Magické datum 22. 2. 2022 využili také v Lázních. Nové výstavy Blanky Kirchner a Jiřího Žáka představují plody uměleckého výzkumu jako nástroje tvorby umělce

Vernisáže se v Lázních tradičně odehrávají ve čtvrtek, kdy je volný vstup a otevřeno až do 19 hodin. Tentokrát byla učiněna výjimka, kterou způsobily dvojky v kalendáři. Pavel Hlubuček, ředitel galerie, vysvětluje: „To symbolické datum si zvolila Blanka Kirchner, autorka jedné ze dvou nových výstav. Takže jsme se domluvili, že zcela výjimečně uděláme vernisáž s ohledem na její instalaci a její vztah k tomuto číslu a tomuto datu.“Blanka Kirchner je liberecká rodačka, absolventka Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Po několika zahraničních stážích a řadě úspěšných uměleckých projektů zakotvila na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci nejprve jako lektorka a pak, od roku 2021 i jako proděkanka pro zahraniční a vnější vztahy.Ačkoliv je Blanka Kirchner absolventkou oboru Fotografie a digitální média, pracuje hlavně s textem. Její dokumentující umělecké aktivity vycházejí zejména ze systematicky produkovaných denních záznamů, deníkových zápisků, autorských textů, korespondencí a různých slovních a větných happeningů. Autorka se věnuje i užitnému designu, například milovníci artových dárků si ji můžou pamatovat z projektu čokolád Rozbíjím se, pro které psala texty. Tyto dárkové čokolády se mimochodem prodávaly i na v Lázních pořádaných Design Days Reichenberg. Autorka se věnuje i decorstylingu. Například pro Kuchařku z ostrova, kterou vydala Karolina Konečná v roce 2014, připravila či vyrobila ke každému snímku jídla tematické dekorace od nádobí po drobné detaily.Výstava Blanky Kirchner je přehlídkou jejích vybraných projektů za posledních deset let, ale má přesah do současnosti, což byl i důvod volby data zahájení výstavy 22. 2. 2022. Výstavou totiž končí autorčin projekt 22:22, kdy po dobu posledních tří let, vždy když si vzpomněla a podívala se na hodinky ve 22:22, zapsala jednu větu.Finále projektu 22:22 proběhlo v úterý jako happening. Blanka Kirchner různými komunikačními kanály vybídla lidi, aby jí napsali své věty, které je napadnou 22. 2. ve 22:22 hodin. Věty budou uzavřeny do schránky a předány Památníku národního písemnictví. Přání autorky je, aby se happening opakoval za dvě stě let, kdy bude datum ještě magičtější (22. 2. 2222, 22:22). Takže výstava měla v době zahájení jeden exponát ještě viditelně nedokončený. S kouzlem publikování momentálních myšlenek si můžete hrát, i když v době vaší návštěvy nebude na vašich hodinkách žádná dvojka. Je zde totiž připravený psací stroj a zásoba kartiček, na které můžete zapsat své okamžité myšlenky a pak kartičku nalepit na zeď.Součástí expozice je i projekt "Pět žen. Jedna věta denně". Název jasně říká, oč šlo. Pět žen každý den napsalo jednu větu. Čtyřmi dalšími spolupracovnicemi byly Karolina Konečná, Martina Cibiková, Margareta Turčínová a Ema Konečná. Vznikla tak kniha mající přes čtyři sta stran, která byla vydaná v limitované edici sto padesáti výtisků. V Lázních je ale vystavena nejen kniha. „K projektu Jedna věta denně z let 2014 a 2017 je přidána vrstva z roku 2020. To jsou ty věty napsané na zdi,“ komentuje exponát Blanka Kirchner.Návštěvníka možná napadne, zda se najde někdo, kdo text nesouvisejících vět přečte od začátku do konce. O to ale Blance Kirchner nešlo, vysvětluje: „Není to účel té knihy, aby ji někdo systematicky četl. Největší význam to má pro nás jako autorky. My v tom máme uchovány dva půlroky života. Půlrok v roce 2014 a pak po třech letech jsme ve stejná data projekt zopakovaly. Myslím, že návštěvník čtenář si v knize zalistuje a vypíchne si nějaké stránky a momenty. Není nutné, aby četl od začátku do konce. Ale může ho to třeba inspirovat, aby si i on poznamenal jednu větu denně.“Jak bylo řečeno úvodem, jedním ze zdrojů tvorby Blanky Kirchner je umělecký výzkum, což laikovi nemusí dávat smysl, vždyť umění je o citech, emocích a výzkumná práce je racionální vědecká disciplína. „Celá tato výstava je závěr mého doktorského studia na Fakultě umění a architektury TUL a výzkumu konceptu Jedna věta denně. Je to umělecký doktorát, tak prezentuji umělecké dílo. Kdyby to byl vědec v laboratoři, tak bude prezentovat naměřená fakta,“ říká Blanka Kirchner.„Umělci to mají posunuté do jiné roviny. Prezentují jak teoretickou práci, tak dílo. Má teoretická část se zabývá historií, deníkem a vztahu deníku a sociálních sítí. Uměleckou částí mé dizertace je tato výstava,“ doplňuje Blanka Kirchner a na otázku, jaké to je být sama předmětem zkoumání, intimní součástí vlastního projektu, ještě dodává: „Já do toho dávám osobní pocity, ale nezveřejňuji citlivé události.“

