Černý Petr zůstal Bílým Tygrům. Dostal je soupeř, s nímž nikdo nepočítal a nešlo nad ním zvítězit

Daleko větší zklamání a smutek by se ale ve tvářích libereckých hokejistů zračily dnes. Na cestě za mistrovským titulem a pohárem je totiž porazil soupeř, s nímž nikdo nepočítal - koronavirus. Bez boje. Vedení českého hokeje v tomto týdnu zrušilo rozehrané play off nejvyšší tuzemské soutěže s všeobecně známým konstatováním, že Bílí Tygři vyhráli její základní část. O pohár mistra se hrát nebude, protože nařízená vládní opatření související s vyhlášeným nouzovým stavem vystavila stopku (nejen) sportovcům a jejich vzájemnému klání. Detailně jsme o všem informovali ve zpravodajství, netřeba opakovat všechny peripetie s tím související.

Faktem tak zůstává to, co mi špitnul člověk blízký vedení libereckého hokeje: „Zůstal nám Černý Petr a Bílé Tygry letos dokázal zastavit jen koronavirus.“ Moc se mi ta hláška zalíbila a už jsem ji se svolením autora použila v titulcích i článcích. Lépe bych to nevymyslela.

Otazník ještě visí nad dohráním nejvyšší tuzemské fotbalové ligy, která je dosud „jen pozastavena“, ale nedělám si iluze. V dobře informovaných sportovních kruzích se šušká, že se 1. liga letos také nedohraje. Za současných podmínek je to zhola nemožné, neboť 30 povolených lidí se pohybuje jen po trávníku. K organizaci zápasu, byť bez diváků a novinářů, je ale třeba víc osob, než je hráčů, trenérů, rozhodčích a delegátů. Klubům navíc s každým zápasem odehraným bez diváků narůstají náklady, které proti sobě mají příjmy ve výši nula.

A bude-li fotbalová asociace čekat, až riziková situace pomine, bude se hrát neznámo kdy. Po celou dobu hráči nemohou ani pořádně trénovat, protože fotbal je pořádně kontaktní hra. Nechci být sýček, ale soudím, že i s dohráním nejvyšší fotbalové soutěže je amen.

O tom, co se v kraji v souvislosti s koronavirem celý týden dělo, psát moc nebudu. Vše, co bylo třeba sdělit, jsme průběžně a aktuálně zveřejňovali hned. On-line a téměř non stop. Podstatné je, že se výskyt zatím potvrdil u jedné ženy z Jablonce. V následujících dnech ale vysoce pravděpodobně bude počet nakažených stoupat. Zázraky došly. Před chvílí (je sobota, krátce před 9. hodinou) kraj oznámil, že se v severovýchodních Čechách objevil druhý případ nákazy koronavirem. Týká se muže ročníku narození 1953, který si byl zalyžovat v Itálii.

Situace bude kopírovat vývoj jinde v republice, kde k rozšíření nebezpečí nákazy došlo především poté, co se lidé vraceli z jarních prázdnin. Ty už čeští lyžaři (a mezi nimi řada lidí z Libereckého kraje, který měl v tomto týdnu prázdniny) v drtivé většině nestrávili v severní Itálii, nýbrž v náhradních destinacích, kam těsně před odjezdem, za mnohdy dramatických okolností a se značnými finančními ztrátami, přesměrovali své pobyty.

Každopádně není potřeba navrátilce z „lyžovačky“ častovat nadávkami a nenávistí. V dobré víře jeli tam, kam jim to před týdnem nikdo nezakázal. Během jejich (týdenního!) pobytu za hranicemi se ale situace dramaticky změnila a pokud dodrží vše, co jim je aktuálně nakázáno (povinná karanténa pro všechny, kdo se vrátí z krizových oblastí), nic neprovedli. Sotva to ale pochopí někdo, kdo lyžování považuje za nadbytečné. Jistě, v tuto chvíli nadbytečné je, před týdnem nebylo.

Všichni víme, že po bitvě je generálem každý. Kdyby byli bývali ti, co v zahraničí lyžovat byli, věděli to, co vědí dnes, byli by tam bývali nejezdili. Určitě ne ta paní z Jablonce, jíž koronavirus diagnostikovali jako první. Nebo jeden z náměstků libereckého primátora, který dobrovolně zůstal v karanténě, byť se ho, vzhledem k termínu jeho pobytu a návratu z něj, netýkala.

Každopádně, takovou dávku nadávek na sociálních sítích jsem ještě nezažila.

