Ohlédnutí za rokem 2020 pohledem obrazových reportáží GENUS.CZ

04. 01. 2021 | 0:00

V roce 2020 GENUS.CZ vydal 105 velkých obrazových reportáží. Aby mohly vzniknout, bylo pořízeno 33 125 záběrů, z nichž pak bylo publikováno „jen“ necelých dva tisíce fotografií. Třicítku z těchto reportáží tvořily ověřené a seriozně zdokumentované tipy na výlety po méně navštěvovaných místech Libereckého kraje. Věřím, že vám byly inspirací v dobách zákazů shromažďování více osob. Zbylých 75 obrazových reportáží se stalo jakýmsi zrcadlem kulturního života kraje, dokladem, že rok 2020 nebyl jen plný zpráv negativních, ale přinesl i leccos pozitivního (nemyslím testy) a pozoruhodného.

LEDEN Vybrat za každý měsíc jednu událost, jedinou fotografii, byla těžká volba i v měsících, kdy se skoro o ničem jiném než o covidu a počtu pozitivně testovaných nemluvilo, natož v lednu, kdy byl v Česku ještě klid před bouří. Nakonec má volba padla na reprezentativní přehlídku Made in Jablonec 2020, a to ze symbolických důvodů. Jednak jde o akci krásnou a povznášející a za druhé Made in Jablonec 2021 nejspíš neuvidíte letos vůbec, anebo v nějaké alternativní formě. Bohužel nejen kvůli aktuálně platícím vládním nařízením, ale i proto, že na sklářskou a bižuterní výrobu covidová krize dopadla velmi dramaticky.

ÚNOR Ačkoliv byl únor bohatý na témata vizuálně atraktivnější, než je pohled do poloprázdného sálu multikina během tiskové konference před novinářskou projekcí kriminálního seriálu Zrádci, vybral jsem právě tuto fotografii. Zrádci scénáristy Mira Šifry a režisérského tandemu Viktor Tauš, Matěj Chlupáček po mém soudu patří k tomu nejlepšímu z původní české televizní tvorby roku 2020. Je chvályhodné, že Liberec i Liberecký kraj na jeho výrobu přispěl, ačkoliv diváci žádné pohlednicové záběry našeho regionu neviděli a děj se točil kolem praktik vietnamské pervitinové mafie. Zdrojem prvotní inspirace byla pro autory kniha Nelegál z roku 1998 od Liberečáka Jiřího Vacka, prvního ředitele liberecké městské policie, tvrdého bojovníka proti drogám a zakladatele Národní protidrogové centrály.

BŘEZEN Malá výstavní síň ^Liberec není prostorem, který by lákal zpravodajské štáby. Chyba! Poslední vernisáž těsně před prvním lockdownem se svým načasováním nechtěně stala bizarním prologem éry covidové. Liberecký fotograf a pedagog Šimon Pikous otevíral výstavu svých Dechberoucích portrétů. Cyklus fotek připomínajících policejní záběry a zobrazujících portrétované s igelitovými pytli na hlavě se prapůvodně začal rodit jako na FB publikovaná parodie na dnešní „dechberoucí“ portrétní kýče. Série se pak změnila v dlouhodobý projekt snímaný starým deskovým fotoaparátem. Upgradem výstavy pak byl cyklus lidí v maskách, který Pikous vytvořil dávno před tím, než si Češi museli začít doma šít roušky.

DUBEN Oblastní galerie Liberec velkoryse poskytla svůj největší výstavní prostor Josefu Šafaříkovi, který ho spolu s Adélou Bébarovou a Dávidem Sivým proměnil v site specific projekt Interference. Laicky řečeno, Bazénový sál se sám stal zatím největším exponátem, který kdy galerie vystavovala. Bohužel bez diváků, ti se s Interferencí mohli před květnovým rozvolněním jarních omezení seznámit jen virtuálně například právě prostřednictvím obrazové reportáže GENUS.CZ.

KVĚTEN V době, kdy se jiní nechali fotografovat v servilních pozicích před letounem, kterým přiletěly čínské roušky diskutabilní účinnosti, reprezentace Libereckého kraje nezahálela a během dvou měsíců pomohla nastartovat výrobu českých nanoroušek se světově špičkovými parametry. Hejtman Martin Půta na slavnostním představení výroby nanoroušky z Liberce představil takto: „Použitý nanomateriál měl původní účinnost kolem 90% záchytu bakterií a virů. Nám se ji podařilo nakonec zvednout ještě o třídu výš na certifikovaných 99%. Roušky z materiálu vyrobeného pod Ještědem jsou nejen maximálně účinné, ale i velmi prodyšné, což oceníme zvláště v létě. S velkou rezervou splňují prodyšnost požadovanou pro zdravotnické masky, přesněji řečeno, i v tomto parametru jsou jedinečné. Umožňují dechový průtok 200 l za sekundu.“

ČERVEN Pro někoho prázdniny začínají, pro jiného pokračují, záleží na úhlu pohledu na distanční výuku předchozích měsíců. V mém žebříčku kulturních událostí ale každopádně vítězí představení Krystalu, nových výstavních prostor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, veřejnosti. Stalo se tak v rámci odloženého zahájení výstavy TRENDY.DESIGN.PRODUKCE, stěžejní části Mezinárodního trienále skla a bižuterie Jablonec 2020. Část expozice premiérově hostil právě Krystal. Projekt této moderní přístavby, který od začátku provázely potíže, jaké by nevymysleli ani autoři napínavých bestselerů, tímto konečně dospěl, alespoň co se stavební části týče, ke zdárnému konci.