Druhá úterní vernisáž představila dílo Jiřího Žáka, absolventa Akademie výtvarných umění v Praze a účastníka několika stáží včetně zahraničních, jak je dnes ostatně zcela běžné. Žák v Lázních vystavuje v rámci již několik let probíhajícího cyklu Intervencí finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (cena pro mladé vizuální umělce do třiceti pěti let). Pokud mě paměť neklame, Intervence v pořadí již třicátá poprvé nepředstavuje jen finalistu, ale přímo vítěze ročníku 2020. Porota ve zdůvodnění svého rozhodnutí vyzdvihla především použití metody uměleckého výzkumu.„Prezentovaný film a instalace stolu byla součástí mé oceněné práce, která obsahovala ještě další dva filmy. Nová je série polairodových fotek vzniklá pro tuto výstavu,“ popisuje svoji intervenci Jiří Žák. Promítaný film se dá zařadit do žánru dokumentární fikce a věnuje se československému (a pak vlastně i českému) zbrojnímu průmyslu se zaměřením na obchodování se Sýrií. Stůl je replikou oktagonového stolu společnosti Omnipol, která tyto komunistické kšefty zajišťovala.
Nově vystavené polaroidy na Žákův vítězný projekt navazují. „Začalo to tak, že jsem chtěl vyfotografovat konkrétní typy zbraní námi do Sýrie vyvážených. Vytipované zbraně jsem fotil v depozitáři Vojenskohistorického ústavu. Nechtěl jsem ale dělat jen jakýsi katalog, a tak jsem k těm fotkám dodal inscenované momentky milostného páru a násilí prezentovaného brakovým způsobem pomocí umělé krve a tak dále. Je to symbol násilí, které ty zbraně pro mě znamenají,“ komentuje exponát Jiří Žák.Zatímco Blanka Kirchner zkoumá každodennosti, Žákův přístup je historický. „V mém případě šlo o to, že abych věc pochopil, musel jsem téma jednak nastudovat z odborné literatury a pak hlavně dohledat fyzické materiály. Bylo to obtížné i proto, že historických prácí na tom tématu je málo a tato oblast je v našem prostředí opomíjená. Z mé strany to nebyl přísně vědecký výzkum. Já také nejsem historik, a tak jsem postupoval, jak mi to šlo. Není to jen o vytvoření si názoru na věc, ale právě i o dohledání materiálů, které by myšlenku pomohly adekvátně zprostředkovat. A protože šlo o zbraně a tedy o téma do jisté míry tajné, byl problém najít podklady, ze kterých by šlo film složit,“ vysvětluje podstatu svého uměleckého výzkumu Jiří Žák.Zaujmout diváka, oslovit, předat myšlenku, to není u Žákových děl jednoduché. Například videa jsou, jak sám autor přiznává, na projekci v kině krátká a na prezentaci na výstavě dlouhá. Scénář je navíc lineární, tedy nestačí takzvaně odebrat vzorek, ale k pochopení středu a konce je třeba vidět i začátek. Otázkou je, kolik návštěvníků, v galerii zvyklých těkat od obrazu k obrazu, investuje půl hodiny do vstřebání umělcovy vize. „Já se věci snažím dělat tak, aby byly nějakým způsobem vtahující, aby člověk, který přijde v polovině, měl chuť to dokoukat a dozvědět se, co bylo na začátku. A třeba se na to i podívat dvakrát. Já také každou věc nepochopím napoprvé. Snažím se vychovat si trpělivého diváka,“ věří ve vyspělost návštěvníků Jiří Žák.Intervenci Jiřího Žáka, nazvanou Nedokončený milostný dopis, najdete v sále druhého nadzemního patra Lázní do 8. května. Dvojtečka, souhrnná výstava Blanky Kirchner, je k vidění v chodbě galerie Podbazénového sálu. Končí o měsíc později (5. června) a její součástí bude performance Cestování časem, komentované prohlídky a workshopy pro děti i dospělé. Stále pochopitelně můžete navštívit dvě velké výstavy Magdaleny Jetelové (viz naše obrazová reportáž) a Jiřího Jiroutka (viz naše obrazová reportáž).

Text a foto Mad