Výlet za skalními reliéfy Vojtěcha Kopice, které by v naší době již určitě nevytesal

Ostatně, jen si vzpomeňte, jaké protesty nejen mezi historiky vyvolalo vybudování stezky Sochy ve skalách, kterou vytvořili renomovaní čeští a němečtí umělci v létě 2018 poblíž Brniště. A to nešlo o zásah do chráněného území, ale o zcivilizování a zatraktivnění krásného koutu přírody, viz naše obrazová reportáž. Ovšem asi nejzářnějším příkladem počinu, jenž by na začátku 21. století zřejmě neměl šanci na realizaci, je Ještěd, symbol našeho kraje. Že stavba je geniální mimo jiné díky tomu, že architekt Hubáček nedodržel zadání soutěže, bylo připomínáno například v souvislosti s osudem Kaplického knihovny na Letné. Ale zpět k Vojtěchu Kopicovi. Jeho jméno je spojeno nejen se skalními reliéfy, ale i s Kopicovým statkem, patřícím k vyhledáváným cílům Českého ráje (MAPA). Nechcete-li prohlídku reliéfů zařadit do nějakého komplexnějšího výletu, jsou asi nejlepším výchozím bodem pro návštěvu Kacanovy. Kopicův statek, nebo podle předchozího majitele Jirošova rychta, je jednou z nejkrásnějších památek lidové architektury Pojizeří. Pochází pravděpodobně z poloviny 17. století. Nynější podobu dal samotě Jiří Jiroš roku 1787. Dvorec, sestávající z velkého domu, konírny, stáje a vně komplexu stojící roubené stodoly, tvoří samostatnou hospodářskou jednotku. Poslední z Jirošů byl František, první starosta Kacanov a od roku 1862 i starosta právě zřízeného Turnovského okresu. S manželkou Petronillou měli jedinou dceru, která se ale nedožila dospělosti, a tak rychtu odkázali neteři. Ta se provdala za Františka Holuba z Vyskře. Holub se tak stal novým hospodářem na statku a po smrti první manželky se podruhé oženil. Dcera Věra se roku 1932 provdala za Vojtěcha Kopice (1909 - 1978), se kterým se seznámila, když pracoval ve mlýně v Rovensku pod Troskami. Vojtěch Kopic byl zvyklý nejen tvrdě pracovat a o majetek se vzorně starat, ale dával přitom průchod i svým uměleckým výbojům a vizím až do smrti o Vánocích 1978, kdy měl ve skalách rozpracovanou kněžnu Libuši. Žena Věra ho přežila o sedm let. Dnes statek spravují jejich dvě dcery s rodinami, takže si ho můžete prohlédnout pouze zvenčí, a to z bezpečné vzdálenosti, protože soudě podle cedulí majitele nájezdy turistů začínají unavovat. Chcete-li si udělat představu o interiéru, stačí zhlédnout některý z mnoha filmů, ve kterých statek figuruje. Z pohádek to jsou například Bajaja, Nesmrtelná teta a Princ a Večernice. Statek byl památkově chráněný již za Kopicova života (konkrétně od roku 1958). Okolí s reliéfy je památkově chráněno tři roky. Seznam Národního památkového ústavu čítá celkem 52 položek, ale některé doprovodné texty inventarizuje jako samostatné objekty, takže se dá říci, že Kopicova skalní galerie ve skutečnosti obsahuje kolem třiceti výjevů, a jak je z popisu vidno, ani památkáři si u některých nejsou jistí, koho zobrazují.  Dílo každopádně zosobňuje autorovo vlastenecké cítění, hluboké náboženské přesvědčení a zájem o historii. Vojtěch Kopic si tesáním do pískovce nejprve vybíjel vztek z fašistické okupace. Prvním objektem byl svatý Václav. Svůj vzdor neukládal jen do pískovce, ale i do aktivního odboje. Ve skalách úspěšně ukryl čtyři uprchlíky z pochodu smrti. Po válce však samouk s dlátem a perlíkem ve své činnosti nepřestal a sbírka hrdinných bytostí reálných i bájných se dále rozrůstala. Již tehdy bylo jeho dílo označeno za vandalismus a dokonce hrozilo, že bude odstraněno. Možná k tomu vedly i ideové důvody. Komunistům se určitě zajídal jak tatíček Masaryk, tak hned několik svatých, doprovozených citacemi z Bible. Po smrti Vojtěcha Kopice v práci údajně nějaký čas pokračovali spřátelení umělci, ale která díla jsou konkrétně výsledkem jejich práce, jsem nedohledal. Každopádně Kopicem rozpracovaná kněžna Libuše dnes jako nedokončené dílo nevypadá. Některé jiné prameny navíc uvádějí, že ji Kopic stačil dokončit. Na několika místech jsou reliéfy zrestaurované nebo některé zničené části nahrazené novými. Na závěr jsem si nechal vzpomínku, jak jsem se s Vojtěchem Kopicem nesetkal a přitom tak trochu setkal osobně. Pan Kopic byl nejen amatérský kameník, ale i varhaník. Tak toužil hrát v kostele na varhany, že na statek dotáhl staré varhany (někde se píše o pianinu, ale podle mě to byly malé varhany z menšího kostela) a s obrovským entuziasmem na ně preludoval. Ač neměl žádné formální vzdělání, po čase svojí hrou doprovázel bohoslužby na Hrubé Skále. Měl jsem to štěstí, že jsem byl před lety zaúkolován přetočením filmového záznamu jeho hry na varhany pro jakýsi televizní dokument. Záznam jsme pořizovali narychlo v Turnově, v amatérsky zatemněné místnosti. Kde dnes leží originál i ten přepis netuším, ale pohled na divoce preludujícího statkáře byl těžko zapomenutelný zážitek, úžasný a naprosto bizarní zároveň. Během toulek Českým rájem dodnes někdy zaslechnu tu monumentální symfonii, valící se oknem statku ven do skal silou povodně, a vždycky se při té vzpomínce bavím. To by Vojtěchovi Kopicovi dnes už také neprošlo. Škoda, velká škoda!