ČERVENEC Volba fotografie pro tento měsíc byla jednoduchá. Ne že by se nic zajímavého nedělo, ale otevření zásadně zrenovovaného kostela Navštívení Panny Marie, duchovního centra poutního areálu v Horní Polici, by mohlo aspirovat i na událost roku Libereckého kraje. V této souvislosti se sluší připomenout alespoň dvě jména. Prvním byl správce arciděkanství Mons. Josef Stejskal, který zabránil rozpadu areálu v dobách budování socialismu. Druhým mužem je Stejskalův nástupce, páter Stanislav Přibyl, kterému se podařilo prosadit rekonstrukci areálu, jejíž první fáze (kostel a zvonice) trvala dva roky a přišla na necelých 106 milionů korun. Stanislav Přibyl je rovněž jedním z nositelů Poct hejtmana za rok 2020.

SRPEN V Polici se v červenci slavilo zdárné dokončení rekonstrukce. V srpnu se v Liberci pro změnu s přiměřenou pompou jedna důležitá revitalizace zahajovala. Po několikaletých přípravách a občasném škobrtání začala revitalizace vily Johanna Liebiega juniora na mezigenerační multifunkční komunitní centrum. Hotovo má být za dvacet měsíců a komplexní revitalizace celého areálu včetně zahrad přijde na 203,5 milionu korun. Tedy nevynoří-li se nečekané potíže. Evropská dotace uhradí 164,7 milionu korun.

ZÁŘÍ Území mezi libereckou Masarykovou třídou a Ondříčkovou ulicí, zjednodušeně řečeno místo po bývalém pavilonu A Libereckých výstavních trhů, bylo dlouhou dobu příkladem odstrašujícího brownfieldu, dokud nepřišla silná stavební firma, konkrétně liberecký SYNER, a nezrealizovala zde svůj developerský projekt, který pak ve své kategorii získal titul Stavba roku. V rámci výstavby šesti bytových domů byl SYNERem zrevitalizován i 1,5 hektarový veřejný park včetně obnovy koryta Jizerského potoka a slavnostně předán městu.

ŘÍJEN Říjen patřil z jara na podzim přesunutému devatenáctému Anifilmu, prvnímu konanému v Liberci. Anifilm se odehrával na více jak patnácti místech metropole severu a hlavní stan měl na libereckém zámku. Díky tomu se stavba léta, hledající smysluplné využití, stala užitečnou alespoň na jeden týden. Nutno říci, že pořadatelé festival stihli dotáhnout do zdárného konce s odřenýma ušima těsně před podzimním lockdownem. V rámci možností celkem normálně proběhl úvodní večer, na kterém byly předány ceny za českou animovanou tvorbu. Tedy přesněji řečeno za tvorbu vzniklou v Česku, protože například hned několik cen, včetně té hlavní, si odnesla Daria Kashcheeva, rodačka z Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu.

LISTOPAD Za fotografii listopadu jsem vybral již od podzimu masově navštěvovanou futuristickou rozhlednu Špička na Malém Špičáku nad Tanvaldem. Až na to, že se kvůli vizionářské vizáži rozhledny rozhořely vášnivé diskuse mezi jejími příznivci a odpůrci, nebylo by na frontách na výstup na zatím poslední realizaci architektonického studia Mjölk nic až tak neobvyklého, kdyby stavbu nelemovaly výhružné nápisy ZÁKAZ VSTUPU a lidé nemuseli překonávat zadrátovaný vchod. Předčasně načasovaná mediální kampaň se nepotkala s neustále oddalovanou kolaudací. Nakonec zákazy zmizely až před Vánocemi, do kdy jsme pozdrželi i vydání nášeho posledního tipu na výlet roku 2020.

PROSINEC V pondělí 28. prosince se alespoň virtuálně otevřelo po více jak tříleté rekonstrukci za 143 milionů korun Severočeské muzeum v Liberci. Pikantní je, že rekonstrukce trvala o dva rok déle, než kdysi výstavba muzea. Nicméně budově byla citlivě navrácena krása, kterou měla v době svého otevření před sto dvaceti jedna lety, a na sokly vedle vstupního schodiště byli dokonce doinstalováni bronzoví lvi, s nimiž se počítalo v původním projektu, ale na konci 19. století na ně již nezbyly peníze. Oproti tomu z původního uspořádání a pojetí expozic nezbyl skoro doslova kámen na kameni. Severočeské muzeum tak s malým zpožděním, ale rázně vykročilo do 21. století.