníček a ten byl dokonce zásobárnou vody pro malý mlýn. Po postavení chaty na Kozákově přidali k vodnímu zdroji jednoduchý trkač, který vytlačoval vodu až nahoru na Kozákov. Následuje nejobtížnější část výstupu, protože kdysi bytelná stezka se ztrácí a svah je pokrytý mazlavou hlínou. V okamžiku, kdy pravděpodobně začnete plánovat úkladnou vraždu autora této trasy, začne naštěstí mezi stromy prosvítat kozákovský vysílač s rozhlednou. Než pokoříte vrchol vyhaslé, leč stále impozantní třetihorní dvousopky, věnujte chvíli pozornosti geologickému koutku, kterým prochází žlutá turistická značka. Takovýchto kamenných výstavek je v okolí Kozákova požehnaně. Jednu kamennou zahrádku jste si ostatně mohli prohlédnout již v Tatobitech.

Chata překvapivě stojí na vrcholu teprve od roku 1928, ačkoliv do zájmového hledáčku českých turistů, nebo spíše buditelů s turistickými sklony, se kopec dostal již během 19. století. Na samém začátku 20. století malíř Jan Prousek, známý například bohatou dokumentací rustikální architektury regionu a autor výzdoby slavné Svijanské kroniky, přišel s ideou postavit na vrcholu na počest věrozvěstů Cyrila a Metoděje pseudorománskou rotundu s vyhlídkou. Uvnitř měla být vyzdobena místními polodrahokamy.

Turnovský odbor KČT se myšlenky ujal a již roku 1902 byl založen fond. Smůlou projektu bylo, že rok nato zemřel František Ladislav Rieger a lokální patrioti se rozhodli vzdát hold slavnému rodákovi. Vrchol Kozákova se jevil jako důstojné místo pro 28 m vysokou mohylu s vyhlídkou nebo dokonce pro mauzoleum a myšlenka na rotundu věrozvěstů byla odložena stranou. Jenomže náklady byly vyčísleny na 80 až 100 tisíc prvorepublikových korun, což bylo sousto větší, než byli realizátoři po počáteční euforii schopni strávit. Po letech se KČT vrátil k ideji kaple, ale plány pro změnu zhatila 1. světová válka. Až roku 1923 padl ze strany KČT nový návrh, a to postavit chatu nesoucí Riegerovo jméno. Projekt vypracoval architek Jan Václavík ve spolupráci s profesorem Otakarem Novotným, pozdějším rektorem pražské Umprum. Tři roky nato byl poklepán základní kámen a 24. června 1928 byla Reigerova turistická chata na Kozákově slavnostně otevřena.  Mezi lety 2003 a 2004 proběhla kompletní rekonstrukce.Aby to milovníkům výšek nebylo líto, nějaký čas zde fungovala údajně 12 m vysoká provizorní vyhlídková konstrukce, ale rozhledna v pravém smyslu toho slova to nebyla. Rozhledna k chatě přibyla po dlouhých 66 letech, přičemž po požáru části objektu v roce 1962 dokonce hrozilo, že zde jednou bude sice věž, ale chata nikoliv. Kozákov se dočkal až po revoluci, a to roku 1994 díky armádě, která zde potřebovala postavit telekomunikační zařízení. Semilský KČT se s armádou dohodl na řešení, které spočívalo ve stavbě vyhlídkové plošiny v polovině výšky 48 m vysokého stožáru. 530 tisíc Kč na civilní rozšíření funkce vojenského objektu hradil semilský KČT. První návštěvníci se z plošiny rozhlédli již v prosinci 1994, slavnostní otevření pak proběhlo 22. dubna 1995. Rozhlédnout se po kraji ten den přišlo skoro 2 000 lidí. Z Kozákova odejdeme po Zlaté stezce Českého ráje, a to směrem na Komárov a Bačov. Asi půl kilometru pod Bačovam odbočíme vpravo na neznačenou cestu (viz MAPA, bod 11) a přes Tatobitský vrch sestoupíme k poslední atrakci našeho výletu.

Tou pozoruhodností je bývalý obecní lom Slávka, dnes vybavený piknikovým altánem a několika panely dalšího zastavení kozákovské geologické expozice, dokumentujícími názorně co a jak se zde kdysi těžilo. Tím kamenem byl zejména stavaři oblíbený narůžovělý porfyr. Vznikal při zdejší sopečné činnosti v mladších prvohorách a v podstatě jde o sopečené tufy. V lomu Slávka navážeme na NS Malíře Jana Dědiny a pohodlně po ní dojdeme zpět do Tatobit.Text a foto Mad