Takzvané Čertovy hlavy byly svého času největšími na světě. Jejich autor Václav Levý je vytesal po mysteriózním zážitku, který by byl dnes klasifikován jako setkání s UFO

Výlet je asi nejlepší absolvovat po trase jedenáctikilometrového Okruhu V. Levého (MAPA), přičemž možnými výchozími body mohou být Liběchov (nádraží, bus, parkoviště před zámkem), Tupadly (parkoviště, bus), nebo Želízy (parkoviště, bus). Želízy doporučuji zvláště v případě, že si chcete prohlédnout jen sochy, ale nepokoušejte se parkovat jinde než na obecním parkovišti. Místní nemají motorizované turisty příliš v lásce a v sezóně dokonce brání pohybu aut vlastnoručně vyrobenými cedulemi různých zákazů parkování a vjezdu přespolních do některých ulic!V našem regionu a na Kokořínsku, které do Libereckého kraje také částečně patří, je nejrůznějších skalních reliéfů, soch i celých zdobených místností nepočítaně. Umělecké tvorbě nahrával i materiál pískovec, který se dá snadno opracovat. Levého skalní díla z ostatní produkce vyčnívají množstvím, pestrostí motivů, uměleckou hodnotou a především tím, že je nevytvořil nějaký lidový umělec, amatér, ale člověk, kterému se sochařina stala životní náplní.Před výletem doporučuji něco si o tomto umělci nastudovat. Ideálním zdrojem jsou třeba Toulky českou minulostí, které jsou k dispozici na dvojka.rozhlas.cz jako audio i jako text. Co cestou uvidíte, budete vnímat trochu jinýma očima. Kromě informací z tabulek přímo na okruhu jsem v dalším textu čerpal hlavně z tohoto zdroje.Životní cesta Václava Levého (1820 – 1870) je stejně pozoruhodná jako jeho tvorba a je vzorovým příkladem toho, jak se může zúročit i talent neprůbojného jedince, když se mu řízením osudu do cesty postaví vhodná šance. Vlastně je zázrak, že se Václav Levý nestal ševcem po otci, nebo truhlářem, kam ho dali rodiče do učení, protože jejich samotářský syn si rád vyřezával ze dřeva. Mohl se také stát fráterem kuchařem nějakého kláštera, k čemuž ho nasměroval farář, kterého zaujala nejen chlapcova hluboká víra, ale i jeho zvláštní vlohy.Tak začal být vychováván jako řeholník kláštera ve Lnářích a byl vysílaný na různé zahraniční cesty, aby ovládl kuchařské mistrovství. V životopisu Václava Levého existuje mnoho bílých míst, nejasností i slepých uliček. Mimo jiné se ani s jistotou neví, zda stačil před další životní křižovatkou složit řeholní slib, či ne. Kuchařem se opravdu stal, ale ne v klášteře, nýbrž na zámku Liběchov velkostatkáře Antonína Veita.Antonín Veit je osobnost české historie, která by si zasluhovala čestné místo ve výuce dějepisu. Byl opravdu velkým mecenášem umění a vlastencem. Z pohledu našeho výletu je zajímavé, že mimo jiné nechal nad Tupadly stavět zámek Slavín jako místo pro sochy dvaceti čtyř významných postav českých dějin od slavného sochaře Schwanthalera. Zámek v původním plánovaném rozsahu dostavěn nebyl, ale jediná hotová věž dlouho sloužila jako rozhledna. Zanedbaný objekt je bohužel v současnosti nedostupný stejně jako zámek Liběchov.U Veita se scházeli největší čeští intelektuálové a umělci své doby, vedli různé diskuse a konzumovali kulinářské výtvory kuchaře Levého. Liběchovského faráře a velkostatkářova tajemníka zaujalo nejen dobré jídlo, ale i další chlapcovy schopnosti. Přimluvili se u Veita a ten Václava poslal do Prahy k sochaři Františku Linnovi, aby Levému předal něco ze svých znalostí řemesla. Dychtivý učedník byl velmi učenlivý a rychle přerostl svého mistra. Když se vrátil do  prostředí intelektuální společnosti pobývající na Liběchově, vytvořil několik soch nejen pro zámek, ale začal se seberealizovat i v lesích panství svého chlebodárce. To mu bylo mezi jednadvaceti až pětadvaceti lety.

