V Libereckém kraji byl objeven již druhý svítící skleněný oltář Božího hrobu, ke Kunraticím u Cvikova se přidala Jítrava. Z našeho regionu ale pravděpodobně nepochází ani jeden

Kunratický kostel je všeobecně známý jako Křišťálový chrám, protože byl propůjčen skláři Jiřímu Pačinkovi, který ho proměnil v uměleckou galerii skla (viz například ZDE nebo ZDE), a objev místního faráře Rudolfa Repky měl tím pádem pro Křišťálový chrám velký symbolický přesah. Zajímavé je, že Repka o tom, že kostel nějaký Boží hrob má, věděl. Spodní díl totiž léta sloužil jako podstavec pro sochu piety. Netušil ale, že pod schody na kůr existuje také perfektně zachovaný zbytek (tedy archa úmluvy a plátno s křížem a dvěma anděly) a že je vše z barevného skla, které bývalo zezadu prosvětlováno svícemi a petrolejkami, což věci dávalo mystický rozměr. Svým způsobem symbolický byl také čas tohoto náhodného objevu před Velikonocemi 2021. „Boží hroby byly mobilními oltáři představujícími čtrnácté zastavení křížové cesty. Vystavovaly se jen na jeden den v roce, a to na Velký pátek, kdy Boží hrob měl tvořit jedinou výzdobu kostela. Na Bílou sobotu byla rekvizita uložena v návaznosti na Ježíšovo vzkříšení,“ popisuje liturgickou funkci  těchto oltářů trvalý jáhen Michal Olekšák, nálezce Božího hrobu v kostele sv. Pankráce v Jítravě a administrátor několika dalších kostelů v našem kraji.Loňský kunratický nález Michala Olekšáka zaujal, protože mu dílo připomnělo artefakt, který měl léta na očích právě v Jítravě. Začal pátrat v archivu a zjistil, že kostel sv. Pankráce by opravdu měl mít oltář Božího hrobu. Problémem bylo, že o něm nikdo nevěděl. Jáhen Olekšák vzpomíná: „Ona tu byla nahoře na kůru jedna z těch dvou váz s květinami, ministranti si s tím někdy hráli. Když byl objeven Boží hrob v Kunraticích, napadlo mě, že je vyrobená velmi podobně. Tak jsme s našimi kluky začali hledat, na kůru, na půdě. Bezúspěšně, nakonec to bylo uloženo v malém kumbálku vedle oltáře v dřevěné bedně, o které jsme si dlouho mysleli, že to je skříňka od betlému, a mezi dalšími nahromaděnými věcmi jsme jí nevěnovali pozornost.“Oba oltáře Božího hrobu opravdu mají řadu shodných rysů. Tím prvním je technologie výroby. Motiv byl nejprve raznicemi vyražený do nosného materiálu, kterým byl nějaký pevný černý materiál (podle mě nejspíš impregnovaný silný papír) upevněný v rámu. Do otvorů pak byly všity skleněné komponenty, pravděpodobně například díly jinak používané na výrobu lustrů. Ty ostatně již samy o sobě mají vhodné otvory, původně určené k sestavování křišťálových řetězů a dalších prvků.Hrob se soškou ležícího Krista je vyroben z papírmaše na drátěné kostře, ve finále potřeném křídou nebo sádrou modelující detaily. Nosná konstrukce oltáře má vzadu úchyty pro petrolejky a svíce. Když se zapálí, mihotavé světlo plamínků celé dílo prozáří. Dnes jsou oba oltáře z praktických i čistě bezpečnostních důvodů osvětlovány žárovkami a ledkami, takže o mihotavou romantiku jsme ochuzeni.Dalším shodným rysem obou oltářů je překvapivá zachovalost. Například v případě Božího hrobu kunratického nebylo třeba opravovat jediný z tří tisícovek kamínků. Myšlence, že oba oltáře pocházejí z jedné dílny, nahrává i to, že si jsou podobné stylově, ačkoliv ten kunratický tvoří kompaktní celek se dvěma anděly, zatímco jítravský nález sestává z pěti samostatných komponent: Krista uloženého do hrobu, archy úmluvy, obrazu kříže a místo andělů má dva obrazy váz s květinami.Pátrání po výrobci se rozjelo hned po objevu oltáře v Křišťálovém chrámu a vzhledem k tomu, že jsme v Křišťálovém údolí, patrioti považovali za téměř jisté, že pocházel z našeho regionu. Když byl nález medializován, ozvali se lidé, kteří potvrdili, že nejde až o tak velký unikát, protože podobně fungující kusy jsou i jinde po republice. Další informace o prosvětlených skleněných Božích hrobech jsou ale velmi kusé. Petr Nový, šéfkurátor a ředitel pro odbornou činnost Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, vysvětluje deficit informací: „Devadesát a více procent komponentů, co se u nás vyráběly, šlo do světa a používání českých skleněných a bižuterních komponentů v českých zemích v okrajové oblasti jiných výrobků, například jako byly tyto nebo podobné, není badatelsky zmapované. Ty dva světy se badatelsky nikdy nepotkaly.