Dolení mlýn se chlubí impozantním mlýnským kolem a originálními barokními okny. Na obnovu této památky přispívá i Liberecký kraj

I v našem kraji kdysi bývaly vodní mlýny prakticky na každém alespoň trochu větším potoce. Na GENUS.CZ jste si před časem mohli například přečíst náš tip na výlet po stopách vodních děl na Svitávce. Vodní mlýny, které jsou vybavené a můžete si je po domluvě prohlédnout, jsou v Libereckém kraji prakticky pouze dva. Oba stojí v okrese Semily. Jedním je Janatův mlýn v Buřanech. O tomto zázraku, doslova nepěchovaném technologiemi od sklepa až po půdu, jsme již psali například ZDE.Druhý, po domluvě přístupný mlýn (kontakt viz dolenimlyn.cz) se nachází na samé hranici Libereckého kraje v Bradlecké Lhotě na břehu Ploužnického potoka (MAPA). Říká se mu Dolení mlýn, nebo také podle jednoho pozdějšího majitele mlýn Babákův. Nemůže se pochlubit takovým sortimentem technického vybavení jako mlýn Janatův, ale na rozdíl od něj má nedávno zrekonstruované dubové vodní kolo na horní vodu o úctyhodném průměru pět a půl metru. Janatův mlýn je sice poháněný mnohem modernější turbínou, ale ta není zdaleka tak impozantní.Až do Bradlecké Lhoty zavítáte a prohlédnete si potok, možná si řeknete, že si z vás někdo vystřelil, protože tak malý potůček může mlýn uživit maximálně za jarního tání. Omyl! Jaroslav Vagenknecht, tchán správce mlýna Jana Bartoníčka a nadšený amatérský průvodce mlýnem, vysvětluje: „Naši předci byli chytří, uměli využít i takovýto zdroj. Tři sta metrů proti proudu je splav, od kterého vede náhon k akumulační nádrži nad mlýnem. Průtok potoka jako takového činí jen pár litrů za vteřinu, ale když se otevře stavidlo naplno, naakumulovaná voda dodá potřebný výkon po dobu, která stačí na semletí zrna.“I na tak málo vydatném zdroji, jakým je Ploužnický potok, bývaly v Bradlecké Lhotě mlýny dokonce dva. Ten dodnes fungující byl na toku níže, proto se mu říká Dolení mlýn. První zmínka o horním mlýnu, na jehož základech stojí od roku 2000 penzion Bradlecký mlýn s restaurací, pochází z roku 1599. Dolení mlýn je zmiňován ještě dříve, a to roku 1568. Název Babákův nese po rodu, který mlýn vlastnil od roku 1872. Podobu, jakou si mlýn zachoval do současnosti, má od roku 1781, kdy byla původní roubenka přestavěna na zděný dům s roubeným patrem.Na stavbě jsou zajímavá například původní barokní okna včetně dochovaných skel, studna vyhloubená přímo ve vstupní chodbě a částečně zachovaná černá kuchyně s fragmentem peci na chleba. Dendrologickou analýzou bylo zjištěno, že řada dřevěných konstrukcí prvního patra opravdu pochází z konce 18. století, tedy z doby velkého rozšíření stavby. Po vizuální stránce je mlýn mnohem zajímavější zezadu, než zepředu od potoka. V zadní části stavby se pod akumulační nádrží nachází impozantní mlýnské kolo o průměru 5,35 metru, které nese 52 korečků. Hřídel kola má průměr 0,6 metru a dlouhá je 5,3 metru. Spád 5,6 metru dával při průtoku 60 až 80 litrů za vteřinu (ze zcela naplněné akumulační nádrže) stroji výkon tří koňských sil.Ač dubové kolo působí opravdu velkolepým dojmem, ve své době nebylo žádnou velkou raritou. Celkem běžná byla i kola o průměru dvojnásobném. Vodní kolo Doleního mlýna je za dobu existence mlýna již několikáté v pořadí. Toto poslední je dílem Františka Mikyšky a jeho syna z Kojetína, sekerníků a truhlářů, specializujících se na výrobu vodních kol. Nové kolo bylo osazeno před sedmi lety.Výměna, na kterou významně přispěl Liberecký kraj, přišla na dvě stě tisíc korun. Jak byl takový kolos usazený na místo, popisuje Jan Bartoníček, pravnuk posledního zdejšího mlynáře a obětavý správce mlýna, takto: „Sekerníci sice přivezli kolo rozložené na několik dílů, ale i tak jsme museli lednici (pozn. red.: prostor vodního kola) po straně vybourat a udělat vedle výkop, abychom tři a půl tunové kolo dostali, kam patří.“Skutečnou technickou lahůdkou, částečně osazenou historicky velmi cennými díly, je mlýnice, přesněji podkolí mlýna. Mlýnské kolo se točí rychlostí sedmi až osmi otáček za minutu. Mlýnské kameny se točí rychlostí přes dvě stě otáček za minutu. Toho je dosaženo rafinovaně zkonstruovanou pětistupňovou převodovkou v podkolí. Převody jsou, na rozdíl od dubového mlýnského kola, vyrobeny z habrového dřeva. „Habr je tvárný, přizpůsobí se kovovým zubům dalších součástí stroje. Přitom je ale velmi pevný, takže vydrží velkou zátěž a palce kola se nelámou,“ vysvětluje Jaroslav Vagenknecht.Energie vody je z palečního kola rozvedena na dvě vertikální hřídele končící o patro výše dvěma koly mlecími. K dispozici je i třetí hřídel, která roztáčela válcovou mlecí stolici nebo dřevařskou pilu. Z tohoto vybavení se o patro výše dochovalo bohužel jen jedno mlecí soukolí a fragment historicky cenné válcové stolice. Jan Bartoníček ale tajně doufá, že se mu výbavu třeba podaří časem rozšířit. Říká: „Mlýnů v soukromých rukách s nějak zachovanou výbavou je stále dost a tlak na přestavbu těchto budov na bydlení je poměrně velký, takže se občas objeví šance nějaké stroje získat. Naposledy něco nabízeli v jižních Čechách, ale to na nás bohužel bylo dopravně moc daleko.“Závěrem zbývá zodpovědět oblíbenou otázku návštěvníků, a to, zda se v mlýně peče na ukázku chleba, vyrobený z mouky tradičně namleté mezi mlýnskými kameny. Ne, nepeče a mouka se mezi kameny mele jen v rámci prohlídek. On by takovou mouku dnes ani nikdo nechtěl. Z kamenů se totiž uvolňuje jemný kamenný prach, který skřípal mezi zuby, což tehdy lidem zřejmě nevadilo. Prý díky tomu naši předkové měli zuby dokonce bělejší, ale také jim rychleji přestaly sloužit. „Mlýnské kameny se pochopitelně musely dobrušovat a mlynář pečlivě tajil, kdy to dělá, protože po tom broušení bylo v semleté mouce písku nejvíce a nikdo nechtěl být prvním zákazníkem,“ uzavírá výklad Jan Bartoníček.  

Text a foto Mad