Lze tedy říci, že díla ukrytá v lesích nad říčkou Liběchovkou mezi Liběchovem a Tupadly patří do sochařovy rané a dalším řízením osudu také vlastně zároveň nejautentičtější tvorby. Z hlediska výtvarného jsou nejvýše hodnoceny objekty nacházející se v komplexu zvaném Klácelka. Klácelka proto, že hlavní vytesaný motiv je inspirovaný bajkou Ferina lišák profesora Matouše Klácela, Veitova knihovníka.Vznik takzvaných Čertů, nejmonumentálnějšího díla Václava Levého v kokořínských lesích, je opředený záhadou stejně jako některé kapitoly jeho životopisu. Toulky českou minulostí příhodu interpretují takto: „Jednou v podvečer, když náš kuchtík Václav Levý zase utekl od vařečky a pobýval uprostřed skal nedaleko Želíz, byl náhle oslněn světlem podivným, ohněm a září, přicházejícími shůry z oblohy, ale blesk ani zář měsíce to býti nemohly. Potom spatřil těleso oblé jakési na planině ve směru k Tupadlům a nad ním křišťálově čistou záři. Prodíral se houštím, aby lépe viděl, ale neměl potuchy, čeho je vlastně svědkem. (Našinec by na to suše opáčil, že to možná byl přelet nebo snad dokonce přistání kosmického stroje.) Václavovi se zdálo, že vidí kola, která se otáčela, u nich jakési postavy olbřímí, kteréž gestikulovaly a ukazovaly směrem do oudolí, a tak obludné byly, že nejlépe bude do skal je vtesati, než na jejich tvary zapomenu.“Co mladý umělec nad Želízy skutečně prožil, se již nedozvíme, každopádně neměl v úmyslu vytesat hlavy čertů, které divákovi podsouvá všeobecně přijatý lidový název. Výsledkem jsou každopádně sochy, které podle textu na místní informační tabuli držely světový primát ve velikosti ve své kategorii až do třicátých let minulého století, kdy Američan Gutzon Borglum vytesal své gigantické portréty čtyř amerických prezidentů do skal Jižní Dakoty.Další mystický impuls podle některých zdrojů přispěl i ke konci období umělcovy tvorby v lesích velkostatkáře Veita. Levý se prý snažil svoji vzpomínku zhmotnit ještě do jiného skalního útvaru, ale v noci přišla bouřka a borovice, rozetnutá bleskem, nedokončené dílo zničila. Sochař to bral jako varování shůry, aby se dále nesnažil zobrazit, co viděl, a do onoho lesa pak již s palicí a dláty nevkročil.
Nicméně kariéra syna chudého ševcovského chalupníka zdaleka neskončila. Naopak, mecenáš Veit posílá Levého do Mnichova ke slavnému sochaři Ludwigu Schwanthalerovi, autorovi expozice pro Veitův Slavín. Schwanthaler později o svém nadaném studentovi prohlásil: „Levý je můj nejlepší žák, ale ode mne nemá ani vlasu. On je ve všem svůj a původní.“Ironií osudu se ona svébytnost a původnost později neměla jak projevit, ač Levého díla lidé dodnes obdivují nejen u nás, ale i v Rakousku a Itálii. Mecenáš Antonín Veit zemřel, Václav Levý si musel vydělávat na živobytí a ocitl se pod velkým tlakem společenské poptávky. Zakázek měl dost, ale za cenu být poplatný stylově akademickému klasicismu. V roce 1854 vyhrál takzvané Klarovo římské stipendium, na dvanáct let odjel do Itálie a tvořil zde. Bohužel opět nikoliv podle toho, co vyvěralo z jeho nitra. Oslavován se vrací do Prahy, ale přiváží si zdravotní potíže, které ho krutě trápí, a konec jeho životní pouti se rychle blíží. Svých padesátin se již nedožije, je pohřbený na vyšehradském Slavíně vedle Karla Purkyněho. Václav Levý stačil mít jediného žáka. Jmenoval se Josef Václav Myslbek, a jak jeho dílo ukázalo, od svého mistra pochytil to podstatné.

Text a foto Mad (vyjma posledního fota převzatého z wikimedia.org)