Čtyři nové výstavy v Lázních nabízejí třikrát současný umělecký dialog a souznění autorů a jednoho Čapka

Podbazénový sál, tedy největší prostor z oněch čtyř nových expozic, zabírá Rukopis převzít nejde!, první velká samostatná výstava libereckého rodáka Davida Hanvalda (*1980). Dobrý základ získal tento umělec, známější v zahraničí než u nás, na jablonecké SUPŠ. Následovala Fakulta umění na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta architektury Technické univerzity v Liberci a konečně ateliéry malby S. Diviše a A. Popaji na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze. Do Hanvaldovy výstavy se pozoruhodným způsobem otiskly  inspirace dané jejich zaměřením. Od malby přes konceptuál a kaligrafii až po architekturu. Výstava sama o sobě je matrjoška vyrobená na míru Podbazénové hale, architektonické dílo, které je schránkou a zároveň rámem pro další nápady. Za tím účelem David Hanvald přizval své kamarády, architekty Matěje Jakoubka a Tomáše Rýdla. V Lázních to není první instalace tohoto typu. Určitě vzpomínáte například na rovněž v Podbazénové hale zrealizovanou Mystiku hygieny, o které jsme vás informovali v naší obrazové reportáži. Co se týče obsahu matrjošky Rukopis převzít nejde!, dominují hned tři věci. Při vstupu do sálu vás upoutá v prostoru visící obrovská kostka, přesněji řečeno obraz nebo šest obrazů složených do tvaru kostky. Pikantní je, že tento objekt byl pod názvem The Junkspace vystavený loni koncem jara v jablonecké galerii Kaplička, což je opravdu malá kaplička nedaleko přehrady. Dovnitř se nechodí, dovnitř se kouká okénkem. Pakliže jste instalaci The Junkspace viděli v Jablonci, určitě zavítejte na Rukopis převzít nejde! do Lázní. Posun ve významu po přesunu z miniaturního prostoru, který na roh postavená kostka zcela vyplnila, do chrámu Podbazénové haly je fascinující. V prostoru visící kostka působí jako welcome drink, ale v zápětí vaši pozornost zcela zaměstnají Hanvaldovy Textové obrazy z poslední doby. Barevnou, živou kaligrafii inspiroval autorův pobyt v Pekingu. Dekódovat obsah těchto textů ovšem není jednoduché. Hanvald začal popisem barev použitých na textových obrazech, ale pak následoval proud sentencí z oblasti estetiky a za ním výkřiky zrcadlící žitou sociální realitu. Nechcete-li se příliš zdržovat, pak nejlepším přístupem je vnímat tyto obrazy prostě jako obrazy, jako čisté výtvarno. Na výstavě jsou zastoupeny i autorovy starší práce z architektonických cyklů, jako jsou například Stavebnice, Kostky, Rámy. V rohu hned vedle vchodu do sálu naleznete i slavnou kompozici z tohoto období, která Davidu Hanvaldovi otevřela cestu do světa. Hanvalda si prostě musíte užít a neřešit, co je vlastně rám a co obraz. A tip na vánoční dárek, k výstavě byl vydán reprezentativní katalog, na kterém má podíl i Oblastní galerie Liberec.

Katakomby připomínající chodby, vedoucí v patře kolem Podbazénové haly, zabydlely svými vizemi Markéta Hlinovská a Veronika Holcová. Obě jsou absolventkami pražské Akademie výtvarných umění. Obtížně uchopitelné prostředí dámy bravurně zkrotily, zaplnily malbami, kresbami a objekty a vytvořily jímavou site specific instalaci Srdce na tahu. Markéta Hlinovská je zde hlavně autorkou kreseb a přes šablony vytvářených zkratek obsahu reálného světa. Od Veroniky Holcové jsou malby a některé kresby. Ale je důležité přesně rozlišovat, co která autorka vytvořila? Jejich instalace je fascinující jako celek propletený dialogem dvou žen i vysoce niterným dialogem se svým vlastním srdcem. Výsledkem je na diváka silně působící fantaskní koláž, plná podivných i známých bytostí, zvířat, mystiky, šamanismu, ale nepostrádající i nadhled a humor. A pochopitelně nechybí ani lidské srdce, přítomno je i to na tahu. Popravdě řečeno mě ze čtyř nových výstav právě Srdce na tahu zaujalo nejvíce.

Sál druhého nadzemního patra již tradičně hostí cyklus intervencí finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Intervence, v pořadí již 24., se jmenuje Prorůstání a představuje další z finalistek loňských, malířku Pavlu Malinovou, a jejího hosta Annu Hulačovou, finalistku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016. Výjimečná sochařka Hulačová rozhodně není Liberečákům neznámá, v Lázních své sochy kombinující prvky živé a neživé přírody vystavovala začátkem léta 2017 a Oblastní galerie Liberec má ve svých sbírkách její Dívku s pláství.Obě ženy spolu vystavují poprvé a o to zajímavější je sledovat souvislosti děl, která, na rozdíl například od výstavy Srdce na tahu, nebyla prvotně vytvářena ve vzájemném dialogu. V tomto kontextu jsou myšlenky a vazby mezi jejich pracemi až zarážející. Nebo že by kurátorka Tereza Jindrová jen měla geniálně šťastnou ruku při výběru? Název výstavy Prorůstání je tedy dvojsmyslný. V prvním plánu odkazuje na vystavená figurální díla znázorňující různá prorůstání, zrcadlení, symbiosu a zároveň na provázanost prací obou autorek. Provázanost, o které finalistky ceny Jindřicha Chalupeckého před tím možná neměly tušení.

Grafický kabinet hostí poslední podzimní premiéru, kterou je sbírka dvaadvaceti grafických listů Josefa Čapka, autora, kterého netřeba představovat. Díla byla vytvořena mezi léty 1913 až 1920 a jde o celkem reprezentativní průřez Čapkovou grafikou, protože v něm jsou zastoupeny všechny techniky i náměty. Z hlediska Liberečáka je zajímavé, jak se tyto grafické listy do sbírek Oblastní galerie dostaly. V roce 1963 se v Liberci a Litoměřicích konala výstava Josefa Čapka, na kterou navázala o něco později výstava putovní, sestavená z Čapkových originálů tehdejší pracovnicí Oblastní galerie Zdenou Smutkovou. Nyní po letech poprvé vystavené grafiky byly darovány právě za účelem pořádání těchto putovních výstav. Anna Habánová, kurátorka výstavy, připomíná, že dnes by vzhledem k prodejním cenám Čapkových originálů něco takového nebylo vůbec myslitelné. Ostatně na problémy spojené s astronomickým pojištěním Oblastní galerie narazila, když před několika lety uvažovala o velké výstavě díla Josefa Čapka.
Text a foto Mad