Okolo Suchého vrchu, výlet po stopách rytířů i krotitelů vodního živlu

Připouštím, že tento výlet (MAPA) má dvě slabiny. Za prvé je tato lokalita o víkendu prakticky nedostupná veřejnou dopravou, tedy ideálním dopravním prostředkem je vlastní auto. Za druhé výlet obsahuje pár úseků náročnějších ani ne tak na fyzickou kondici jako spíš na orientaci, šikovnost a schopnost udržet si rovnováhu při balancování v nerovném terénu a mezi kořeny. Výhodou naopak je, že možných míst, ze kterých na trasu vyrazit, je několik. Pěkná parkovací plocha je například v Antonínově údolí, odkud začíná i náš popis této skoro deset kilometrů dlouhé procházky plné překvapení. Rozlehlé „parkoviště“ je i nad přehradou Naděje, ale sem je, bohužel, podle mých informací vjezd zakázán.Vyrážíme tedy z Antonínova údolí a po pravé straně za sebou necháváme rozlehlou bílou budovu, která byla postavena jako přádelna a skončila jako ústav pro duševně postižené ženy. Nyní je již pár let zavřená. V zatáčce se dáme po červené turistické značce od kýčovitě podzimního rybníka podél Hamerského potoka. Cesta vede podél náhonu zmíněné bývalé přádelny, potok teče vlevo pod prudkým, několik metrů hlubokým srázem. O pozoruhodných vodních dílech postavených na tomto toku pojednává článek, který GENUS.CZ publikoval tento týden v pondělí. Proto se zde omezím jen na základní fakta, podrobnosti naleznete tam. Po pár desítkách metrů náhon na chvíli mizí v asi osmdesát metrů dlouhém skalním tunelu. Jak postupujeme proti proudu, stává se cesta horší a ještě horší. Protože tu nejsme poprvé, můžeme potvrdit, že za těch pár let se, tedy až na čerstvě obnovené červené značení, nic k lepšímu nezměnilo. Obtížný úsek končí kořenovou prolézačkou, která by mohla směle konkurovat stezkám ve větvoví lanových center. Míjíme rozpadlý jez, u nějž evidentně začínal náhon, podél kterého jsme šli. Další atrakcí jsou dvě vybetonované jámy. Kdyby se nenacházely uprostřed lesa, tipl bych si, že to jsou bývalé jámy silážní. Omyl! Podle popisu na mapy.cz jde o pozůstatky bývalého koupaliště Naděje. Rok založení jsem nevypátral,ale odhaduji, že náletové dřeviny nejsou starší než deset, patnáct let.Asi 200 m nad koupalištěm vás možná po vaší levici zarazí zbytky jakési betonové skalní vestavby, prosvítající ze středoevropské džungle. O pár metrů dál máte možnost se jít přesvědčit, oč jde. Po mostku můžete přejít Hamerský potok, a prosekáte-li si cestu až ke skalní stěně, zjistíte, že tudy vede další náhon, opět končící několik desítek metrů dlouhou, ve skále vyraženou vyschlou štolou, evidentně občas obývanou trampy. Podrobnosti opět naleznete v našem pondělním článku pojednávajícím o zoufalém stavu některých technických památek Libereckého kraje. Tato štola, jakožto i pozůstatky pily a vodní elektrárny, které zásobovala vodou, jsou zapsané na seznamu kulturních památek. O to je tristní stav místa smutnější. !!!Upozorňuji, že průzkum nemusí být bezpečný a prohlídka ruin za úraz opravdu nestojí!!! Pokračujeme dál do malebného letoviska Hamr, který, jak již jistě víte z článku, na nějž stále odkazuji, býval poměrně zajímavým průmyslovým centrem žijícím z energie vody relativně malého potoka. Tím naznačuji, že náhonů, přesněji řečeno jejich zbytků, podél další cesty potkáte ještě několik. Přejdeme silnici a směle pokračujeme po červené pěšinou, která místy spíše než cestu připomíná rašeliniště. Nejsem rozhodnutý zda proto, že se voda rozlévá z rozpadlých náhonů a pramenů, anebo prostě proto, že si potok dělá, co chce. Situaci zachraňuje několik zbrusu nových mostů. Škoda, že chybí pár desítek metrů zbrusu nových hatí.Nechcete-li tuto výcvikovou stezku americké námořní pěchoty absolvovat, nemusíte jít k přehradě Naděje po červené, ale po nedávno vzorně opravené Cestě k sousedům, cyklotrase vedoucí z Nového Boru přes hory a doly do Lückendorfu. Osobně se domnívám, že nudné pohodlí magistrály Cesty k sousedům nemůže pěšího turistu uspokojit víc než  romantické objevování zákoutí červené a to i po odečtení minusových bodů za mokré boty. Pohled na hráz přehrady Naděje, vykukující mezi stromy, totiž vypadá jako záběr z nějaké sci-fi. Zvláště mimozemsky působí voda ladně přetékající přes 33 m dlouhý přeliv a vytvářející z kamenné hráze živý vodní koberec. Přehrada byla postavena těsně