Teď už na zahraniční lyžovačku (doufám) neodjede nikdo, protože jednotlivé státy přijaly taková opatření, že na hory už zpoza hranic neproklouzne ani myš. V pátek se zavřela i tuzemská střediska. Je po zimě. Pěkně "vypečené" zimě. Provozovatelé skiareálů už sčítají ztráty.

Klid ale zdaleka nebude. Na obzoru jsou letní dovolené, a ty se budou týkat i těch, komu teď bylo od začátku jasné, že jezdit na lyže do zahraničí je nezodpovědné a sobecké. Mnozí z nich už mohou mít zaplacenou letní dovolenou někde v Chorvatsku či Řecku. O těchto pro Čechy typických dovolenkových destinacích se zatím v souvislosti s koronavirem vůbec nehovoří. Hovořit se ale začne.

Vypátrala jsem, že se na již zakoupené zájezdy nevztahuje pojištění storna zájezdu, pokud se v cílové destinaci vyskytne nepříznivá epidemiologická situace. Tu současná koronavirová pandemie splňuje na 100%. Pokud cestovní kancelář zájezd vypraví a vy neodjedete, protože se budete bát, co vás v zahraničí čeká, ale i lidské nenávisti, jíž budete po návratu vystaveni, zaplatíte storno poplatky.

Ty jsou odstupňovány podle času, jenž zbývá od odjezdu. Pokud účast na zájezdu zrušíte do 60 dnů před jeho začátkem, zaplatíte samozřejmě podstatně méně, než když budete vyčkávat do poslední chvíle. Chcete-li být pánem situace a nečekat, jak se to celé vyvine (a řešit problém až když nastane), je třeba rozhodnout se včas.

Protože se naší rodiny tato situace (zase) týká, zajímala jsem se o problém do hloubky. Když jsem s nechutí vstřebala, že pojištění storna poplatků je na „dvě věci“ (na nemoc a smrt), nechala jsem si vyčíslit, kolik na již zaplacených zájezdech tratím. Zhruba 15% z předem zaplacené konečné ceny zájezdů, tj. jednotky tisíc. Schválně nepíši přesné cifry, protože každá cestovka to má nastaveno jinak a kromě deklarovaných 10% za stornopoplatky (uplatněné dva měsíce před odjezdem) si připočítává i nějaké taxy za dosud „vynaložené“ náklady. Dost by mě zajímalo, které to mohou být, ale… nerozumím tomu. Plus zaplacené pojištění, plus už uhrazené parkování u letiště… Tyto částky se za jednotlivce sice pohybují ve stokorunách, ale čím více je účastníků zájezdu, tím strměji počet těch stovek stoupá.

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby nebezpečí páchané koronavirem zmizelo ze světa. Což se ale hned tak nestane, takže „elegantní řešení“ mají momentálně v rukách cestovky a jejich partneři (pojišťovny, poskytovatelé parkování). Měly by svým klientům bez chytračení vrátit všechny už zaplacené peníze, udělat tlustou čáru a začít s prodejem zájezdů, až to bude bezpečné. Až pandemie pomine.

Nestane-li se tak, bude zase složité (neb to nebude beze ztrát) dodržet doporučení typu „lidi, nikam nejezděte a seďte doma za zadku“.

Snad jen největší optimista si může myslet, že se ten zákeřný neřád nepřeskupí dále na jih. Z mého laického úhlu pohledu by bylo vrácení všech již zaplacených peněz tím nejsnadnějším, a přitom nejspravedlivějším řešením. To by ale musela cestovkám nařídit vláda. Ta vláda, která lidem v tomto týdnu zakázala skoro všechno a nakázala mnoho. Cestovní ruch jako obor stejně padá ke dnu a později se mu bude muset nějak pomoci. Samozřejmě, že z eráru.

Stále a zatím marně doufám, že se téma letních dovolených a problém zbytečně pojištěných stornopoplatků konečně dostane do celostátních médií, vlády a parlamentu. Tudíž k uším těch, co mohou o něčem rozhodnout. Jakkoliv neočekávám, že vláda moje „nejsnadnější, a přitom nejspravedlivější řešení“ přijme, doufám, že situaci začne brzy řešit. Všem budoucím dovolenkářům, účastníkům zájezdů a milovníkům „koupaček“ v moři totiž běží stopky. Námět dávám volně k dispozici. Třeba z něj šikovný politik vykřeše pozitivní politické body pro sebe a uklidnění pro lid.