“To málo, co víme, je často citováno z bakalářské práce Kateřiny Šikolové z roku 2014, která se sice nezabývá těmito oltáři jako takovými, ale restaurováním plastiky Krista z konkrétního Božího hrobu ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, obsahuje ovšem fotografie dalších podobných děl a hlavně mapky jejich výskytu u nás, na Slovensku, v Rakousku a Německu. Také zde naleznete stručnou historii firmy Zbitek a synové, která víc jak tisíc takových věcí vyrobila a mezi jinými s velkou pravděpodobností i naše dva oltáře.Různé typy velikonočních Božích hrobů jsou typickým produktem poslední třetiny 19. století. Když odezněly církevní reformy Josefa II., začaly se vracet do kostelů mimo jiné i tyto oltáře a staly se tak dobrým obchodním artiklem. Firma Zbitek a synové byla založena v Olomouci roku 1846 a oltáře ve velkém vyráběla pod označením „prosvětlené obrazy“. V katalogu nabízela dva základní typy Božích hrobů, s anděly, jako má ten kunratický, a s květinami, což je případ Jítravy. Kromě toho produkovala též vitráže a jiné objekty, později například i Lourdské sluje.Své výrobky firma vyvážela nejen do Evropy, ale například i do Ameriky. Definitivně zanikla roku 1922 následkem řady postupných úmrtí v rodině, některých způsobených otravou arsenem, což tehdy byla u sklářů nemoc z povolání. K myšlence, že oltáře pravděpodobně pocházejí z Olomouce, se přiklání i Petr Nový, argumentuje: „Samozřejmě to mohla být i nějaká jiná firma, ale nesetkal jsem se s informací, že by to aspoň přidruženě dělal někdo tady. Bylo to sice vyrobeno co nejlevněji, ale určitě to nemohl někdo vyrobit jen tak, to vyžadovalo určité znalosti a nástroje, aby to nějak vypadalo a dělalo, co má. Pochybuji, že by o tom tedy neexistovala někde alespoň zmínka. Takže to na tu Olomouc ukazuje.“ O dílo nějakého nadšence, jak tomu bývá v případě výrobců betlémů, také zřejmě nejde. Kdyby tu někdo takový byl, určitě by to bylo někde zapsáno alespoň v obecních kronikách.Pravděpodobně lichá je také loni hojně rozšířená domněnka, že použité sklo může být dokonce benátské. Vzhledem k jednoúčelovosti svítícího Božího hrobu během liturgického roku je logické, že pro prodejnost měla rozhodující váhu cena a je tedy nepravděpodobné, že by někdo vozil komponenty až z Benátska. Mnohem pravděpodobnější je, že byly dováženy z Jablonecka, podle některých znalců z oblasti Desné. Je dokonce možné, že šlo o druhojakostní díly, které nesplňovaly parametry pro původně zamýšlené použití (typicky například do křišťálových lustrů).Ono vlastně není ani přesně zmapované, do jaké míry byly tyto oltáře na konci 19. století populární. Vzhledem k povaze výrobku, náchylného na napadení plísněmi či hmyzem a navíc poměrně hořlavého, je jasné, že trvanlivost nebyla nijak velká, což by vysvětlovalo malý počet dochovaných exemplářů. Zajímavé je, že Boží hrob měl zrovna kostel sv. Pankráce v Jítravě, když podle Michala Olekšáka zdejší fara patřila spíš k těm chudším. Farář Rudolf Repka v kronikách totiž zjistil, že konkrétně kunratický Boží hrob stál na přelomu 19. a 20. století kolem 270 zlatých, což je víc jak roční mzda tehdejšího dělníka, která činila 100 až 200 zlatých, vyšší úředníci brali 500 až 700 zlatých. Takže ač byly Boží hroby "low cost" doplňkem kostelů, vystaveným jediný den v roce, zase až tak levné nebyly. V tom kontextu je zajímavá i další rarita jítravského kostela. Má totiž velkoryse řešené nasvícení oltáře a stropu, které, kdyby fungovalo, dodnes by směle konkurovalo pouťovým atrakcím všeho druhu. Něco podobného mají některé kostely například ve Španělsku. A kdy si maše oltáře Božích hrobů můžete prohlédnout? Jítravský kostel je bohužel otevřený jen v rámci bohoslužby konané první sobotu v měsíci a jeho oltář Božího hrobu byl zatím veřejnosti představen pouze dvakrát, poprvé o Noci kostelů a podruhé minulou neděli v rámci Víkendu Křišťálového údolí. Zato Křišťálový chrám je, jakožto Pačinkova umělecká galerie, přístupný kdykoliv, kdy je otevřená sklárna, stačí zaplatit vstupné.

Text a foto Mad