před 2. světovou válkou, aby stabilizovala přísun vodní energie pro zařízení dále po proudu, z nichž, jak jste se cestou sem přesvědčili, již ani jedno neexistuje. Máte-li zájem se vykoupat, vězte, že voda má příjemných 6°C.Od přehrady Naděje pokračujeme po červené směrem na rozcestí Pod Suchým vrchem. Cestou mineme odbočku k ledové jeskyni, která by byla zajímavá, kdyby neměla vchod opatřený mřížemi a zámkem, údajně kvůli přílišnému zájmu nejen slušné části veřejnosti. Led z jeskyně používaly hospody pro chlazení piva. Podle fotografií lze soudit, že je možné se na exkurzi jeskyně snad objednat. Na rozcestí pokračujeme stále po červené ke zřícenině hradu Milštejn.Odhaduje se, že Milštejn byl postaven ve druhé polovině 13. století, aby chránil zemskou stezku z České Lípy do Žitavy. Je dobré si připomenout, že tehdy byl například Oybin součástí Českého království. První doložená zmínka je z roku 1343. O vzhledu hradu nejsou přesné informace, ale měl mít dvě věže, přičemž ta vyšší údajně měřila 40 m a bylo z ní vidět až do Prahy.Koncem 16. století byl hrad opuštěn a v roce 1634 ho poničili Švédové. Nicméně definitivní zkázu hradu nezavinila válečná tažení. Dá se říci, že svůj osud měl hrad vepsaný do svého názvu, který původně byl Mühlstein, česky Mlýnský kámen. Hrad byl totiž postaven na ložisku speciálního typu pískovce, vhodného na výrobu mlýnských kamenů. Badatelé soudí, že materiál na mlýnské kameny se tu těžil i před stavbou hradu.Po opuštění panstvem byl hrad v podstatě odtěžen. Chátrající věž byla například stržena proto, aby neohrožovala kameníky při práci. Svého času se tu ročně vyrobilo kolem šesti set mlýnských kamenů, které putovaly i do světa. Těžba skončila vyčerpáním ložiska v roce 1910. Hrad je zapsanou kulturní památkou, ale než nějaké památné pozůstatky naleznete, dá vám to práci. Nejhezčí je monumentální skalní brána. V bezprostředním okolí se nacházejí tři jeskyně, přičemž jeden vlez, rozhodně nelákající k průzkumu, je kousek za skalní bránou. Jeskyně Kovárna, která by měla být podle popisu nejzajímavější, je pro jistotu pod zámkem.
Půjdete-li na obhlídku hradu tak, jak je naznačeno na mapě, napojíte se přímo na žlutou, která vás zavede do Trávníku (jinak vás na žlutou dovede červená, ze které odbočíte na rozcestí Milštejn – odbočka). Žlutá vede lesem po již méně komfortních, několikrát se různě větvících cestičkách až ke Knespelovu kříži a Knespelově vyhlídce, u které si za lepších časů můžete dopřát i pivko na improvizované terase. Vyhlídka nabízí rozkošný pohled směrem k Mařenicím, přičemž je vidět jak věž kostela, tak malé kapličky, tedy svatostánků, o jejichž historii jsem zde psal nedávno.Aby připomínek jména sedláka a rychtáře Josefa Knespela nebylo málo, asi sto padesát metrů jižně od vyhlídky se v lese nachází zbytky Knespelovy zdi. Původně šlo o skoro 400 m dlouhou masivní zeď poskládanou z kamenů, která bránila přístupu divoké zvěře do Trávníku. Materiál ze zdi si lidé časem rozebrali na svá stavení. V místě, kde byl ve zdi průchod do lesa, stojí již zmíněný Knespelův kříž. (Podrobnosti naleznete na www.luzicke-hory.cz.)Z Trávníku můžete poslední zbytek cesty absolvovat po modré turistické značce, kolem Dědkova odpočinku. Anebo se vydejte po málo frekventované silnici Trávník – Mařenice. Po necelém kilometru chůze jste v údolí, necelých padesát metrů před vámi je most přes Hamerský potok a vpravo od vás odbočuje velmi nenápadná cesta, vedoucí částečně křovím. Je to bývalá cesta podél skalního náhonu k dnes již neexistujícímu Neumannovu mlýnu (podrobnosti opět naleznete v článku na GENUS.CS). Že jdete správně, poznáte podle toho, že po pár metrech narazíte na skalní kapličku, které vévodí reliéf Krista, evidentně vytvořený nějakým lidovým umělcem. Kousek dál pak objevíte jalový přepad z podzemního náhonu. !!!Nelezte dovnitř, strop štoly má tendenci se propadat!!!Vraťte se na silnici. Přijdete na křižovatku, na níž odbočíte vlevo. Jste na červené, po které jste vyrazili na výlet. Čeká vás poslední překvapení. V zatáčce je ve skále vyražená kaplička se soškou sv. Antonína a kousek od ní, hned vedle Hamerského potoka, je díra, kterou můžete nahlédnout do výtokové štoly, která byla vybudována v době, kdy budova, nedaleko níž máte zaparkováno auto, byla přádelnou.
Text a foto Mad