Koronavirus, ač je to nepříjemné, pomohl obnažit problémy, kolem nichž se zatím jen dlouze našlapovalo. „Učitelům se splnil sen. Mohou učit, a přitom nevidět žáky,“ zvolal na facebooku můj dlouholetý kamarád, celoživotní učitel. Když odhlédnu od „žertovné“ polohy, pojmenoval fakt, že virus udělal pro digitalizaci školství víc než celé generace politiků. A že není úplně špatně, když je dítě digitálně gramotné už od nejútlejšího věku.

A také se zřetelně ukázalo, že sociální a zdravotní pojištění, které musí platit každý výdělečně činný člověk, žádným pojištěním ve skutečnosti není. A jak se to doopravdy má s rozdílem mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ). Obě skupiny do systému platí ze svého plus minus stejně. Příklad s 35tisícovým příjmem je dostatečně znám. Rozdíl je v tom, kolik do systému za svého zaměstnance zaplatí zaměstnavatel. OSVČ zaměstnavatele nemá, tudíž za něj odvod nemá kdo zaplatit. A naopak – není mu z čeho zaplatit dávky, protože na tvorbu „polštáře“ nepřispěl.

A jsme u toho: Když nastane průšvih rozměrů koronaviru, je zaměstnanec krytý polštářem, který pro něj povinně financuje zaměstnavatel. Dostane nemocenskou, ošetřovačku, může uplatnit překážky v práci. A proplacenou dovolenou má jako bonus.

Nic z toho se OSVČ netýká. Je doma zadarmo, neboť jeho nároky (srovnatelné se zaměstnanci) se nemají z čeho zaplatit. Vyplývá mi z toho, že povinné sociální „pojištění“, které platí zaměstnanci i živnostníci, by vlastně mělo sloužit jen jako zdroj pro důchody. Všichni prací povinní, při průměrném příjmu, do něj přispívají zhruba stejně. Liché jsou proto řeči, jak živnostníci tyjí ze zaměstnanců, kteří se jim musí na důchod složit. A jak živnostník vlastně na důchod vůbec nárok nemá, neboť si na něj během pracovního života nepřispíval dost. Přispíval, stejně jako ostatní. A ze sociálního systému nic jiného nečerpal.

Platí-li si OSVČ nepovinné nemocenské pojištění, dostane až po 14 dnech 60 procent denního vyměřovacího základu (cit. 60% platí až od 15. do 30. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény). Právě kvůli čtrnácti nepláceným dnům si většina OSVČ žádné „státní“ nemocenské pojištění neplatí, protože dávka je vyplácena až po dvou týdnech a nepokrývá tak nejčastější situace, do nichž se mohou dostat.

Ti rozumní si ale platí komerční pojištění, které jim chrání nejrůznější nepříznivé životní situace (nemoc, hospitalizace, úraz a z něj plynoucí pracovní neschopnost). Nařízenou karanténu ale z komerčního pojištění sanovat nelze. Včera jsem strávila mnoho hodin zjišťováním, jak to u OSVČ s nařízenou karanténou a plněním z komerčního pojištění vlastně je. Správě tušíte – nijak. Nedostanou ani korunu. Stejnou nulu by soukromníci dostali, i kdyby si „státní“ nemocenské pojištění platili.

Kvůli pandemii koronoviru, která sevřela naše životy jako nic předtím, zůstaly „pod čarou“ informace, které by jindy aspirovaly na čelní místo mediální pozornosti. K takovým například patří odvolání hlavní hygieničky uprostřed epidemického šílenství. Nedokážu posoudit, zda to bylo právem či neprávem, ale jedno vím jistě: Ta paní se z principu na pozici hlavní hygieničky nikdy neměla dostat.

Výhradně proto, že nemá vystudovanou hygienu. Těm, co jí v roce 2016 do funkce nainstalovali, zřejmě uniklo, že existuje samostatná lékařská fakulta se specializací na hygienu. Tu musí mít všichni, kdo chtějí pracovat v hygienických orgánech státu. Zubař také musí mít stomatologické vzdělání a žádný „kurs“ ho nezachrání.

Až bude mít Česká republika vybudován státní systém výživových poradců, nechť se odvolaná dáma, která vystudovala obor výživa člověka na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity (promovala v roce 2003 a získala titul Mgr.) klidně stane jejich šéfkou.

Z téhož principiálního důvodu tvrdím, že by premiér České republiky měl umět plynně česky. Když ne mluvit, tak alespoň číst.

Přeji vám, pokud možno, pohodový víkend. Pokud míříte do karantény, protože jste si v Alpách báječně zalyžovali, mám prosbu: I když vám nic není, nechoďte mezi lidi. Oni vaše na obličeji opálené brýle fakt neocení.

Alena Roubalová